Ústavní soud · Usnesení

IV.ÚS 1132/14

V PLATNOSTI

Rozhodnuto 2014-06-25 · odmítnuto pro neoprávněnost navrhovatele · ECLI:CZ:US:2014:4.US.1132.14.1

Strojový souhrn generováno LLM

Ústavní soud odmítl ústavní stížnost soudního exekutora, který se proti rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů exekuce žaloval jako subjekt veřejné moci. Soud uvedl, že exekutor v tomto postavení není účastníkem řízení a nemá proto právní zájem na podání ústavní stížnosti. Rozhodnutí odvolacího soudu bylo v souladu s ústavními zásadami, protože exekutor vystupoval jako orgán veřejné moci, nikoli jako účastník řízení. Návrh na zrušení ustanovení zákona byl odmítnut jako akcesorický, který sdílí osud hlavní stížnosti.

Rubrum

Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti Mgr. Kamila Brančíka, soudního exekutora Exekutorského úřadu Hodonín, Sadová 15, zastoupeného JUDr. Jaromírem Josefem, advokátem se sídlem Hodonín, Velkomoravská 378/1, proti výrokům II. usnesení Mgr. Kamila Brančíka, exekutora Exekutorského úřadu v Hodoníně č. j. 007 EX 774/13-4 ze dne 12. 11. 2013, č. j. 007 EX 1180/13-4 ze dne 7. 11. 2013, č. j. 007 EX 920/13-4 ze dne 13. 11. 2013, č. j. 007 EX 687/13-4 ze dne 8. 11. 2013, č. j. 007 EX 794/13-4 ze dne 12. 11. 2013, č. j. 007 EX 771/13-5 ze dne 12. 11. 2013, č. j. 007 769/13-4 ze dne 12. 11. 2013, č. j. 007 EX 672/13-4 ze dne 8. 11. 2013, č. j. 007 EX 3188/13-3 ze dne 7. 10. 2013, č. j. 007 EX 1145/13-6 ze dne 12. 8. 2013, č. j. 007 EX 726/13-4 ze dne 11. 11. 2013, č. j. 007 EX 700/13-4 ze dne 15. 11. 2013, č. j. 007 EX 706/13-4 ze dne 11. 11. 2013, č. j. 007 EX 694/13-4 ze dne 11. 11. 2013, č. j. 007 EX 722/13-4 ze dne 11. 11. 2013, č. j. 007 EX 1081/13-4 ze dne 15. 11. 2013, č. j. 007 EX 684/13-4 ze dne 11. 11. 2013, č. j. 007 EX 851/13-5 ze dne 14. 11. 2013, č. j. 007 EX 1032/13-4 ze dne 15. 11. 2013, č. j. 007 EX 796/13-5 ze dne 14. 11. 2013, č. j. 007 EX 865/13-6 ze dne 14. 11. 2013, č. j. 007 EX 665/13-4 ze dne 11. 11. 2013, č. j. 007 EX 1097/13-4 ze dne 13. 11. 2013, č. j. 007 EX 939/13-4 ze dne 15. 11. 2013, č. j. 007 EX 676/13-4 ze dne 8. 11. 2013, č. j. 007 EX 698/13-4 ze dne 11. 11. 2013, č. j. 007 EX 693/13-4 ze dne 8. 11. 2013, č. j. 007 EX 917/13-4 ze dne 15. 11. 2013, č. j. 007 EX 723/13-4 ze dne 8. 11. 2013, č. j. 007 EX 918/13-4 ze dne 12. 11. 2013, č. j. 007 EX 757/13-4 ze dne 12. 11. 2013, č. j. 007 EX 791/13-4 ze dne 12. 11. 2013, č. j. 007 EX 1012/13-4 ze dne 2. 11. 2013, č. j. 007 EX 770/13-4 ze dne 12. 11. 2013, č. j. 007 EX 761/13-4 ze dne 13. 11. 2013, č. j. 007 EX704/13-4 ze dne 11. 11. 2013, č. j. 007 EX 682/13-20 ze dne 11. 11. 2013, č. j. 007 EX 678/13-448 ze dne 11. 11. 2013, č. j. 007 EX 686/13-4 ze dne 11. 11. 2013, č. j. 007 EX 669/13-4 ze dne 11. 11. 2013, č. j. 007 EX 759/13-4 ze dne 12. 11. 2013, č. j. 007 EX 666/13-5 ze dne 11. 11. 2013, č. j. 007 EX 793/13-4 ze dne 12. 11. 2013, č. j. 007 EX 921/13-4 ze dne 14. 11. 2013, č. j. 007 EX 864/13-4 ze dne 13. 11. 2013, č. j. 007 EX 871/13-4 ze dne 14. 11. 2013, č. j. 007 EX 927/13-4 ze dne 15. 11. 2013, č. j. 007 EX 671/13-4 ze dne 8. 11 2013, č. j. 007 EX 681/13-6 ze dne 8. 11. 2013, č. j. 007 EX 690/13-4 ze dne 8. 11. 2013, č. j. 007 EX 688/13-4 ze dne 8. 11. 2013, č. j. 007 EX 677/13-4 ze dne 8. 11. 2013, proti rozhodnutím Krajského soudu v Brně sp. zn. 12 Co 891/2013 ze dne 28. 2. 2014, sp. zn. 12 Co 873/2013 ze dne 28. 2. 2014, sp. zn. 12 Co 832/2013 ze dne 28. 2. 2014, sp. zn. 12 Co 830/2013 ze dne 28. 2. 2014, sp. zn. 12 Co 831/2013 ze dne 28. 2. 2014, sp. zn. 12 Co 828/2013 ze dne 28. 2. 2014, sp. zn. 12 Co 829/2013 ze dne 28. 2. 2014, sp. zn. 12 Co 827/2013 ze dne 28. 2. 2014, sp. zn. 12 Co 715/2013 ze dne 28. 2. 2014, sp. zn. 12 Co 636/2013 ze dne 28. 2. 2014, sp. zn. 12 Co 843/2013 ze dne 7. 3. 2014, sp. zn. 12 Co 844/2013 ze dne 7. 3. 2014, sp. zn. 12 Co 841/2013 ze dne 7. 3. 2014, sp. zn. 12 Co 849/2013 ze dne 7. 3. 2014, sp. zn. 12 Co 839/2013 ze dne 7. 3. 2014, sp. zn. 12 Co 838/2013 ze dne 7. 3. 2014, sp. zn. 12 Co 837/2013 ze dne 7. 3. 2014, sp. zn. 12 Co 837/2013 ze dne 7. 3. 2014, sp. zn. 12 Co 836/2013 ze dne 5. 3. 2014, sp. zn. 12 Co 835/2013 ze dne 5. 3. 2014, sp. zn. 12 Co 834/2013 ze dne 5. 3. 2014, sp. zn. 12 Co 833/2013 ze dne 5. 3. 2014, sp. zn. 12 Co 875/2013 ze dne 7. 3. 2014, sp. zn. 12 Co 884/2013 ze dne 28. 2. 2014, sp. zn. 12 Co 921/2013 ze dne 28. 2. 2014, sp. zn. 12 Co 865/2013 ze dne 7. 3. 2014, sp. zn. 12 Co 862/2013 ze dne 7. 3. 2014, sp. zn. 12 Co 861/2013 ze dne 7. 3. 2014, sp. zn. 12 Co 864/2013 ze dne 7. 3. 2014, sp. zn. 12 Co 860/2013 ze dne 7. 3. 2014, sp. zn. 12 Co 892/2013 ze dne 10. 3. 2014, sp. zn. 12 Co 890/2013 ze dne 10. 3. 2014, sp. zn. 12 Co 889/2013 ze dne 10. 3. 2014, sp. zn. 12 Co 888/2013 ze dne 10. 3. 2014, sp. zn. 12 Co 887/2013 ze dne 10. 3. 2014, sp. zn. 12 Co 885/2013, ze dne 10. 3. 2014, sp. zn. 12 Co 855/2013 ze dne 12. 3. 2014, sp. zn. 12 Co 854/2013 ze dne 12. 3. 2014, sp. zn. 12 Co 853/2013 ze dne 12. 3. 2014, sp. zn. 12 Co 852/2013 ze dne 12. 3. 2014, sp. zn. 12 Co 851/2013 ze dne 12. 3. 2014, sp. zn. 12 Co 876/2013 ze dne 10. 3. 2014, sp. zn. 12 Co 850/2013 ze dne 12. 3. 2014, sp. zn. 12 Co 886/2013 ze dne 10. 3. 2014, sp. zn. 12 Co 808/2013 ze dne 18. 3. 2014, sp. zn. 12 Co 807/2013 ze dne 18. 3. 2014, sp. zn. 12 Co 806/2013 ze dne 18. 3. 2014, sp. zn. 12 Co 805/2013 ze dne 18. 3. 2014, sp. zn. 12 Co 804/2013 ze dne 18. 3. 2014, sp. zn. 12 Co 803/2013 ze dne 18. 3. 2014, sp. zn. 12 Co 802/2013 ze dne 18. 3. 2014, sp. zn. 12 Co 866/2013 ze dne 18. 3. 2014, sp. zn. 12 Co 801/2013 ze dne 18. 3. 2014, ve spojení s návrhem na zrušení ustanovení bodu 4. čl. II zákona č. 396/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Krajského soudu v Brně pro jejich rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jimiž měl být porušen čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3 a 4, čl. 90 Ústavy; čl. 1, čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 3 odst. 1, čl. 4, čl. 9 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a 4 a čl. 26 Listiny, čl. 4 odst. 2 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel navrhl též zrušení v záhlaví označených usnesení, která vydal jako soudní exekutor podle bodu 4. čl. II zákona č. 396/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a navrhl zrušení tohoto ustanovení. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady věcného projednání ústavní stížnosti a v souladu se zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu") dospěl k závěru, že tomu tak není. Z ústavní stížnosti totiž vyplývá, že stěžovatel napadá jednak svá vlastní rozhodnutí, resp. výroky II. všech výše uvedených usnesení, jimiž jako soudní exekutor rozhodl o náhradě nákladů řízení exekuce, a jednak usnesení Krajského soudu v Brně, jimiž byla odmítnuta odvolání stěžovatele proti nákladovým výrokům jeho usnesení. Napadenými usneseními stěžovatel jako soudní exekutor rozhodl o tom, že exekuce specifikované v jednotlivých usneseních se zastavují podle bodu 4. čl. II zákona č. 396/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (výrok I.). V souladu s uvedeným ustanovením rozhodl, že žádný z účastníků řízení ani soudní exekutor nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). Proti výroku II. svých usnesení v částech týkajících se náhrady nákladů stěžovatele podal stěžovatel odvolání. Krajský soud v Brně jako soud odvolací ve všech případech odmítl jeho odvolání jako podané osobou k tomu neoprávněnou. V odůvodnění svých usnesení odvolací soud především zdůraznil, že pokud sám soudní exekutor rozhoduje o svých nákladech, jedná se o situace, v níž nelze dovodit subjektivní právo exekutora k podání odvolání proti rozhodnutí o jeho nákladech exekuce. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu jsou projevem nedůvodné soudní svévole, která omezuje jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Namítá, že skutečnost, že se nachází jednak v postavení subjektu, který rozhoduje o právech na náhradu nákladů řízení, a jednak v postavení subjektu, kterému může být takové právo jeho vlastním rozhodnutím přiznáno, nevylučuje jeho právo brojit proti takovému rozhodnutí opravnými prostředky. Podle stěžovatele došlo odmítnutím jeho odvolání k jeho diskriminaci z důvodu jeho příslušnosti k exekutorskému stavu. Ústavní soud shledal, že v posuzované věci vystupuje soudní exekutor jako orgán veřejné moci a nikoli jako účastník řízení. Problematikou postavení exekutora a jeho nároky na uhrazení nákladů exekuce se Ústavní soud ve své judikatuře již podrobně zabýval. Objasnil, že charakter postavení exekutora se v průběhu exekuce mění. Je totiž třeba odlišovat vlastní exekuční činnost, kdy vystupuje jako orgán veřejné moci při výkonu svěřené státní moci, od jeho postavení při rozhodování soudu o nákladech řízení, kdy je v postavení účastníka řízení (srov. zejm. stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st 23/06 ze dne 12. 9. 2006, ST 23/42 SbNU 545, bod 7.). V napadené věci však jde o situaci odlišnou. Postup soudního exekutora v dané věci je upraven v přechodných ustanoveních zákona č. 396/2012 Sb., regulujících další průběh řízení o výkonu rozhodnutí, která byla zahájena přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, a která podle § 251 o. s. ř., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, nespadají po dni nabytí účinnosti tohoto zákona do působnosti soudu. Uvedená řízení o výkonu rozhodnutí byla soudem rovnoměrně rozvrhnuta mezi soudní exekutory podle příslušného obvodu (bod 2 a 3, čl. II). Bod 4, čl. II přechodných ustanovení pak stanovil možnost oprávněného podat do 2 měsíců od předání soudního spisu návrh na zastavení exekuce bez uvedení důvodu, přičemž exekutor je povinen tomuto návrhu vyhovět. V takovém případě nemá soudní exekutor nárok na náhradu nákladů exekuce a účastníci exekučního řízení nemají nárok na náhradu nákladů. Ústavní soud k tomu dodává, že odlišení soudního exekutora od účastníků řízení obsahuje ve své dikci i ustanovení bodu 4, čl. II zákona č. 396/2012 Sb. V dané věci soudní exekutor tedy nevystupuje jako účastník řízení, ale jako orgán veřejné moci vykonávající svěřenou státní moc, který vydává rozhodnutí na základě zákonného zmocnění. Ústavní soud v této souvislosti opakovaně dospěl k závěru, že pokud stěžovatel v řízení vystupoval jako orgán veřejné moci, nemůže být v tomto postavení také nositelem základních práv a svobod (stanovisko pléna ze dne 9. listopadu 1999 sp. zn. Pl. ÚS-st. 9/99, ST 9/16 SbNU 372). Z výše uvedeného vyplývá, že stěžovatel není účastníkem odvolacího řízení a není tedy ani aktivně legitimovaným subjektem k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí odvolacího soudu. Pro úplnost je vhodné konstatovat, že soudní exekutor by nemohl být aktivně legitimován ani k podání ústavní stížnosti proti svému vlastnímu rozhodnutí, které vydal jako orgán veřejné moci. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným odmítl. Co se týče návrhu na zrušení ustanovení bodu 4. čl. II zákona č. 396/2012 Sb., jde o návrh akcesorický, který podle ustálené judikatury Ústavního soudu sdílí právní osud ústavní stížnosti.