IV.ÚS 1107/11
V PLATNOSTI- OS Karviná 49 Nc 715/2008-60
- ÚS IV.ÚS 1107/11
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože byla zjevně neopodstatněná. Soud uvedl, že jeho úlohou není přezkum skutkových závěrů obecných soudů ani jejich výkladu občanského práva. Rozhodnutí o nákladech exekuce bylo považováno za logické a spravedlivé, včetně výpočtu podle vymožené částky, nikoli celkové výše pohledávky. Stěžovatelka nevykázala, že by rozhodnutí porušilo základní práva zaručená Listinou nebo Ústavou. Soud se nezabýval podstatou námitky, protože nebyly splněny podmínky pro přijetí stížnosti.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelky V. J., zastoupené Mgr. Tomášem Kravčíkem, advokátem se sídlem na adrese Ostrava - Slezská Ostrava, Občanská 18, proti příkazu k úhradě nákladů exekuce Exekučního úřadu Praha 2, soudního exekutora JUDr. Jana Fendrycha ze dne 21. září 2010 č. j. 132 EX 19184/09-32/Fe a usnesení Okresního soudu v Karviné - pobočka v Havířově ze dne 3. února 2011 č. j. 49 Nc 715/2008-60, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena 14. dubna 2011, se stěžovatelka domáhala podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími byla porušena její základní práva zaručená čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Z předložené ústavní stížnosti a připojených příloh Ústavní soud zjistil, že Exekuční úřad Praha 2, soudní exekutor JUDr. Jan Fendrych, vydal dne 21. září 2010 pod č. j. 132 Ex 19184/09-32/Fe příkaz k úhradě nákladů exekuce ve věci oprávněné České podnikatelské pojišťovny, a. s., Vienna Insurance Group, proti stěžovatelce jako povinné (na základě exekuce vedené dle pravomocného a vykonatelného platebního rozkazu Okresního soudu v Karviné ze dne 15. února 2006 č. j. 23 C 48/2006-8 k vymožení pohledávky ve výši 1 236,- Kč s 3% úrokem z prodlení od 16. února 2003 jakož i nákladů soudního řízení ve výši 6 133,50 Kč) ve výši 7 800,- Kč jako nákladů exekuce exekutora a ve výši 4 320,- Kč jako nákladů exekuce oprávněného. K odvolání oprávněné i stěžovatelky Okresní soud v Karviné - pobočka v Havířově (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 3. února 2011 č. j. 49 Nc 715/2008-60 námitky k úhradě nákladů exekuce oprávněného v částce 4 320,- Kč zamítl (výrok I.) a příkaz úhradě nákladů exekuce exekutora určené ve výši 7 800,- Kč potvrdil (výrok II.). Stěžovatelka nesprávnost napadených rozhodnutí spatřovala zejména ve skutečnosti, že odvolací soud se nevypořádal s jejími námitkami spočívajícími v tvrzení, že návrh na exekuci byl podán dne 2. ledna 2008, přičemž stěžovatelka ještě před podáním návrhu dne 11. dubna 2006 zaplatila částku 6 134,- Kč (náklady soudního řízení) a po podání návrhu zaplatila dne 8. října 2008 částku ve výši 1 400,- Kč. Dle názoru stěžovatelky oprávněná neměla plný úspěch při vedení exekuce a soudní exekutor i okresní soud měli rozhodnout o nákladech oprávněné dle poměru úspěchu ve věci a nikoliv z celkové vymáhané částky ve výši 7 370,- Kč s úroky z prodlení. Z uvedených důvodů má stěžovatelka za to, že napadená rozhodnutí mají prvky libovůle, neboť závěry rozhodnutí nákladech exekučního řízení nevyplývají ze skutkových zjištění učiněných v daném případě. Ústavní soud po přezkoumání napadených rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a po zvážení všech okolností případu konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dále otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud může dále posoudit, zda napadená rozhodnutí byla náležitě a srozumitelně odůvodněna a zda zjevně nejsou výsledkem libovůle ze strany soudu. Podstatou ústavní stížnosti je polemika stěžovatelky s rozhodnutími o uložení povinnosti k náhradě nákladů exekučního řízení vedeného u okresního soudu. Argumenty, které stěžovatelka v ústavní stížnosti uplatnila, nevedou k závěru, že by k zásahu do práv, jichž se dovolávala došlo. Ve věci rozhodující exekutor i okresní soud se celou věcí podrobně zabývali a jejich vydaná rozhodnutí jsou pak logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodněna. Stěžovatelka zcela pominula skutečnost, že soudní exekutor vymáhal náklady exekuce oprávněného a náklady soudního exekutora z důvodu, že částka 1 400,- Kč byla zaplacena až po podání návrhu na nařízení exekuce, přičemž základem výpočtu odměny nákladů soudního exekutora i nákladů exekuce oprávněného je vymožené plnění ve výši 1 236,- Kč s 3 % úrokem z prodlení od 16. února. 2003 a nikoliv celková částka ve výši 7 370,- Kč s úroky z prodlení. Argumentace stěžovatelky při polemice s rozhodovacími důvody tak postrádá jakoukoliv logiku. Proto postačí na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí toliko odkázat. Pokud stěžovatelka nesouhlasí se závěry, které byly ve věci v řízení vyvozeny, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod. Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné ve věci nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení namítaných základních práv stěžovatelky zaručených ústavním pořádkem České republiky. Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). V Brně dne 11. července 2011 Michaela Židlická v.r. předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (1)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.