IV.ÚS 1029/13

Rubrum

Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajskou Vlastou Formánkovou o ústavní stížnosti stěžovatelky Grada Publishing, a.s., se sídlem v Praze 7, U Průhonu 22, zastoupené prof. JUDr. Janem Křížem, CSc., advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Praze 1, Dlouhá 13, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 30 Cm 264/2012-82 ze dne 5. listopadu 2012 takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí. Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "soud") č. j. 30 Cm 264/2012-82 ze dne 5. listopadu 2012 (dále jen "napadené rozhodnutí") byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba na vydání směnečného platebního rozkazu o zaplacení 175.683,- Kč a dále bylo stěžovatelce uloženo zaplatit žalovaným náhradu nákladů řízení. Soud totiž dospěl k závěru, že předložená směnka neobsahuje jednu z obligatorních náležitostí, a to označení, že jde o směnku, pojaté do vlastního textu listiny. V odůvodnění rozsudku soud mj. uvedl, že jím vyslovený závěr vyhovuje i nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 16/12 ze dne 16. října 2012. Stěžovatelka uvádí, že s ohledem na to, že Ústavní soud se ve svém nálezu vydaném bezprostředně před vydáním rozsudku skutečně okrajově vyjádřil k otázce platnosti či neplatnosti směnky označené (stejně jako ve věci stěžovatelky) jako blanko směnka, dospěla k závěru, že podání odvolání a následného dovolání v této věci má velmi nízké šance na úspěch, a je proto nehospodárné. Stěžovatelka podle ústavní stížnosti důvodně vychází z předpokladu, že senáty vyšších soudů rozhodujících ve směnečnoprávních věcech by se nedokázaly odprosit od formální stránky věci a dospět k odlišnému závěru, než je závěr vyjádřený ve výše uvedeném nálezu. Stěžovatelka měla podle ústavní stížnosti dále za to, že odlišně posoudit věc a stanovit hranici mezi přípustným a zákonným formalismem a naopak výkladem přepjatě formalistickým a odporujícím pravé vůli stran, může učinit pouze Ústavní soud. Vedena těmito úvahami stěžovatelka ve lhůtě pro podání odvolání vzala žalobu zcela zpět proti žalované č. 1 a v rozsahu jistiny ve výši 166.183,- Kč proti žalovanému č.

2. Soud následně v souladu s ust. § 92 odst. 2 občanského soudního řádu usnesením č. j. 30 Cm 264/2012 - 103 ze dne 23. ledna 2013 rozhodl o zastavení řízení a náhradě nákladů řízení stěžovatelkou oběma žalovaným. Zpětvzetím žaloby došlo k situaci, kdy předmět řízení je nižší než 10.000,- Kč, a proto proti zamítavému rozhodnutí není možné podat odvolání ani užít jiný opravný prostředek. Stěžovatelka uvádí, že si je vědoma toho, že podobné umělé vytvoření cesty k podání ústavní stížnosti se příčí standardnímu procesnímu postupu. Je však toho názoru, že skutečnost, že Ústavní soud vyjádřil svůj obecný názor k předmětné otázce, byť bez jakéhokoliv odůvodnění, v době bezprostředně před vydáním rozsudku, téměř vylučovala odlišný názor soudů vyšších instancí, a proto odůvodňuje zvolený postup. Současně, podle názoru stěžovatelky, názor vyslovený ve výše uvedeném nálezu nebyl jakkoliv odůvodněn, byť se jedná o otázku nikoliv zcela jednoznačnou, o které jsou navíc dlouhodobě vedeny diskuze. Usnesení o zastavení řízení č. j. 30 Cm 264/2012 - 103 ze dne 23. ledna 2013 bylo stěžovatelce podle ústavní stížnosti doručeno dne 23. ledna 2013 a tímto dnem také počala podle názoru stěžovatelky běžet lhůta k podání ústavní stížnosti, neboť právě po vydání tohoto rozhodnutí došlo k situaci, kdy již neexistuje možnost podat opravný prostředek, a ústavní stížnost je tedy podle stěžovatelky přípustná. V dalším textu ústavní stížnosti pak stěžovatelka přednáší argumenty o nesprávnosti posouzení její věci soudem. Před tím, než Ústavní soud přikročí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda jsou splněny všechny materiální a formální podmínky jejího projednání. Ústavní soud již opakovaně konstatoval, že pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Stěžovatelka však v dané věci úmyslně nevyužila řádný opravný prostředek, který měla k dispozici, a účelově vytvořila situaci, kdy již obecné soudy napadené rozhodnutí nemohly přezkoumat. Toto jednání je však v příkrém rozporu s výše uvedenou subsidiaritou ústavní stížnosti a stěžovatelka tak žádá po Ústavním soudu jeho zásah přes to, že nápravu případného protiústavního stavu měla možnost uplatnit před obecnými soudy. Ústavní soud tak konstatuje, že stěžovatelka podala ústavní stížnost v rozporu s ust. § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, a tato ústavní stížnost je proto nepřípustným návrhem. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem tedy Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítnout.

Poučení

Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. dubna 2013 Vlasta Formánková v.r. soudkyně zpravodajka