IV.ÚS 1078/10
V PLATNOSTI- MS Praha 54 Co 91/2008-137
- NS 28 Cdo 606/2009
- ÚS IV.ÚS 1078/10
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože neshledal porušení ústavně zaručených práv. Soudy nížežších stupňů rozhodly v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu a s nálezy Ústavního soudu o rozlišení mezi původními restituenty a jejich dědici a jejich postupníky. Právní názor, podle něhož zanikl nárok na náhradní pozemky uplynutím restituční tečky, byl považován za správný. Ústavní soud se výkladu rozhodnutí nezabýval, protože stížnost byla zjevně neopodstatněná.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl dne 18. května 2010 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudců Vlasty Formánkové a Pavla Holländera, o ústavní stížnosti Ing. J. Č., zastoupeného JUDr. Ondřejem Vodákem, advokátem se sídlem v Praze 1, Školská 32, proti rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 9 C 325/2005 ze dne 14. 8. 2007, Městského soudu v Praze sp. zn. 54 Co 91/2008 ze dne 16. 7. 2007 a usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 606/2009 ze dne 20. 1. 2010, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatel svou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení práva na spravedlivé řízení, na účinný právní prostředek nápravy a práva na ochranu majetku (čl. 6 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Protokolu č. 1 k uvedené Úmluvě), v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů a navrhuje jejich zrušení. Prvým z označených rozsudků byla zamítnuta žaloba stěžovatele - jemuž byly původní oprávněnou osobou na základě smluv o postoupení pohledávek postoupeny nevypořádané pohledávky na vydání náhradních pozemků - aby soud nahradil projev vůle žalovaného Pozemkového fondu ČR uzavřít se stěžovatelem smlouvu o převodu pozemků ve vlastnictví státu, přičemž soud I. stupně vycházel z právního názoru, s nímž se ztotožnil i odvolací soud ve druhém ze shora označených rozhodnutí, že stěžovatelův nárok na vydání náhradních pozemků zanikl uplynutím restituční tečky, tedy dne 31. 12. 2005, jak dodal odvolací soud, jde o zánik nároku v důsledku uplynutí lhůty nastávající přímo ze zákona. Dovolání stěžovatele, směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu, bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu jako nepřípustné odmítnuto s poukazem na to, že obdobnou problematiku již Nejvyšší soud řešil v rozhodnutích sp. zn. 28 Cdo 2840/2008, 28 Cdo 5196/2007 a 28 Cdo 1661/2008, neshledal tak judikatorní přesah či kontradikci napadeného rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Proti těmto rozhodnutím směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatel, obdobně jak to činil v odvolání i dovolání, polemizuje s právním názorem obecných soudů v jeho věci zaujatým, v důsledku něhož bylo podle něj porušeno právo na ochranu majetkových práv. Přitom zdůrazňuje, že restituční pohledávky představují majetkovou hodnotu, kterou stát jako jeho dlužník zrušil, aniž by poskytl odškodnění v rozumně přiměřené hodnotě. Svým výkladem o běhu lhůty, resp. jejího stavění podáním žaloby v poměru k "restituční tečce" obecné soudy, dle názoru navrhovatele, také porušily právo na spravedlivé řízení a účinný právní prostředek nápravy a konečně v ústavní stížnosti také vyjadřuje výhrady k nerovnosti jmenovaných subjektů, založené zákonem ale i nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/05. Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. Porušení ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, Ústavní soud neshledal. Obecné soudy, na zdůvodnění jejichž rozhodnutí lze odkázat, ke svým právním závěrům dospěly v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu ČR, ale také v souladu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/05, jímž je i senát nyní posuzující věc vázán. Uvedeným nálezem došlo ke zrušení ustanovení § 13 odst. 6 a 7 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 253/2003 Sb., a čl. IV. zákona č. 253/2003 Sb., pokud se týkají oprávněných osob, kterým vzniklo právo na jiný pozemek podle § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění zákona č. 183/1993 Sb., a jejich dědiců, tedy, jak Ústavní soud v nálezu výslovně uvedl, jen v poměru k původním restituentům a jejich dědicům, nikoliv však již v poměru k postupníkům, přičemž také vysvětlil důvody, které jej vedly k uvedenému rozlišení, na něž možno odkázat, stejně jako na názor tam uvedený, vztahující se k ceně náhradních pozemků a výši eventuální finanční náhrady. Z uvedených důvodů Ústavní soud stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. května 2010 Michaela Židlická předsedkyně senátu Ústavního soudu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (2)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.