IV.ÚS 1082/09
V PLATNOSTI- VS Praha 11 Cmo 117/2006
- NS 29 Cdo 5065/2008
- ÚS IV.ÚS 1082/09
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože rozhodnutí nižších soudů o procesním nástupnictví po zemřelém žalobci byla v souladu s právním řádem. Soud se opřel o § 107 odst. 2 o. s. ř., podle něhož jsou procesním nástupcem dědici, kteří převzali právo nebo povinnost z dědického řízení. Stěžovatelka, i když bydlí v bytě a je manželkou zemřelého, nemá právní základ pro nárok na převod bytu, protože není dědkyní členského podílu ve stavebním bytovém družstvu. Ústavní soud uznal, že rozhodnutí soudů nezakládají porušení základních práv, včetně práva na vlastnictví podle čl. 11 a práva na spravedlivé soudní řízení podle čl. 36 Listiny.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Jana Musila a Michaely Židlické ve věci navrhovatelky E. D., právně zastoupené JUDr. Karlem Fořtlem, nám. Přemysla Otakara II. č. 10/6, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2009 sp. zn. 29 Cdo 5065/2008, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 8. 2006, sp. zn. 11 Cmo 117/2006, 11 Cmo 123/2006, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 2. 2006 sp. zn. 13 Cm 1339/98 a usnesení téhož soudu ze dne 24. 2. 2006 sp. zn. 12 Cm 1339/98, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I. Ústavnímu soudu byl dne 28. 4. 2009 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných usnesení obecných soudů. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu. II. Zůstavitel K. D. st. se na Stavebním bytovém družstvu České Budějovice (dále jen „SBD“) domáhal žalobou uzavření smlouvy o převodu družstevního bytu do svého vlastnictví. V průběhu řízení K. D. st. zemřel. Usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 12. 2000 sp. zn. 5 Co 2876/2002 bylo potvrzeno dědictví podle dědických podílů ohledně „členského podílu k družstevnímu bytu“ v družstvu tak, že dědici K. D. ml. připadla 1/8 členského podílu, dědičce P. J. připadla rovněž 1/8 členského podílu a dědičce E. D. ml. připadlo 6/8 členského podílu. Po takto skončeném dědickém řízení pokračoval citovaný soud v zůstavitelem započatém soudním sporu s výše uvedenými dědici. Proti této skutečnosti stěžovatelka brojí, neboť je toho názoru, že by měl soud jednat jako s účastníkem řízení i s ní, neboť je manželkou zůstavitele a v předmětném bytě bydlí. Stěžovatelka má za to, že pouze jí vznikl nárok na převod bytu do osobního vlastnictví a nárok na vedení sporu se SBD a nikoliv tedy dvěma dědicům P. J. a K. D. ml. Soud autoritativně a automaticky přibral zmíněné dědice do řízení bez souhlasu stěžovatelky a její dcery a prohlásil je za právní nástupce ve sporu o byt, což považuje stěžovatelka za zcela nesprávné. Stěžovatelka se cítí být oprávněna k podání ústavní stížnosti, a to i přesto, že nezdědila členský podíl ve SBD, jeho majetkovou účast, ale je přesvědčena o tom, že jí zůstaly zachovány práva a povinnosti k bytu, který užívá 25 let. Stejně tak je přesvědčena o tom, že jsou jí zachována práva k vedení sporu o převodu vlastnictví k bytu. Okresní soud v dědickém řízení nerozhodl otázku týkající se práv a povinností z vedení sporu o byt, o přechodu nebo převodu nájmu, ale pouze o majetkové hodnotě členského podílu vyčíslené v penězích, která existovala v době smrti zůstavitele. Konkrétní práva a povinnosti k bytu byly v dědickém řízení opominuty. Obecné soudy měly při svém rozhodování zohlednit § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, neboť výkon práv zasahuje do práv a oprávněných zájmů třetích osob. Z ústavní stížnosti a přiložených listin dále vyplývá, že všichni tři dědicové svůj členský podíl v družstvu již převedli na třetí osobu. Dle náhledu stěžovatelky bylo zasaženo do jejích základních práv, garantovaných čl. 11 a čl. 36 Listiny. III. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí orgánů státní moci z pohledu tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře již mnohokrát vymezil rozsah svých pravomocí ve vztahu k obecné pravomoci soudů a konstatoval, že je vždy nutno vycházet z teze, podle níž není Ústavní soud součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu tedy vykonávat dohled či dozor nad rozhodovací činností obecných soudů a nelze jej tedy vnímat jako další odvolací orgán. Do pravomoci obecných soudů by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen v těch případech, kdyby jejich právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Z projednávaného návrhu a přiložených listin je zřejmé, že stěžovatelka není dědičkou členského podílu ve SBD, je tedy zřejmé, že nemůže být ani nadána právy a povinnostmi k bytu, neboť jeho užívání je spojeno právě s vlastnictvím členského podílu ve SBD. V předmětném případě je třeba upozornit na skutečnost, že soudy přijaly pouze procesní rozhodnutí, s kým bude nadále v řízení jednáno jako s procesním nástupcem po původním žalobci K. D. st. Z ustanovení § 107 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), vyplývá, že „ztratí-li způsobilost být účastníkem řízení fyzická osoba a umožňuje-li povaha věci pokračovat v řízení, jsou procesním nástupcem, nestanoví-li zákon jinak, její dědici, popřípadě ti z nich, kteří podle výsledku dědického řízení převzali právo nebo povinnost, o něž v řízení jde“. Z uvedeného je tedy zřejmé, že soudce je při rozhodování o procesním nástupnictví vázán výsledkem dědického řízení, na němž již nemůže ničeho měnit. Stěžovatelka se sice v dědickém řízení snažila dobrat svých tvrzených práv, ovšem neúspěšně. V dalším lze odkázat na odůvodnění obecných soudů. Ústavní soud sice chápe složitost právního a sociálního postavení stěžovatelky, nicméně ústavní stížností napadená rozhodnutí jsou dle náhledu Ústavního soudu ústavně konformní. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomností účastníků dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 16. června 2009 Vlasta Formánková předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.