IV.ÚS 1161/11
V PLATNOSTI- KS Brno 9 To 109/2011
- ÚS IV.ÚS 1161/11
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože nenašel zjevné porušení základních práv. Soud se opřel o konstantní judikaturu, podle níž rozhodování o vazbě je věcí obecných soudů a Ústavní soud zasahuje jen v extrémních případech. Závěry orgánů trestního řízení o trvání důvodného podezření a obav z útěku nebo opakování činu byly považovány za dostatečně odůvodněné. Soud také zjistil, že právo na zákonného soudce nebylo porušeno, protože rozhodnutí bylo vydáno příslušným soudcem podle oficiálního rozvrhu.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl dne 10. května 2011 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudců Vlasty Formánkové a Pavla Holländera, o ústavní stížnosti J. K., zastoupeného Mgr. Adamem Bezděkem, advokátem se sídlem v Brně, Hlinky 118, proti usnesením Krajského státního zastupitelství v Brně sp. zn. 3 KZV 65/2010 ze dne 25. 2. 2011 a Krajského soudu v Brně sp. zn. 9 To 109/2011 ze dne 31. 3. 2011, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatel svou včas podanou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení základních práv zaručovaných čl. 8 odst. 1, 2, a 5, čl. 36 odst. 1, 2, čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, v záhlaví označená rozhodnutí o ponechání stěžovatele ve vazbě. Z obsahu ústavní stížnosti a připojených příloh je patrno, že stěžovatel, proti němuž bylo 31. 11. 2010 zahájeno trestní stíhání pro zločin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2 a odst. 5 písm. a) trestního zákona a dále pro přečin poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 trestního zákona a který byl usnesením Městského soudu v Brně ze dne 2. 12. 2010 vzat do vazby z důvodů uvedených v ustanovení § 67 písm. a), c) trestního řádu, byl v záhlaví označeným usnesením státního zastupitelství ponechán i nadále ve vazbě, když státní zástupce po přezkoumání příslušného vyšetřovacího spisu dospěl k závěru, že vyšetřování nelze v základní tříměsíční vazební lhůtě skončit, přičemž důvody vazby útěkové a předstižné podle § 67 písm. a) a c) trestního řádu u stěžovatele, z důvodů, které rozvedl (pro předchozí opakované odsouzení pro trestnou činnost téže povahy reálné ohrožení vysokým trestem odnětí svobody, obava z vyhýbání se trestnímu stíhání a trestu plynoucí ze skutečnosti, že nikde nepracuje a nezdržuje se v místě svého trvalého bydliště, kde pouze navštěvuje matku, včetně zhodnocení důkazů vztahujících se k okolnostem jeho finanční situace, odůvodňující podle soudu obavu z opakování trestné činnosti), trvají i nadále. Stížnost stěžovatele proti uvedenému rozhodnutí státního zastupitelství byla pak napadeným rozhodnutím Krajského soudu v Brně shora označeným jako nedůvodná zamítnuta. Proti označeným rozhodnutím směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatel tvrdí, že zákonné podmínky pro jeho setrvání ve vazbě, které podrobně rozebírá, nejsou v jeho případě naplněny, závěry státního zastupitelství v napadeném rozhodnutí uvedené nejsou dostatečně podloženy skutečnostmi, jež by měly odůvodnit obavy z útěku a opakování trestné činnosti. Stěžovatel poukazuje na jednotlivé skutečnosti jím uváděné na svou obranu, které byly při rozhodování pominuty, především však podle něj z průběhu vyšetřování vůbec nevyplývá závěr, že by měl být on podezřelý či vinný pro stíhaný skutek. V tomto směru poukazuje na jednotlivé důkazy svědčící o opaku, přitom vyzdvihuje ty z nich, které podle něj potvrzují, že se v době spáchání trestného činu nacházel ve společnosti svědků v místě jejich bydliště. Rozvádí pak další okolnosti nasvědčující tomu, že nepřímé důkazy proti němu svědčící byly na místo činu dodány účelově skutečným a dosud neznámým pachatelem. Rozhodnutí krajského soudu pak vytýká nedostatečné odůvodnění, které je natolik stručné, že je nepřezkoumatelné. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu (I. ÚS 125/08 a II. ÚS 897/08), z níž cituje, pak uzavírá, že postup orgánů činných v trestním řízením je projevem libovůle a že napadenými rozhodnutími došlo k porušení práv shora označených. Z těchto důvodů v ústavní stížnosti dále rozvedených proto navrhuje zrušení napadených rozhodnutí. Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. Dle konstantní judikatury Ústavního soudu je především věcí obecných soudů posuzovat, zda vazba je opatřením nezbytným k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů v trestním řízení činných nelze dosáhnout jinak. Do příslušných úvah (a rozhodnutí jimi podložených) se Ústavní soud cítí oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (čl. 8 odst. 1 al. 1 Listiny základních práv a svobod) buď vůbec anebo jestliže tvrzené (a nedostatečně zjištěné) důvody vazby jsou v extrémním nesouladu s kautelami vyplývajícími z ústavního pořádku (nález ve věci sp. zn. III. ÚS 18/96, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 6, č. 88, vydání 1., Praha C. H. Beck 1997). Z judikatury Ústavního soudu také vyplývá, že výklad zákonných znaků "konkrétních skutečností" ve smyslu ustanovení § 67 trestního řádu je především věcí obecných soudů. Ty musí při znalosti skutkových okolností a důkazní situace té které trestní věci v dané fázi trestního řízení posoudit, zda trvání vazby je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu nelze dosáhnout jinak (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 303/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 24, str. 149 a další). Kritéria pro toto posouzení je třeba vyvodit vždy z povahy konkrétní trestní věci, osoby obviněného či obžalovaného, jeho osobních poměrů, charakteru a rozsahu stíhané trestné činnosti i rozsahu potřebného dokazování. Ústavní soud je povinen respektovat nezávislost obecných soudu při takovém rozhodování a byl by oprávněn zasáhnout jenom tehdy, pokud by interpretace zákonných ustanovení byla natolik extrémní, že by vybočovala z mezí ústavnosti. Taková situace v dané věci zjištěna nebyla. Na tomto místě možno připomenout rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 48/08, v němž bylo konstatováno, že "požadavek jistoty bez důvodných pochybností je nezbytný při meritorním rozhodování soudu, není však ve většině případů reálný při rozhodování o vazbě. Takovouto jistotu ustanovení § 67 trestního řádu ani nevyžaduje. Existence důvodů vazby není podmíněna důkazy potvrzujícími počínání obviněného způsobem předpokládaným v ustanovení § 67 trestního řádu, lze je opírat již o opodstatněnou obavu z možnosti takového jednání, jehož uskutečnění má právě vazba zabránit." Posuzováno z uvedených hledisek, napadené rozhodnutí státního zastupitelství v dané fázi trestního řízení zatím obstojí, stejně jako rozhodnutí krajského soudu, jenž se ztotožnil se závěry prvostupňového rozhodnutí a na zdůvodnění jeho rozhodnutí se tak v podstatě odvolal. S přihlédnutím k tomu, co již Ústavní soud ve své judikatuře (nález sp. zn. I. ÚS 1252/08) zdůraznil, totiž že podmínkou sine qua non při posuzování zákonnosti pokračující vazby je trvání důvodného podezření, že zadržená osoba trestný čin spáchala, však třeba dodat, že s ohledem na závažnost tvrzení stěžovatele o účelovém dodání nepřímých důkazů proti němu na místo činu, jež se snaží prokázat údajem o nalezení jeho krevní stopy na místě dalšího, obdobným způsobem spáchaného trestného činu (odcizení bankomatu) v Adamově dne 3. 1. 2011, tedy v době, kdy se stěžovatel již nacházel ve vazební věznici, kteréžto tvrzení se dle obsahu odůvodnění rozhodnutí státního zastupitelství bude prověřovat, jeví se pro potřeby dalšího rozhodování o trvání vazby zcela nezbytným urychleně provést vyhodnocení příslušných stop. K tvrzenému možnému porušení práva na zákonného soudce pak třeba uvést, že podle pravidel stanovených Rozvrhem práce Krajského soudu v Brně na rok 2011 (www.ksoud.brn.justice.cz) jsou v senátě 9 To jmenovaného soudu, pověřeném rozhodováním o opravných prostředcích podle § 146a trestního řádu, jako předsedové senátu uvedeni oba stěžovatelem ve stížnosti jmenovaní soudci, z čehož plyne, že posuzovaná věc byla u krajského soudu rozhodnuta soudcem povolaným ji rozhodnout řádným rozvrhem práce a nemohlo proto dojít k porušení práva na zákonného soudce, zaručovaného čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Z uvedeného je patrno, že Ústavní soud nezjistil zásah do základních práv stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. května 2011 Miloslav Výborný předseda senátu Ústavního soudu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (3)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.