IV.ÚS 1152/07
V PLATNOSTI- KS Plzeň 18 Co 31/2007
- ÚS IV.ÚS 1152/07
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost společnosti, která se domáhala náhrady nákladů řízení v odvolání proti rozhodnutí o exekuci. Soud se opřel o čl. 38 odst. 2 Listiny, podle něhož není veřejné projednání vždy nezbytné, a uvedl, že postup soudů byl plynulý a v zákonné lhůtě. Nebylo prokázáno, že by bylo porušeno právo na právní pomoc, právo na podnikání nebo právo na práci. Ústavní stížnost byla považována za zjevně neopodstatněnou, protože stěžovatelka ve svém odvolání neuplatnila požadavek na náhradu nákladů.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky - společnosti Kamax Strašice, s.r.o., IČ 257 05 938, se sídlem Davle, Na Jeřábu 284, právně zastoupené Mgr. et Mgr. Romanou Hiklovou, advokátkou se sídlem advokátní kanceláře Praha 1, Růžová 17/1416, směřující proti výroku III. usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 5. února 2007, sp. zn. 18 Co 31/2007, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení výroku III. rozhodnutí Krajského soudu v Plzni, neboť má za to, že jím bylo narušeno její ústavní právo podle kterého mohou být povinnosti ukládány jen na základě zákona a jen v jeho mezích zaručené v čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále práva na veřejné projednání věci v přítomnosti účastníka řízení podle čl. 38 odst. 2 Listiny. Krajský soud měl rovněž porušit právo nebýt podroben nuceným pracím nebo službám podle čl. 9 Listiny a právo podnikat a získávat prostředky pro životní potřeby prací zaručené v čl. 26 Listiny. mělo dojít k zásahu do práva na právní pomoc zaručenou v čl. 37 odst. 2 Listiny. Usnesením Okresního soudu v Rokycanech ze dne 13. března 2006, č.j. 6 Nc 2088/2006-4, ve znění opravného usnesení ze dne 27. dubna 2006, č.j. 6 Nc 2088/2006-7, byl nařízena exekuce na majetek stěžovatelky (povinné) a provedením exekuce byla ustanovena exekutorka JUDr. Vendula Flajšhansová. Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka odvolání o kterém rozhodl Krajský soud v Plzni shora napadeným usnesením tak, že návrh na nařízení exekuce a pověření JUDr. Vendula Flajšhansové k provedení exekuce zamítl (výrok I), stanovil, že účastníci nejsou povinni hradit náklady exekuce (výrok II.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III.). Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že exekuční titul byl dodatečný platební výměr proti podnikateli L. K. Předmětem exekuce byla nemovitost, kterou tento podnikatel převedl na stěžovatelku. Podle rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 6. ledna 2005, č.j. 6 C 2022/2004-33, však kupní smlouva, na jejímž základě se stala stěžovatelka vlastnicí předmětných nemovitostí, byla vůči oprávněnému (Finančnímu úřadu v Rokycanech) právně neúčinná. Po zohlednění této okolnosti zrušil odvolací soud rozhodnutí o nařízení exekuce. Stěžovatelka dále uvedla, že mimo odvolání podala rovněž návrhy na vyloučení věcí z exekuce (sp. zn. 4 C 113/2006 a sp. zn. 4 C 106/2006), přičemž i v těchto řízeních byla úspěšná. V důsledku uvedeného postupu však stěžovatelce vznikly náklady spojené s domáháním se svých práv, které jí však rozhodnutím Krajského soudu v Plzni nebyly přiznány. Krajský soud rozhodl o odvolání stěžovatelky v neveřejném zasedání a stěžovatelce ani neposkytl prostor pro vyjádření se, zda se náhrady nákladů řízení domáhá. Stěžovatelce při hájení jejích práv vznikly náklady spojené se zastupováním a se soudním poplatkem. Nepřiznáním náhrady nákladů se stěžovatelka cítí být zkrácena ve svých zaručených právech, a proto se domáhala, aby Ústavní soud napadený výrok zrušil. Poté, co Ústavní soud se seznámil s obsahem ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí i s obsahem spisu Okresního soudu v Rokycanech sp. zn. 6 Nc 2088/2006, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná z následujících důvodů. Stěžovatelka přiložila k ústavní stížnosti i soudní rozhodnutí, mající vztah k projednávané věci. Mimo napadené rozhodnutí Krajského soudu v Plzni a jemu předcházející rozhodnutí Okresního soudu v Rokycanech, přiložila i zmíněné rozhodnutí Okresního soudu Praha-západ. Z něj, jakož i z výpisu z obchodního rejstříku Ústavní soud zjistil, že L. K., vůči němuž byly vydány platební výměry k jejichž uhrazení byla exekuce nařízena, byl původně jediným společníkem stěžovatelky. V současné době je jediným společníkem jeho syn, přičemž L. K. je společně se synem jednatelem stěžovatelky. Ze spisu obecného soudu Ústavní soud shledal průběh řízení ve věci samé a shledal, že v podáních stěžovatelky v již citovaných věcech vedených u Okresního soudu v Rokycanech pod sp. zn. 4 C 113/2006 a 4 C 106/2006, týkajících se návrhu na vyloučení věcí z exekuce, jejichž kopie byly založeny i ve spisu sp. zn. 6 Nc 2088/2006, se stěžovatelka domáhala náhrady nákladů řízení. Naproti tomu v odvolání proti rozhodnutí č.j. 6 Nc 2088/2006-4 a č.j. 6 Nc 2088/2006-7, stěžovatelka neuvedla žádné informace týkající se náhrady nákladů řízení (č.l. 9). I s ohledem na citované podklady vydal Krajský soud v Plzni stěžovatelkou napadené rozhodnutí. Z předložených podkladů však není patrné, že by stěžovatelce byla uložena jakákoliv povinnost, natož nezákonná a mimo zákonem stanovené meze, jak stěžovatelka namítala s odkazem na čl. 4 odst. 1 Listiny. Stěžovatelce nebyla toliko přiznána náhrada nákladů, jichž se však ani sama před rozhodnutím o odvolání nedomáhala. Právo na projednání věci veřejně a v přítomnosti účastníka řízení, zaručené v čl. 38 odst. 2 Listiny, není možno chápat izolovaně a absolutně. Ustálený přístup chápe nezbytnost veřejného projednáním věci samé, zejména v trestních věcech a v posuzování hmotných práv. V ostatních případech tedy není nevyhnutelná. Tuto okolnost reflektuje i konkrétní právní úprava, která formou zákona stanoví, kdy není nařízení veřejného projednání nezbytné. Taková situace nastala právě v případě řízení jež stěžovatelka napadla a krajský soud postupoval podle ustanovení § 214 odst. 2 písm. d) občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř."), ve vztahu k § 219a odst. 1 písm. a) o.s.ř. Izolovanost výkladu základního práva stěžovatelkou spočívá v opomenutí další části čl. 38 odst. 2 Listiny, která zaručuje každému, že řízení v jeho věci proběhne bez zbytečných průtahů. V daném případě byl postup soudů obou stupňů plynulý a rozhodnutí byla vydána bez zbytečných odkladů v přiměřené, resp. v zákonné lhůtě. Současně není možno právo dané v čl. 38 odst. 2 Listiny chápat bez vztahu k dalším zaručeným právům. Podle čl. 36 odst. 1 Listiny se může každý svého práva domáhat stanoveným postupem. Stanovený postup, využití opravného prostředku proti rozhodnutí založeném na špatném posouzení pasivní legitimace účastníka řízení, v sobě zahrnuje bezprostřední uplatnění všech námitek a požadavků, bez ohledu na případné další jednání, které, s ohledem na zjevné pochybení soudu prvého stupně, nebylo možno ani očekávat. Pokud tedy stěžovatelka, jak uvedeno i výše, neuplatnila veškeré své nároky přímo v odvolání, není cestou ke zhojení jejího opomenutí to, že by Ústavní soud měl vyhovět její ústavní stížnosti. Podle ustanovení § 72 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je oprávněn podat ústavní stížnost každý, kdo tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl účastníkem, bylo porušeno jeho základní právo či svoboda zaručená ústavním pořádkem. Rozhodnutím které stěžovatelka v ústavní stížnosti napadla, bylo vyhověno jejímu návrhu v plném rozsahu jejího požadavku. Pokud soud nevyhověl návrhu v části, kterou ve svém odvolání neuvedla, není možné v takovém rozhodnutí shledat, s ohledem na výše uvedené, zkrácení v jejich základních právech. V daném případě tak Ústavní soud vzal v úvahu i použití principu proporcionality, který zohledňuje vzájemný vztah jednotlivých nároků stěžovatelky v dané věci. Rychlost vyřízení jednoduché věci v souladu se zákonem, spojené s opomenutím uplatnění veškerých nároků, zde stojí proti požadavku stěžovatelky na veřejnost a přítomnosti u jednání. Současně pak požadavek stěžovatelky na zrušení rozhodnutí kterým jí bylo vyhověno, není, z hlediska proporcionality, akceptovatelný jen pro nespokojenost s rozhodnutím o nákladech řízení. Z napadeného rozhodnutí není patrné, že by stěžovatelce bylo odepřeno právo na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny. Právo stěžovatelky nebýt podroben nuceným pracím či službám (čl. 9 Listiny) jakož ani právo podnikat a získávat prostředky pro získání obživy prací (čl. 26 Listiny) pak napadeným rozhodnutím ani, ze své podstaty, dotčeno být nemohlo. Podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovateli tvrzené pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení
Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. září 2007 Miloslav Výborný předseda IV. senátu Ústavního soudu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (2)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.