IV.ÚS 1076/22

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. arch. Vladimíra Heisera, zastoupeného JUDr. Tomášem Uzlem, advokátem, sídlem Dejvická 306/9, Praha - Dejvice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. ledna 2022 č. j. 23 Cdo 134/2022-287, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. září 2021 č. j. 13 Co 116/2021-271, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 2. prosince 2020 č. j. 47 C 46/2019-223, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a Štěpána Tikovského, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel se domáhal po vedlejším účastníkovi zaplacení částky 80 000 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení, když svůj nárok opíral o tvrzené platné odstoupení od rezervační smlouvy uzavřené dne 11. 10. 2018 mezi stěžovatelem jako zájemcem, vedlejším účastníkem jako zprostředkovatelem (jde o realitního makléře) a Petrem Špieglem jako prodávajícím.

3. Napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") byla žaloba stěžovatele zamítnuta (výrok I) a byla mu uložena povinnost uhradit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení ve výši 50 094 Kč (výrok II).

4. Napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") byl rozsudek obvodního soudu ve výroku o věci samé potvrzen a dále bylo rozhodnuto o nákladech řízení.

5. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo stěžovatelovo dovolání proti rozsudku městského soudu odmítnuto s tím, že stěžovatel nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti.

II. Argumentace stěžovatele

6. Stěžovatel namítá, že odstoupení prodávajícího od rezervační smlouvy nebylo doručeno všem účastníkům smlouvy (bylo doručeno pouze stěžovateli, a nikoliv vedlejšímu účastníkovi). Z tohoto důvodu bylo podle názoru stěžovatele neúčinné a rezervační záloha neměla být vyplacena jako smluvní pokuta zbývajícím stranám smlouvy. Obvodní soud nadto ve stěžovateli vzbudil legitimní očekávání, že věc bude posouzena v souladu s takovýmto jeho názorem, když při jednání poučil strany o potřebě prokázat, zda odstoupení od smlouvy bylo všem doručeno. V rozporu s principem legitimního očekávání však bez jakéhokoliv upozornění během řízení i bez odůvodnění takového názorového posunu v posléze vydaném rozsudku svůj právní názor změnil a již prokázání takového doručení nepožadoval. Městský soud a Nejvyšší soud se s námitkami stěžovatele proti takovému postupu obvodního soudu dostatečně nevypořádaly.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je proti usnesení Nejvyššího soudu přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). Vůči napadeným rozhodnutím soudů nižších stupňů však ústavní stížnost procesní předpoklady řízení nesplňuje.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Nejvyšší soud odmítl podané dovolání pro vady spočívajícími v absenci uvedení předpokladu jeho přípustnosti. Ústavní soud za této situace poznamenává, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí a jak přísné stanoví požadavky na jeho obsah. S tím ostatně souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou (advokátem), není-li dostatečně kvalifikován samotný dovolatel (§ 241 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu). Ústavní soud tak ve své současné rozhodovací praxi akceptuje, že platná právní úprava dovolání klade na účastníky řízení poměrně vysoké nároky, jde-li o řádné naplnění jeho obsahových náležitostí (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

9. Úlohou Nejvyššího soudu bylo posoudit, zda v dovolání byla, v míře odpovídající takovýmto nárokům, vymezena otázka hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 občanského soudního řádu). Jestliže Nejvyšší soud shledal, že taková otázka v dovolání vymezena nebyla, Ústavní soud z usnesení Nejvyššího soudu, obsahujícího rozbor podaného dovolání a vysvětlení důvodů, pro které je nelze meritorně projednat, jakož i z tvrzení obsažených v ústavní stížnosti, nezjistil, že by takovýto závěr Nejvyššího soudu byl nepravdivý, respektive že by měl povahu libovůle v rozhodování obecného soudu, pro kterou by jeho rozhodnutí nemohlo obstát. Za takové situace pak Ústavnímu soudu nezbývá, než ústavní stížnost v části týkající se usnesení Nejvyššího soudu posoudit jako zjevně neopodstatněnou.

10. Odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem pro absenci vymezení předpokladu jeho přípustnosti má nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti těm napadeným rozhodnutím, která rozhodnutí dovolacího soudu předcházejí. Bylo-li totiž dovolání řádně odmítnuto proto, že neobsahovalo vymezení předpokladu jeho přípustnosti, nedošlo k jeho odmítnutí z důvodů závisejících na uvážení Nejvyššího soudu, neboť mu ani nebyl dán prostor pro to, aby otázku přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku "uvážil" (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Je-li pak zákonným předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné podání dovolání [§ 75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu a stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905, č. 460/2017 Sb.)], je v daném kontextu třeba na předmětné dovolání hledět tak, jako by podáno nebylo. V takovém případě nelze ústavní stížnost v části směřující proti rozhodnutím předcházejícím usnesení Nejvyššího soudu považovat za přípustnou.

11. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zčásti nepřípustný a zčásti zjevně neopodstatněný.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 6. prosince 2022 Josef Fiala, v. r. předseda senátu