IV.ÚS 1128/13

Rubrum

Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Vlastou Formánkovou mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelky BAU-FAUST, a.s., se sídlem v Brně, Čechyňská 363/19, právně zastoupené Mgr. Marianem Jeřábkem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Brně, Jakubské náměstí 4, směřující proti rozhodnutí Petra Fialy, ministra školství, mládeže a tělovýchovy č. j. MSMT-26465/2012-650 ze dne 6. září 2012 a proti rozhodnutí Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy č. j. MSMT-22268/2012-30 ze dne 28. května 2012 takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností podanou ve lhůtě a splňující i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí. Ústavní soud zjistil, že Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy (dále jen "MŠMT") rozhodnutím č. j. MSMT-22268/2012-30 ze dne 28. května 2012 zamítlo (na základě nesouhlasného stanoviska Akreditační komise s udělením státního souhlasu) žádost stěžovatelky o udělení státního souhlasu působit jako soukromá vysoká škola. Rozklad, který proti uvedenému rozhodnutí stěžovatelka podala, ministr školství, mládeže a tělovýchovy Petr Fiala (dále jen "ministr") rozhodnutím č. j. MSMT-26465/2012-650 ze dne 6. září 2012 zamítl a rozkladem napadené rozhodnutí potvrdil. Ústavní soud nejprve zkoumal, zda podaná ústavní stížnost má všechny formální náležitosti a zda jsou splněny i ostatní předpoklady jejího meritorního projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu, přičemž dospěl k závěru, že se jedná o návrh nepřípustný (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Dle ust. § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Dle ust. § 65 odst. 1 zák. č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti, může se žalobou domáhat zrušení takového rozhodnutí, popřípadě vyslovení jeho nicotnosti, nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak. Věc stěžovateky lze pod právě citované ustanovení podřadit a stěžovatelka tedy měla proti napadeným rozhodnutím k dispozici opravný prostředek, kterým je žaloba ke krajskému správnímu soudu. Tohoto opravného prostředku však stěžovatelka nevyužila a před podáním ústavní stížnosti tak nevyčerpala všechny procesní prostředky ochrany, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytoval. Jelikož Ústavní soud neshledal ani naplnění podmínek ust. § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, nezbylo mu než konstatovat, že ústavní stížnost je nepřípustným návrhem. Stěžovatelka uvádí, že svá práva žalobou ve správním soudnictví neuplatnila zejména proto, že dle jejího názoru k podání takové žaloby není aktivně legitimována. MŠMT a ministr totiž dle stěžovatelky nepostupovali v předchozích řízeních v rozporu se zákonem, neboť zákon č. 111/1998 Sb., o vysokých školách, nedává MŠMT ani ministrovi možnost odchýlit se od stanoviska Akreditační komise. Této argumentaci stěžovatelky však Ústavní soud nepřisvědčil, neboť v obdobných případech jako je věc stěžovatelky již v minulosti možnost obrany žalobou ve správním soudnictví deklaroval. Stalo se tak např. v usnesení sp. zn.

I. ÚS 466/12 ze dne

29. února 2012 nebo v usnesení sp. zn. III. ÚS 655/12 ze dne 14. března 2012 Právě uvedený závěr pak vyvrací též argumentaci stěžovatelky uvedenou na podporu jejího tvrzení, že ústavní stížnost značně přesahuje její vlastní zájmy ve smyslu ust. § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedla totiž, že důvodem tohoto přesahu je zejména to, že obdobných případů, jako je ten její, existuje velké množství a žádný z neúspěšných žadatelů o udělení souhlasu působit jako soukromá vysoká škola neměl možnost rozhodnutí napadnout opravným prostředkem, pokud se nedostatky v tomto rozhodnutí spatřované vyskytovaly ve stanovisku Akreditační komise, přičemž tento nedostatek se vztahuje na mimořádně velký počet subjektů - nejen na podnikatelské subjekty působící nebo hodlající působit v oboru soukromého vysokého školství, ale též na potenciální studenty těchto vysokých škol - a nebyl dosud v rozhodování Ústavního soudu řešen. S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavnímu soudu nezbylo, než postupovat podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a na jeho základě soudkyní zpravodajkou mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítnout.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. června 2013 Vlasta Formánková soudkyně zpravodajka