IV.ÚS 1095/08
V PLATNOSTI- MS Praha 49 T 10/2006
- VS Praha 11 To 4/2007
- NS 7 Tdo 60/2008
- ÚS IV.ÚS 1095/08
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože nebyly splněny podmínky pro její přijetí. Soud se nezabýval výsledkem přípravného řízení, protože jeho úlohou není přezkum zákonnosti rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud uznal, že obecný soud správně hodnotil důkazy a rozhodl o rozsahu dokazování v souladu s právními předpisy. Námitky o nezpracování konfrontace nebo výslechu svědka nevedly k závěru o porušení ústavních práv.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické, ve věci stěžovatele J. D., právně zastoupeného advokátkou JUDr. Monikou Forejtovou Ph.D., Karlovo nám. 28, Praha, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2006 sp. zn. 49 T 10/2006, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 3. 2007 sp. zn. 11 To 4/2007 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. 7 Tdo 60/2008, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I. Ústavnímu soudu byl dne 2. 5. 2008 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení výše citovaných rozhodnutí obecných soudů. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu. II. Vrchní soud ústavní stížností napadeným rozhodnutím potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2006 sp. zn. 49 T 10/2006, kterým byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu obecného ohrožení podle ustanovení § 179 odst. 1 a 2, písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. z."). Uvedeného trestného činu se měl dopustit tím, že po předchozí domluvě s úmyslem obviněného Š. pomstít se poškozenému M. K., opatřil kanystr s benzinem, kterým polil vstupní dveře bytu o ploše 42m2 obývaného právě M. K. a dveře zapálili, ačkoli věděli, že v bytě poškozených se připravují drogy a jsou zde uloženy hořlavé materiály. V důsledku zapálení dveří došlo k rychlému zahoření bytu a k iniciaci hořlavých par v bytě a následnému výbuchu, po kterém se požár rozšířil po celém bytě vyjma koupelny a následkem toho došlo k usmrcení čtyř osob. Stěžovatel ve svém návrhu poukazuje především na zásadní rozpornosti ve výpovědích obžalovaného M. Š. a stěžovatele, jedná se o pochybnost o tom, že mezi pachateli byla předchozí dohoda o provedení činu a stejně tak panuje pochyba o tom, kdo polil a zapálil dveře bytu. Z těchto důvodů měla být v přípravném řízení provedena rekonstrukce trestného činu a v řízení před soudem konfrontace obou obžalovaných. Zásada, že konfrontace se provádí zásadně v řízení před soudem, však nevylučuje, aby byla provedena i v řízení přípravném. Soud tento důkaz nepřipustil ani v řízení před soudem, ač mu bylo v rámci přípravného řízení sděleno, že konfrontace se provede v hlavním líčení. Stěžovatel tak byl zkrácen na svém právu dokázat svoji nevinu. Dále stěžovatel zdůrazňuje, že významná svědkyně V. Š. sice v přípravném řízení odmítla vypovídat jako družka obžalovaného Š., ale v hlavním líčení nebyla vyslechnuta vůbec s tím, že její výslech soud nepovažuje za podstatný. Výslech této svědkyně považuje stěžovatel za zcela zásadní. Stěžovateli také nebylo umožněno svoji výpověď před soudem přečíst, ač o to předem písemně žádal. Stěžovatel ve své stížnosti odkazuje též na související judikaturu Ústavního soudu, jednalo se o nálezy sp. zn. III. ÚS 6194, III. ÚS 95/97, III. ÚS 173/02, I. ÚS 779/06, II. ÚS 418/03. Uvedené nálezy se týkají buď otázky hodnocení důkazů nebo nedostatečného odůvodnění odmítnutých důkazů. III. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí orgánů státní moci z pohledu tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná. Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo-li takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, je Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. Existenci takového zásahu však Ústavní soud neshledal. K námitkám stěžovatele je nutno předně uvést, že tyto uváděl již v odvolacím řízení a Vrchní soud v Praze se s nimi ústavněkonformním způsobem vypořádal. Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, v níž stěžovatel polemizuje s hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy, odkazuje Ústavní soud v této souvislosti na svou ustálenou judikaturu, dle níž je Ústavní soud povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41). Obecný soud v každé fázi řízení váží, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit, řečeno jinými slovy posuzuje též, nakolik se jeví návrhy stran na doplňování dokazování důvodné. Význam jednotlivých důkazů a jejich váha se objeví až při konečném zhodnocení důkazních materiálů. Shromážděné důkazy soud hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, což je třeba v předmětném případě obzvláště zdůraznit. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné pravomoci obecného soudu. Z principu rovnosti účastníků nevyplývá, že by byl obecný soud povinen vyhovět všem důkazním návrhům účastníků řízení; případně, že by důkazy provedené z jejich podnětu měly být učiněny v nějakém úměrném poměru. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu. Z toho důvodu také nelze nahlížet na neprovedenou konfrontaci či rekonstrukci jako na zásadní pochybení ze strany nalézacího soudu. Výpovědi obou obžalovaných byly neměnné a částečně rozporné, jak uvedl zcela správně soud prvního stupně, je z nich patrná snaha obou obžalovaných svalit vinu na spolupachatele. Již z rozhodnutí soudu nalézacího je zřejmé, že neexistuje žádný přímý důkaz o tom, který z obžalovaných dveře bytu benzínem polil a který tento pak fakticky zapálil. Z provedených nepřímých důkazů se však nalézací soud přiklonil k závěru, že rozhodující podíl na spáchaném skutku měl obžalovaný Š., což se také projevilo ve výši uděleného trestu. Soud prvního stupně se podrobně zabýval rolí stěžovatele v projednávaném případu, načež po zvážení provedených důkazů a souvisejících okolností dospěl k závěru, že role stěžovatele již překročila hranici pouhého opatřování prostředků k provedení spáchaného trestného činu a přerostla ve spolupachatelství. Obecný soud tuto svoji úvahu náležitě odůvodnil, uvedl, z jakých skutkových okolností vycházel, a z ústavněprávního hlediska mu tak není čeho vytknout. Namítá-li stěžovatel, že nebyl proveden výslech rozhodujícího svědka, tj. Š., je z odůvodnění zřejmé, proč se tak nestalo. Jednak se jedná o družku obžalovaného Š. a jednak jde o osobu drogově závislou, která se k podání svědecké výpovědi dostavila ve stavu, který soud zhodnotil jako nezpůsobilý k výpovědi. Již z těchto důvodů lze považovat výslech uvedené svědkyně za bezpředmětný. S námitkou stěžovatele, dle níž byl zkrácen ve svém právu na obhajobu, se řádně vypořádal již Vrchní soud v Praze. Co se týče napadeného usnesení Nejvyššího soudu, je z ústavní stížnosti zřejmé, že proti tomuto brojí stěžovatel víceméně z formálních důvodů a veškerá argumentace směřuje především do řízení před soudem nalézacím. Na postupu Nejvyššího soudu neshledal Ústavní soud žádného pochybení, které by dosahovalo ústavněprávní roviny. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomností účastníků dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. června 2009 Vlasta Formánková předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (2)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.