IV.ÚS 1105/16
V PLATNOSTI- KS Brno 62 A 85/2014-29
- NSS 3 As 258/2014-25
- ÚS IV.ÚS 1105/16
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost žalobkyně, která se domáhala, aby správní orgán vyšetřil zanedbání dohledu nad dítětem v základní škole. Soud se opřel o názor nižších soudů, podle nichž nebyly splněny podmínky pro žalobu proti nečinnosti, protože nebylo zahájeno žádné správní řízení. Žalobkyně se domnívala, že její požadavek na ochranu dítěte je základním právem, avšak Ústavní soud shledal, že její stížnost je zjevně neopodstatněná. Soud neprokázal porušení základních práv dle Listiny, včetně práva na soudní ochranu a právní pomoc.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl dne 30. listopadu 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky L. V., zastoupené JUDr. Michaelem Mannem, advokátem se sídlem v Brně, Hlinky 68, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 2. 2016 č. j. 3 As 258/2014-25 a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 12. 2014 č. j. 62 A 85/2014-29, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I. V ústavní stížnosti ze dne 1. 4. 2016 se L. V. (dále jen "žalobkyně" nebo "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí vydaná v řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti. II. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Usnesením ze dne 8. 12. 2014 č. j. 62 A 85/2014-29 Krajský soud v Brně (dále jen "správní soud") odmítl žalobu na ochranu proti nečinnosti, jíž se žalobkyně domáhala, aby správní soud uložil Městu Kuřim - Komisi pro projednávání přestupků (dále jen "žalovaný") postoupit její podnět příslušnému správnímu orgánu a poučit ji, o který orgán se jedná. Žalobkyně v žalobě tvrdila, že dne 26. 5. 2006 předala v Základní škole v Kuřimi třídní učitelce svého syna a téhož dne po osmé hodině ranní byla informována, že syn ze školy odešel. Podle žalobkyně pracovníci školy odmítli jít jejího syna hledat a o předmětné věci nevyhotovili zápis, v čemž žalobkyně spatřovala zanedbání dohledu školou; o ponechání svěřeného dítěte bez dozoru informovala Polici České republiky, protože měla za to, že se stal trestný čin; Policie ČR věc postoupila žalovanému. Žalovaný v řízení o přestupku věc odložil dne 10. 7. 2006 podle § 66 odst. 3 písm. a) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, neboť neshledal důvod k zahájení řízení o přestupku, a žádné jiné řízení ve věci nevedl. Správní soud s poukazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 8. 2009 č. j. 8 Ans 6/2009-83 konstatoval, že není-li žádné správní řízení ve smyslu § 9 správního řádu zahájeno, nelze žalobu na ochranu proti nečinnosti účinně uplatnit. Nebyly tudíž splněny podmínky řízení o žalobě proti nečinnosti. Za této situace podle správního soudu nebylo namístě ustanovovat zástupce nezletilému synovi stěžovatelky. Dne 24. 2. 2016 rozsudkem č. j. 3 As 258/2014-25 Nejvyšší správní soud kasační stížnost žalobkyně proti usnesení správního soudu ze dne 8. 12. 2014 č. j. 62 A 85/2014-29 zamítl. Kasační soud své rozhodnutí podrobně a srozumitelně odůvodnil, a též konstatoval, že neexistuje žádné veřejné subjektivní právo jedné osoby na (správní) potrestání jiné osoby, v řízení zahajovaném z moci úřední. Proto ve shodě se správním soudem dospěl k závěru, že podmínky řízení o žalobě proti nečinnosti splněny nebyly. III. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že na rozdíl od kasačního soudu má o svém subjektivním právu naprosto jasno, a byla toho názoru, že její požadavek, aby škola hlídala jí povinně svěřené děti, je "docela obyčejným rodičovským základním přirozeným právem." V napadených rozhodnutích spatřuje porušení základního práva jejího syna na vzdělání dle čl. 33 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dle přesvědčení stěžovatelky zahrnující též zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví dětí při vzdělávání a s ním přímo souvisejících činnostech dle § 29 odst. 2 zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon). Neřešeným zanedbáváním povinností školy s následkem odchodů jejího syna bylo prý též porušeno právo syna na ochranu jeho zdraví dle čl. 31 Listiny. Ačkoliv k pochybení školy došlo již v roce 2006, dosud se jím nikdo kompetentní nezabýval, v čemž stěžovatelka spatřuje úmyslné průtahy a porušení práva na soudní a jinou právní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatelka dále namítla, že nebylo vyhověno jejímu požadavku, aby její syn byl v řízení o správní žalobě účastníkem řízení a byl mu v dané věci ustanoven právní zástupce, v čemž spatřuje porušení práva na soudní a jinou právní ochranu a práva na právní pomoc dle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny. Postup komise pro projednávání přestupků stěžovatelka považuje za porušení pravidel pro výkon státní moci dle čl. 2 odst. 2 Listiny. IV. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost podanou včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpala zákonné prostředky k ochraně svého práva. V. Ústavní stížnost, postrádající jakoukoliv podrobnější ústavněprávní argumentaci, je zjevně neopodstatněná. Důvody, pro které správní soud napadeným rozsudkem žalobu stěžovatelky zamítl, jsou přehledně a zcela srozumitelně v tomto rozsudku vyloženy, pročež Ústavní soud na tyto odkazuje, nemaje potřebu cokoli k nim dodávat, což platí obdobně i ve vztahu k napadenému rozsudku kasačního soudu. Žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky shledáno nebylo; ústavní stížnost je pouhým nesouhlasem s právními závěry správního soudu a kasačního soudu při zjišťování podmínek řízení o její správní žalobě. Skutková zjištění a o ně se opírající právní závěry správního soudu i kasačního soudu jsou z hlediska zachování kautel ústavnosti zcela akceptovatelné; nenesou znaky protiústavní nepředvídatelnosti v soudním rozhodování, svévole, extrémního interpretačního vykročení, iracionality či jiného porušení zásad spravedlivosti. Maje stěžovatelkou naříkaná rozhodnutí za ústavně souladná, může Ústavní soud na jeho ústavně akceptovatelná odůvodnění plně odkázat. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. listopadu 2016 Jaromír Jirsa v. r. předseda senátu Ústavního soudu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (1)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.