IV.ÚS 1164/18
V PLATNOSTIÚstavní soud odmítl ústavní stížnost, protože se jednalo o bagatelní spor s výší nároku pod 10 000 Kč. Soud uznal, že v takových případech není ústavní stížnost opodstatněná, pokud nejde o výrazný zásah do ústavně zaručeného práva. Nárok na náhradu nákladů způsobených demontáží bazénu nebyl považován za účelně vynaložené náklady. Rozhodnutí nebylo založeno na nespravedlivém procesu ani porušení práva na ochranu vlastnictví.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti Ing. Josefa Kouby, CSc., zastoupeného Mgr. Zuzanou Kundratovou, advokátkou se sídlem v Praze 9, Sokolovská 247/178, proti rozsudku Okresního soudu Praha - východ ze dne 22. 2. 2018, č. j. 19 C 224/2017-25, za účasti Okresního soudu Praha - východ jako účastníka řízení a vedlejší účastnice Mountfield a. s. se sídlem v Mnichovicích, Mirošovická 697, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Okresního soud Praha - východ zamítl rozsudkem ze dne 22. 2. 2018, č. j. 19 C 224/2017-25, žalobu stěžovatele o zaplacení 1 520 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že stěžovatel a vedlejší účastnice mezi sebou uzavřely kupní smlouvu podle § 2079 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen "o. z."); předmět koupě měl vady a stěžovatel měl vedle nároků z vad i právo na zaplacení účelně vynaložených nákladů podle § 1924 o. z. (v tomto případě na demontáž bazénu). V daném případě však podle soudu nešlo o účelně vynaložené náklady, jelikož stěžovatel nepotřeboval další 2 osoby k demontáži. Vedlejší účastnice podle obecného soudu porušila svoji smluvní povinnost dodat bazén bez vad a stěžovateli vznikla škoda, nicméně mezi porušením povinnosti a škodou není příčinná souvislost, neboť vedlejší účastnice nemohla předvídat, že by stěžovatel najal k instalaci bazénu 2 další osoby, tedy že by mohla vzniknout žalobci taková újma. Namítal-li stěžovatel, že v souvislosti s instalací bazénu by mu vznikly náklady spojené např. s promeškaným časem, pak obecný soud uzavřel, že stěžovatel požadoval jen zaplacení práce a času obou přítomných osob, nikoliv svého času a své práce, takže o podobných nákladech nerozhodoval. Proti napadenému rozsudku obecného soudu se stěžovatel brání ústavní stížností, navrhuje jeho zrušení a namítá porušení svých ústavních práv - zejména na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Ve své ústavní stížnosti namítá, že rozsudek není spravedlivý a nemá oporu v provedeném dokazování; jinak zopakoval svou argumentaci uplatněnou v řízení před obecným soudem a zrekapituloval jeho průběh. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stížnost není nepřípustná podle § 75 odst. 1 ve spojení s § 43 odst. 1 písm. e), je však zjevně neopodstatněná podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona. Úkolem Ústavního soudu je podle čl. 83 Ústavy České republiky výhradně ochrana ústavnosti. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu do jejich pravomoci zasahovat, postupují-li v souladu s principy hlavy páté Listiny; nezabývá se porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, neznamená-li zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody - takové pochybení však v daném případě nezjistil (srovnej k tomu např. nález ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93). Ústavní soud především zohlednil, že předmětem řízení před obecnými soudy je z hlediska odvolacího i dovolacího řízení tzv. bagatelní částka 1 520 Kč, nepřevyšující hranici 10 000 Kč, a proti rozhodnutí soudu prvního stupně tak podle § 202 odst. 2 o. s. ř. nebylo přípustné ani odvolání, tím spíše není opodstatněná ústavní stížnost. K vymezení obecných kritérií hodnocení zásahu do základních práv v případech bagatelních sporů srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 29. 6. 2015, sp. zn. IV. ÚS 566/15, nebo ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 3725/13. Ústavní soud ve věci nespatřuje žádný ústavně právní rozměr, jenž by opodstatňoval ústavní stížnost. Stěžovatel nepřednesl relevantní ústavněprávní argumentaci, která by o protiústavním porušení jeho ústavně garantovaných práv svědčila. V bagatelních sporech je ústavní stížnost přípustná jen tehdy, převyšuje-li intenzita zásahu do základního práva (kvalita) výrazně nad kvantitou (nízkou výší peněžitého sporu) - nyní souzená věc takovým případem zjevně není. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. dubna 2018 Jan Musil v. r. předseda senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (1)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.