IV.ÚS 1082/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Lucie Dolanské Bányaiové a soudců Michala Bartoně a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) spolku X., zastoupeného Mgr. Julií Šrámkovou, advokátkou, sídlem Kořenského 1107/15, Praha 5 - Smíchov, proti výrokům I a III usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. února 2026 č. j. 2 Cmo 196/2025-237, a 2) Jana Rajtera, 3) Pavola Červenického, 4) Igora Taceje, 5) Jiřího Tůmy, zastoupených Mgr. Julií Šrámkovou, advokátkou, proti výrokům II a IV usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. února 2026 č. j. 2 Cmo 196/2025-237, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Vilmy Hanzlíčkové a Libora Hanzlíčka, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Stěžovatel 1) je spolek založený za účelem péče o Areál X a o kvalitu života a bydlení v něm, stěžovatelé 2) až 5) jsou členy tohoto spolku. Vedlejší účastníci se návrhem podaným k Městskému soudu v Praze domáhali zrušení spolku. Po více než třech letech trvání řízení vzali svůj návrh zpět. Městský soud proto řízení zastavil (výrok I), uložil vedlejším účastníkům povinnost zaplatit stěžovateli 1) náhradu nákladů řízení ve výši 12 870 Kč (výrok II) a rozhodl, že ostatní stěžovatelé nemají právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).

2. Proti tomuto usnesení se odvolal stěžovatel 1), neboť požadoval přiznat vyšší náhradu nákladů řízení, i ostatní stěžovatelé, kteří požadovali přiznání náhrady nákladů řízení. Vrchní soud v Praze změnil výrok II usnesení městského soudu tak, že stěžovatel 1) nemá vůči vedlejším účastníkům právo na náhradu nákladů řízení před městským soudem (výrok I), potvrdil výrok III usnesení městského soudu (výrok II), a rozhodl, že žádný ze stěžovatelů ani vedlejší účastníci mezi sebou nemají právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok IV). Vrchní soud vyšel z § 23 zákona o zvláštních řízeních soudních, podle něhož bylo-li možné zahájit řízení i bez návrhu, nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení podle výsledku řízení; náhradu nákladů řízení lze přiznat, odůvodňují-li to okolnosti případu. Zároveň podle § 24 může soud uložit náhradu nákladů řízení zcela nebo částečně tomu, kdo podal návrh na zahájení řízení, ačkoli šlo o svévolné a zjevně bezúspěšné uplatňování práva. Nynější řízení je řízením o zrušení spolku, které lze zahájit i bez návrhu. Zpětvzetí návrhu vedlejšími účastníky není zvláštní okolností případu podle § 23, pro kterou by bylo možné přiznat náhradu nákladů řízení. Ostatně stěžovatel 1) žádné zvláštní okolnosti ani netvrdí. Smyslem aplikace § 23 by bylo případné odstranění nepřiměřenosti, tu zde ale vrchní soud neshledává. Návrh vedlejších účastníků nelze ani považovat za svévolné a zřejmě bezúspěšné uplatňování práva podle § 24. Svévolné je podání vedené úmyslem přivodit někomu závažnější újmu, zjevně bezúspěšné je pak uplatnění práva, které se ukáže jako bez pochybnosti ve svém základě neoprávněné. Tyto podmínky musí být splněny kumulativně. Návrh vedlejších účastníků líčí rozhodné skutečnosti k oprávněnosti návrh podat, tvrdí důvody pro zrušení spolku a označuje důkazy. Tvrzené důvody pro zrušení spolku jsou vymezeny určitě a uvedená tvrzení nelze považovat za nesmyslná. Návrh ani není šikanózní. Zvláštní okolnosti nejsou shledány ani pro přiznání náhrady nákladů odvolacího řízení.

3. V ústavní stížnosti stěžovatelé tvrdí, že napadené rozhodnutí vysílá procesní signál, že návrh na zrušení spolku lze použít jako nátlakový prostředek v sousedských či osobních konfliktech, aniž by navrhovatel nesl za svůj svévolný návrh nepříznivé následky. To může oslabovat ústavně zaručenou spolčovací svobodu, tuto rovinu sporu vrchní soud pominul. Kromě toho aplikoval právní úpravu formalisticky, aniž by přihlédl k okolnostem věci, celkově (ne)aplikaci § 23 a 24 zákona o zvláštních řízeních soudních neodůvodnil řádně. Nevypořádal se ani dostatečně s argumentací stěžovatelů, že návrh na zrušení spolku byl od počátku zjevně neudržitelný. Vůči stěžovateli 1) je rozhodnutí překvapivé, protože bez jednání či jakéhokoli upozornění zcela změnil právní názor městského soudu, který původně náhradu nákladů řízení přiznal. Ostatní stěžovatelé byli jakožto členové spolku do řízení autoritativně soudem přibráni, museli tak nedobrovolně hájit svá práva a je proto nepřípustné, aby byli nuceni nést si sami náklady řízení.

4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

5. Napadené rozhodnutí se týká náhrady nákladů řízení, navíc ve vztahu ke každému ze stěžovatelů v bagatelní výši. Taková rozhodnutí podrobuje Ústavní soud pouze omezenému ústavněprávnímu přezkumu. Jeho zásah se omezuje pouze na velmi závažné vady, mezi které patří svévole nebo popření základních zásad spravedlivého procesu, jako je překvapivost rozhodnutí (nález ze dne 23. 7. 2025 sp. zn. II. ÚS 1761/25, bod 17, 18 a 26 až 30). Žádnou takovou vadu v napadeném usnesení Ústavní soud nespatřuje.

6. Vrchní soud nerozhodl svévolně a své závěry řádně odůvodnil. Nejprve popsal smysl a účel § 23 zákona o zvláštních řízeních soudních a v něm upravené podmínky, za kterých je přiznána náhrada nákladů řízení, a vysvětlil, proč tyto podmínky nejsou splněny (viz bod 11 usnesení vrchního soudu). Podobně učinil i v případě § 24 téhož zákona (viz body 12 až 14 tamtéž).

7. Rozhodnutí vrchního soudu není ani překvapivé. Za takové se považuje rozhodnutí, "které soud založí na právním posouzení, k němuž se účastníci neměli možnost vyjádřit, protože takové posouzení nebylo předvídatelné z dosavadního průběhu řízení. Účastníci řízení musí mít možnost účinně vznést argumentaci ke všem právním otázkám, na jejichž řešení bude rozhodnutí spočívat. Aby tak mohli učinit, musí jim být tyto otázky známy. (...) Překvapivé není rozhodnutí tehdy, pokud je založeno na argumentaci, kterou již některý z účastníků řízení vznesl a ke které se mohl druhý účastník vyjádřit" (nález ze dne 3. 9. 2025 sp. zn. IV. ÚS 668/25, bod 28). Městský soud sice ve vztahu ke stěžovateli 1) v usnesení neaplikoval § 23 zákona o zvláštních řízeních soudních, nicméně již při ústním jednání hovořil o tom, že se náhrada nákladů řízení bude odvíjet od tohoto ustanovení (viz č. l. 199 soudního spisu). Naplněním podmínek tohoto ustanovení se již v řízení před městským soudem opakovaně zabýval i sám stěžovatel 1) (viz např. jeho závěrečný návrh na č. l. 216 soudního spisu). Stěžovatel 1) tedy věděl, že pro náhradu nákladů řízení bude rozhodná otázka aplikace ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; nejenže se k ní mohl vyjádřit, dokonce tak učinil.

8. Ústavní soud proto odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. července 2026 Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu