Ústavní soud · Usnesení

IV.ÚS 1163/12

V PLATNOSTI

Rozhodnuto 2012-11-01 · odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost · ECLI:CZ:US:2012:4.US.1163.12.1

Strojový souhrn generováno LLM

Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože byla zjevně neopodstatněná. Stěžovatelé se domáhali, aby byla finanční náhrada za vyvlastnění určena podle novější právní úpravy, která umožňuje tržní cenu. Soud však uznal, že rozhodnutí nižších soudů byla správně odůvodněna a v souladu s platným právem v době rozhodování. Ústavní soud se nezabývá přezkumem jednoduchého práva, pokud nejde o extrémní svévole. Rozhodnutí nižších soudů bylo v souladu s článkem 82 odst. 1 Ústavy a nezakreslilo porušení ústavních práv.

Rubrum

POZOR - ROZHODNUTÍ IV. ÚS 1163/12 BYLO ZRUŠENO USNESENÍM Pl. ÚS 20/22 ZE DNE 21. 2. 2023 Ústavní soud rozhodl dne 1. listopadu 2012 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudců Pavla Holländera a Michaely Židlické ve věci navrhovatelů 1) V. P., 2) J. P., 3) B. K., 4) B. K. a 5) M. H., zastoupených Mgr. Josefem Milichovským, advokátem se sídlem Soběšická 151, 638 00 Brno, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. listopadu 2011 č. j. 28 Cdo 691/2010-103, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. září 2009 č. j. 11 Cmo 41/2009-76 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. listopadu 2008 č. j. 66 C 17/2008-59, takto:

Výrok

Návrh se odmítá.

Odůvodnění

Formálně bezvadnou ústavní stížností stěžovatelé napadli v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, v nichž se (po provedeném řízení podle § 244 a násl. o. s. ř.) obecné soudy ztotožnily s právním náhledem na stanovení finanční náhrady za vyvlastnění pozemků, tak jak byla určena rozhodnutím Městského úřadu v Otrokovicích, Stavebního úřadu č. 149/2005 ze dne 3. května 2005, č. j. SÚ/4329/2004/40405/2004/TKA ve spojení s rozhodnutím Krajského úřadu Zlínského kraje ze dne 20. září 2005 č. j. KUZL 15709/05 ÚP-Mor. Předmětnými rozsudky obecných soudů se stěžovatelé cítí být dotčeni ve svých ústavně zaručených základních právech, zakotvených v čl. 4 odst. 4, čl. 11 odst. 4, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Určení výše finanční náhrady za vyvlastnění (v citovaném rozhodnutí správního orgánu prvního stupě označených nemovitostí) se opíralo o ustanovení § 111 odst. 2 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavebního zákona), ve znění před novelizací provedenou zákonem č. 186/2006 Sb. (tj. do 30. 6. 2006), v němž se zákonodárce k otázce náhrady za vyvlastnění, způsobu náhrady, kdo a komu náhradu poskytuje, popřípadě maximální výši náhrady, vyslovoval tak, že tyto záležitosti stanovuje obecně závazný právní předpis. Náhrada byla tudíž stanovena na základě vyhlášky č. 122/1984 Sb., jež v ustanovení § 2 odst. 1 delegovala způsob určení výše ceny na platné cenové předpisy, tj. na zákon č. 151/1997 Sb. a prováděcí vyhlášku k němu č. 540/2002 Sb. Stěžovatelé ve svém podrobně rozvedeném návrhu argumentovali tvrzením, že obecné soudy nezohlednily čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, dle něhož je soudce při rozhodování vázán (toliko) zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu, přičemž je oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem nebo s takovou mezinárodní smlouvou. Poukázali v této souvislosti na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva a na to, že v daném případě takto nebyl vzat - pokud se přiměřené výše náhrady za vyvlastnění týče - v úvahu princip proporcionality. Stěžovatelé rovněž na podporu svého stanoviska konstatovali, že s účinností od 1. července 2006 bylo možno přiznat za vyvlastněnou nemovitost cenu obvyklou (tržní), a to v důsledku novelizace ustanovení § 111 odst. 2 zákona č. 50/1976 Sb. zákonem č. 186/2006 Sb. a že tato právní úprava byla následně zachována i v § 10 odst. 1 písm. a) zákona č. 184/2006 Sb., účinného od 1. ledna 2007. Vyslovili současně přesvědčení, že obecné soudy měly postupovat v rámci své přezkumné činnosti dle této novější právní úpravy, účinné v době jejich rozhodování. Pro tyto výhrady se stěžovatelé domáhali, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí nálezem zrušil. Senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí. Z těchto důvodů není ani povolán k přezkumu interpretace a aplikace jednoduchého práva, nejde-li o extrémní excesy, přesahující pod aspektem zákazu svévole do ústavněprávní roviny [srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 126/04, III. ÚS 303/04, II. ÚS 539/02, IV. ÚS 221/04 a další (dostupné na stránkách http://nalus.usoud.cz)]. Porušení práv v rovině práva podústavního, nalézající odraz v relevantním zásahu do ústavních práv stěžovatelů, Ústavní soud po přezkoumání vyžádaného spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 66 C 17/2008 a obsahu napadených rozhodnutí neshledal. Ta jsou v dostatečném rozsahu, logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodněna, přičemž závěry, ke kterým obecné soudy dospěly a na něž postačí pro jejich srozumitelnost odkázat, jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR. Vyjádřeno poněkud jiným způsobem, o aplikaci jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou, argumentačně vybudovanou bez přesvědčivého a konzistentního racionálního logického odůvodnění, pročež ji objektivně není možno akceptovat, se v daném případě nejedná (srov. k tomuto kupř. nálezy ve věci sp. zn. III. ÚS 126/04, III. ÚS 303/04, II. ÚS 539/02, IV. ÚS 221/04 a další). Sluší se poukázat na to, že se zřetelem na rozhraničení kompetencí je třeba mít na zřeteli, že nikoliv Ústavní soud, který je soudním orgánem ochrany ústavnosti, nýbrž primárně Nejvyšší soud - který se dovoláním stěžovatelů věcně zabýval - je orgánem, jemuž ex lege přísluší sjednocovat judikaturu obecných soudů, pokud se týče výkladu podústavního práva (§ 14 a násl. zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů). Ústavní stížností napadený rozsudek Nejvyššího soudu je ve shodě i s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 18. března 2010 sp. zn. 30 Cdo 730/2008 (dostupné na stránkách http://www.nsoud.cz), jehož právní závěry stran dané právní problematiky v plném rozsahu sdílí i Ústavní soud. V něm k obdobně nastolené výkladové otázce Nejvyšší soud uvedl, že "Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) nepochybil, shledal-li rozhodnutí správních orgánů věcně správným; pro stanovení výše náhrady za vyvlastnění byla totiž rozhodující právní úprava platná v době, kdy bylo správními orgány rozhodnuto o vyvlastnění ... Protože již k tomuto okamžiku vzniklo žalobkyni právo na náhradu za vyvlastnění, nemůže se - pokud jde o výši náhrady - prosadit zásada, že pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení (§ 154 odst. 1 o. s. ř.). Aplikace § 31 zákona č. 184/2006 Sb., o vyvlastnění, na posuzovaný případ nepřichází v úvahu, neboť citovaný zákon nabyl účinnosti 1. 1. 2007, tj. až poté, co řízení o vyvlastnění bylo pravomocně skončeno." S ohledem na tento přístup nedospěl Ústavní soud v záležitosti stěžovatelů ani k závěru o dostatečném prostoru pro aplikaci principu proporcionality v návaznosti na obsah čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR. To i z toho důvodu, že v daném případě nejde jen o relaci (proporcionalitu) vyvlastněného majetku a peněžité náhrady, nýbrž i o vztah (proporcionalitu), pokud se týče stěžovatelů a okruhu subjektů nacházejících se v daném čase v téže situaci jako oni. Jinými slovy, navzdory tomu, že se může v konkrétních případech jednat o záležitosti co do jejich posouzení hraniční, nutno vzít současně v úvahu, že korelátem ústavního principu nezávislosti soudů je rovněž ústavně zakotvená povinnost postupovat v rámci této jejich nezávislosti tak, aby nedocházelo k narušení rovného postavení osob nalézajících se ve shodných situacích. Vycházeje z uvedeného, Ústavní soud - aniž by jakkoli bagatelizoval stěžovateli popsané lidské aspekty věci - ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].