IV.ÚS 1076/16
V PLATNOSTI- KS Praha 30 Co 459/2014-72
- OS Beroun 15 EXE 1981/2010
- ÚS IV.ÚS 1076/16
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože byla zjevně neopodstatněná. Soud se nezabýval výkladem podústavního práva, protože otázka zastavení exekuce není výslovně upravena zákonem. Soudy prvního stupně rozhodly správně, a to i přes nepřihlédnutí k přílohám, protože stěžovatel má možnost se bránit při vydání příkazu k úhradě nákladů. Ústavní soud nepřijal stížnost, protože nebylo prokázáno porušení ústavních práv.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti Pavla Cihelky, zastoupeného Mgr. Vladimírem Náprstkem, advokátem se sídlem v Berouně, Pivovarská 170, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2014, č. j. 30 Co 459/2014-72, a Okresního soudu v Berouně ze dne 1. 9. 2014, č. j. 15 EXE 1981/2010-43, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností došlou dne 4. 4. 2016, splňující formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených usnesení, jimiž byl zamítnut jeho návrh na zastavení exekuce. Podle stěžovatele došlo k porušení principu rovnosti a ústnosti ve smyslu čl. 96 Ústavy České republiky, práva vlastnického a dědického ve smyslu čl. 11 Listiny základních práv a svobod a práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny. K tomu mělo dojít především tím, že obecné soudy nenařídily k projednání návrhu na zastavení exekuce jednání a zamítly jej; stěžovatele ovšem nevyzvaly k doplnění tvrzení a nepřihlédly k následně přiloženým přílohám, které mají osvědčit, že k zastavení exekuce byly splněny předpoklady. Exekuce, o jejíž zastavení se stěžovatel pokoušel, je vedena k vymožení dluhu zemřelé osoby (zůstavitele). Vymáhaný dluh byl v rámci konvokace věřitelů zahrnut do soupisu pasiv dědické podstaty a byl stěžovatelem jako dědicem po skončení dědického řízení splacen ve výši, v jaké byl přihlášen. Součástí přihlášeného dluhu však nebyly náklady exekuce, o nichž dosud nebylo rozhodnuto. Stěžovatel jako dědic zůstavitele podal návrh na zastavení exekuce, neboť po uhrazení všech dluhů přihlášených v rámci konvokace věřitelů a po úhradě dalšího dluhu, o jehož úhradu se po skončení dědického řízení přihlásil jiný exekutor, byla celá hodnota dědictví vyčerpána. Byl tudíž naplněn předpoklad pro zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Po posouzení stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že je zjevně neopodstatněná z následujících důvodů: Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkol spočívá v přezkumu ústavnosti soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu je nutno respektovat, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ, je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení norem práva ústavního. V projednávaném případě je jádrem problému otázka, zda zaplacením dluhu nepřihlášeného v rámci konvokace věřitelů, čímž současně došlo k vyčerpání hodnoty dědictví, zanikla dědici povinnost nahradit náklady exekuce, která sice byla v rámci konvokace přihlášena, avšak v té době ještě nebylo rozhodnuto o jejích nákladech, a tudíž tyto náklady v rámci konvokace přihlášeny nebyly a ani nemohly být. Nalézací soud se řešení této otázky vyhnul a odůvodnění opřel o nedostatek tvrzení stěžovatele; odvolací soud stěžovatele odkázal na možnost argumenty uplatnit v rámci námitek proti příkazu k úhradě nákladů exekuce, až bude vydán. Ústavní soud konstatuje, že zákon popsanou situaci přímo neupravuje a judikatura vrcholných soudních instancí ani právní nauka neposkytuje dostatečná východiska k jejímu vyřešení. Jsou to však právě obecné soudy, nikoliv Ústavní soud, které jsou nadány pravomocí v konkrétních případech vyložit a aplikovat právo tak, aby došlo k naplnění účelu konkrétního soudního řízení. Teprve pokud aplikace právních norem vybočuje z mezí ústavnosti, přichází na řadu Ústavní soud jako její strážce. V projednávaném případě však nelze z ničeho dovodit, že by otázky aplikace práva ústavněprávní roviny dosáhly, natož aby z ní vybočily. Jde-li o možné porušení práv vyplývajících z čl. 11 odst. 1 Listiny, právo vlastnit majetek ani právo dědit stěžovateli upřeno zjevně není; jde toliko o aplikaci právních norem stran omezení odpovědnosti dědice za dluhy zůstavitele - navíc v situaci, kdy nebylo rozhodnuto o jakémkoliv plnění, ke kterému by byl stěžovatel v rozporu s dědickým právem povinen. Porušení zásady ústnosti Ústavní soud rovněž neshledal, neboť zákon v případě řízení o návrhu na zastavení exekuce výslovně umožňuje rozhodnout bez jednání. Z hlediska možného porušení práva na spravedlivý proces lze uvést, že přestože se soudy stěžejní právní otázkou nezabývaly, řízení není meritorně ukončeno a stěžovatel bude mít možnost se proti případnému příkazu k úhradě nákladů exekuce bránit, popř. znovu podat návrh na její zastavení v části, v jaké bude rozhodnuto o povinnosti k náhradě exekučních nákladů. Může tedy svá práva, včetně těch ústavních, nadále bránit před příslušnými orgány veřejné moci. Tvrzení týkající se nepředvídatelnosti rozhodnutí nalézacího soudu a nepřihlédnutí k důkazům saturoval soud odvolací, který důkazy zohlednil, avšak přesto dospěl k závěru, že je namístě rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdit, ačkoliv sám k závěru o věcné správnosti dospěl z jiných důvodů. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako návrh neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 21. června 2016 Jaromír Jirsa v. r. předseda senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.