IV.ÚS 1036/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové (soudkyně zpravodajky) a soudců Michala Bartoně a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky V. P., zastoupené JUDr. Ivo Palkoskou, advokátem, sídlem Kleinerova 1504, Kladno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. února 2026 č. j. 22 Cdo 46/2026-172 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. dubna 2025 č. j. 26 Co 69/2025-128, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Jitky Večeřové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny, resp. čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.

2. Vedlejší účastnice se domáhala vyklizení stěžovatelky z nemovité věci (pozemku, jehož součástí je budova) v žalobě blíže specifikované (dále jen "nemovitost"), jejíž je vedlejší účastnice vlastnicí. Stěžovatelka se vzájemnou žalobou domáhala určení, že je naopak ona vlastnicí uvedené nemovitosti.

3. Okresní soud Praha-západ (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 4. 12. 2024 č. j. 8 C 278/2023-107 uložil stěžovatelce povinnost vyklidit nemovitost, a to ve lhůtě pěti měsíců od právní moci rozsudku (výrok I). Vzájemnou žalobu stěžovatelky na určení zamítl (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).

4. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem změnil toliko výrok III o náhradě nákladů řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu; ve zbývajících výrocích I a II (tj. o povinnosti k vyklizení a zamítnutí vzájemné žaloby) rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok I). Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). Krajský soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného okresním soudem. Ve shodě s ním dovodil, že stěžovatelka nemohla nabýt vlastnické právo k nemovitosti na základě mimořádného vydržení. Přestože je stěžovatelka osobou se sníženým intelektem a omezenými duševními schopnostmi, nemohla nabýt přesvědčení, že s nemovitostí nakládá jako s vlastní, neboť ji užívala (od konce 80. let 20. století) odvozeně v souvislosti s družským vztahem s F. S. Přesvědčení, že se držby ujímá jako vlastní, mohla nabýt nejdříve po smrti svého druha v roce 2009. V takovém případě ovšem neuplynula požadovaná dvacetiletá vydržecí doba. Krajský soud uzavřel, že stěžovatelka se nikdy nestala vlastníkem nemovitosti, mohlo u ní jít nanejvýše o výprosu, která byla stávajícím vlastníkem (vedlejší účastnicí) odvolána.

5. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl, jelikož nebylo přípustné. Nejvyšší soud se věnoval jednotlivým dovolacím námitkám. V prvé řadě se zabýval tím, zda byly splněny podmínky mimořádného vydržení vlastnického práva podle § 1095 občanského zákoníku. Konstatoval, že stěžovatelka nemohla naplnit subjektivní prvek držby (animus possidendi). Užívání nemovitosti se totiž odvíjelo od souhlasu jejího druha a tento stav trval až do jeho smrti v roce 2009. Poté sice nemovitost užívala a činí tak do současnosti, avšak podmínky pro mimořádné vydržení nesplnila pro nezavršení dvacetileté vydržecí doby. Předchozí doba držby jejího druha (do roku 2009) nemohla být započítána, neboť se stěžovatelka nestala jeho právní nástupkyní. Zjištění doby držby jejího druha, jímž se podle stěžovatelky krajský soud dostatečně nezabýval, nemohlo ovlivnit její pozici, neboť nebyl jejím právním předchůdcem. Na otázce, zda právním nástupcem podle § 1096 občanského zákoníku může být i osoba blízká, které svědčí držba stejné věci, rozhodnutí krajského soudu nespočívalo. Námitkou nesprávného procesního postupu soudů nižších stupňů při rozhodování o vyklizení věci (potřeba ustanovení hmotněprávního opatrovníka stěžovatelce, příp. iniciace řízení o omezení její svéprávnosti) vymezila stěžovatelka procesní vadu řízení, která však samostatně přípustnost dovolání založit nemohla. Námitka nesprávného stanovení pariční lhůty k vyklizení nemovitosti, resp. potřeba stanovení pariční lhůty vázané na odkládací podmínku spočívající v ustanovení hmotněprávního opatrovníka nebo přijetí jiné formy podpůrného opatření, nemohla založit přípustnost dovolání, neboť její řešení vyplynulo přímo ze zákona (srov. § 160 odst. 1 občanského soudního řádu), jehož jednoznačné znění nepřipouští jiný výklad, tedy vázanost stanovení lhůty na odkládací podmínku, jejíž splnění nemá předem určené časové vymezení.

II. Argumentace stěžovatelky

6. Stěžovatelka shrnuje skutkový stav, průběh soužití s druhem F. S. a způsob ovládání nemovitosti. Nejvyššímu soudu vytýká, že se nezabýval nastolenou otázkou možnosti vydržení vlastnického práva osobou, která není plně svéprávná. Dále namítá nesprávný výklad institutu mimořádného vydržení Nejvyšším soudem. Při mimořádném vydržení podle § 1095 občanského zákoníku není zapotřebí, aby držitel prokázal právní důvod držby, nýbrž stačí pouze doložit, že zde držba je ve smyslu § 987 občanského zákoníku, a tedy že držitelem je ten, kdo vykonává právo pro sebe. Tím pádem se podle stěžovatelky držba shoduje s užíváním. Není-li skutečný vlastník znám nebo nebrání-li se proti držiteli výkonu domnělého vlastnického práva, pak u osoby, která se ujala držby nemovitosti a tuto užívá, aniž by byl prokázán jiný důvod užívání, nelze dovozovat, že držba neexistuje. Stěžovatelka dále zpochybňuje skutková zjištění obecných soudů zejména ohledně toho, že stěžovatelka u svého druha pouze přespávala a on jí dával najíst. Připomíná, že z jejich vztahu se již v roce 1983 narodila dcera. Nesprávné hodnocení důkazů mělo vliv na nesprávný výklad ustanovení o mimořádném vydržení. Poukazuje na to, že nemovitost nebyla nikdy ve vlastnictví právních předchůdců jejího druha, přičemž o vlastnictví jeho sestry ani ona, ani její druh nevěděli. Přitom z judikatury vyplývá, že i vědomost toho, kdo se ujme držby a užívá nemovitost, aniž má právní titul, není překážkou, aby došlo k mimořádnému vydržení vlastnického práva. Poukazuje na rozpor napadeného usnesení Nejvyššího soudu s jeho jiným usnesením v obdobné věci ze dne 30. 8. 2023 č. j. 22 Cdo 1796/2022-189, což narušuje čl. 1 Ústavy České republiky.

III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

8. Stěžovatelka vedle nesprávného výkladu a aplikace institutu mimořádného vydržení podle § 1095 občanského zákoníku vytýká obecným soudům nesprávné hodnocení důkazů a zpochybňuje skutková zjištění. K tomu Ústavní soud v obecné rovině nejprve poznamenává, že ústavní stížnost postavená na zpochybňování skutkových zjištění a z nich vyvozených právních závěrů, staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Ústavní soud v řadě případů judikoval, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry nebo "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedené obecnými soudy, a to ani v případě, že by se s tímto jejich hodnocením sám neztotožňoval [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41)]. Z hlediska ústavnosti lze za relevantní považovat až tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry na jejich základě učiněnými [viz např. nálezy ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257) nebo ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. V posuzované věci však taková situace nenastala. Obecné soudy si opatřily dostatečné podklady pro skutková zjištění a z provedených důkazů vyvodily skutkové závěry, které nelze označit za extrémně rozporné (k tomu blíže zejména body 8 až 17 rozsudku okresního soudu).

9. Nesprávnost výkladu § 1095 občanského zákoníku spatřuje stěžovatelka v tom, že pro naplnění podmínek mimořádného vydržení stačí podle jejího mínění doložit pouze to, že držba existuje (ztotožňuje ji v podstatě s užíváním) a nikoliv právní důvod držby. Na tomto závěru ovšem napadená rozhodnutí nebyla založena. Obecné soudy nezaložily svá rozhodnutí na tom, že by stěžovatelka nedoložila právní důvod držby, nýbrž vyšly z toho, že po dobu soužití se svým druhem (od konce 80. let 20. století až do jeho smrti v roce 2009) užívala stěžovatelka nemovitost toliko s jeho souhlasem. V tomto období tedy vůbec nemohlo jít podle obecných soudů na straně stěžovatelky o držbu, neboť titul, který umožňoval stěžovatelce bydlení v nemovitosti, byl odvozen od užívání nemovitosti jejím druhem. U stěžovatelky tedy scházel, jak dovodily obecné soudy, základní subjektivní pojmový znak držby animus possidendi, tedy vůle nakládat s věcí jako s vlastní.

10. Jde-li o období po roce 2009 (po smrti druha stěžovatelky), kdy by se již dalo uvažovat o naplnění subjektivního pojmového znaku držby, pak zase nebyla podle obecných soudů splněna podmínka uplynutí doby dvaceti let pro mimořádné vydržení. Započtení případné doby držby jejího druha do doby mimořádného vydržení pak nebylo možné, neboť její druh nebyl jejím právním předchůdcem, jak má výslovně na mysli § 3066 občanského zákoníku. Proti závěrům obecných soudů včetně podrobně rozvedené argumentace Nejvyššího soudu (viz body 24 až 27 napadeného usnesení) nelze mít z ústavního hlediska žádné výhrady.

11. Stěžovatelka dále namítala, že se Nejvyšší soud nezabýval v dovolání nastolenou otázkou možnosti vydržení vlastnického práva osobou, která není plně svéprávná. Stěžovatelka blíže neuvádí, v čem spatřuje nesoulad s jí identifikovaným jiným usnesením Nejvyššího soudu, patrně na něj však poukazuje právě v kontextu vydržení osobou, která není plně svéprávná. Ústavní soud žádný takový nesoulad neshledal a nesdílí ani námitku, že se touto otázkou Nejvyšší soud nezabýval. Nejvyšší soud se věnoval především procesním souvislostem vyplývajícím z toho, že stěžovatelka je osobou se sníženými duševními schopnostmi (body 28 až 31 napadeného usnesení). Konstatoval, že případné řízení či rozhodnutí o omezení svéprávnosti nebo jiná forma podpůrného opatření ve smyslu § 45 až 65 občanského zákoníku nemohly mít vliv na výsledek řízení o vyklizení. Nadto zájmy stěžovatelky byly v tomto řízení od počátku hájeny profesionálem ustanoveným z řad advokátů, čímž se jí dostalo náležité ochrany. Měla-li snad stěžovatelka na mysli, že by u osob s omezenými duševními schopnostmi měly platit jiné (myšleno zřejmě mírnější) podmínky pro vydržení, pak tuto úvahu nelze přijmout. Podmínky vydržení jsou stanoveny zákonem, který nepředpokládá odlišné zacházení u osob s případným zdravotním hendikepem, na čemž Ústavní soud neshledává nic neústavního.

12. Ústavní soud uzavírá, že se obecné soudy se všemi stěžovatelkou tvrzenými aspekty věci náležitě vypořádaly. Jejich úvahy nedoprovází žádný ústavněprávně významný deficit. Napadená rozhodnutí lze považovat za projev nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti.

13. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. června 2026 Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu