IV.ÚS 1150/12
V PLATNOSTI- MS Praha 62 Co 165/2011-120
- ÚS IV.ÚS 1150/12
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože podání dovolání o věci věcné zůstalo nevyřízeno. Soud uznal, že rozhodnutí o nákladech řízení je těsně spjato s výsledkem hlavního sporu. Rozhodnutí Ústavního soudu by bylo předčasné, pokud by bylo vyhlášeno před rozhodnutím Nejvyššího soudu. Ústavní stížnost byla proto odmítnuta jako nepřípustná.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Vlastou Formánkovou o ústavní stížnosti stěžovatelky PhDr. M. R., zastoupené JUDr. Vlastimilem Trojanem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Praze 10, Daliborova 648/10, směřující proti výroku II. usnesení Městského soudu v Praze č. j. 62 Co 165/2011-120 ze dne 2. listopadu 2011 takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Podáním učiněným podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka s odkazem na porušení svého práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod domáhala zrušení v záhlaví citovaného nákladového výroku rozhodnutí (dále jen "napadený výrok"). Z předložené ústavní stížnosti a z přiložených příloh Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem č. j. 23 C 103/2009-86 ze dne 29. listopadu 2011 určil, že výpověď z pracovního poměru daná stěžovatelce dopisem ze dne 22. prosince 2008 je neplatná (výrok I.) a žalované České republice - Ministerstvu zahraničních věcí ČR (dále jen "žalovaná") uložil zaplatit stěžovatelce náklady řízení ve výši 13.600,- Kč (výrok II.). K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 62 Co 165/2011-120 ze dne 2. listopadu 2011 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žaloba na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 22. prosince 2008 se zamítá (výrok I.), uložil stěžovatelce zaplatit žalované náklady řízení ve výši 21.960,- Kč (výrok II.) a dále uložil stěžovatelce zaplatit soudní poplatek za odvolání ve výši 1.000,- Kč. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 62 Co 165/2011-120 ze dne 2. listopadu 2011 ve věci samé podala dne 9. února 2012 dovolání. Dotazem na Obvodní soud pro Prahu 1 Ústavní soud zjistil, že tak stěžovatelka skutečně učinila a že o tomto (ex lege přípustném) dovolání nebylo dosud rozhodnuto. Před tím, než Ústavní soud přikročí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda jsou splněny všechny materiální a formální podmínky jejího projednání. Ústavní soud již opakovaně konstatoval, že pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Stěžovatelce lze přisvědčit v tom ohledu, že proti nákladovému výroku není přípustné dovolání a Nejvyšší soud tedy nemůže přezkoumávat napadený výrok o nákladech řízení sám o sobě. Nicméně nelze pominout, že za stávající procesní situace není možno rozhodnutí Městského soudu v Praze o nákladech řízení považovat za konečné, neboť úspěch stěžovatelky v dovolacím řízení by měl za následek rovněž zrušení akcesorického nákladového výroku (§ 243d odst. 1 věta druhá občanského soudního řádu). Jestliže by nyní Ústavní soud rozhodoval o ústavní stížnosti stěžovatelky, bránil by jednak realizaci kompetence Nejvyššího soudu a současně by riskoval, že jeho případný zrušující nález se stane v případě úspěšného dovolání zcela bezpředmětným. Napadený výrok (o nákladech řízení) je totiž těsně spjat s rozhodnutím o meritu věci. Jestliže by Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky vyhověl, stal by se případný nález Ústavního soudu, jímž bylo rozhodnuto o napadeném výroku, zcela akademickým. Z výše uvedeného je patrno, že za situace, kdy Nejvyšší soud o dovolání stěžovatelky doposud nerozhodl, by bylo rozhodnutí Ústavního soudu vydáno předčasně. Meritorně rozhodnout o ústavní stížnosti stěžovatelky tedy Ústavní soud za dané procesní situace nemohl a vyčkával-li by, jak rozhodne Nejvyšší soud, zbytečně by prodlužoval délku řízení o ústavní stížnosti. Odmítnutí ústavní stížnosti pro nepřípustnost stěžovatelku nikterak nepoškozuje, neboť ta může poté, co bude Nejvyšším soudem o jejím dovolání rozhodnuto, podat novou ústavní stížnost, přičemž jí zůstane zachována lhůta pro podání ústavní stížnosti nejen ve vztahu k rozhodnutí dovolacího soudu, nýbrž i ve vztahu k rozhodnutí soudu odvolacího, a to i pokud jde o výrok o nákladech řízení. Vzhledem ke všem výše uvedeným skutečnostem tedy Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost jako nepřípustný návrh odmítl.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. dubna 2012 Vlasta Formánková v.r. soudkyně zpravodajka
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.