IV.ÚS 1165/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové (soudkyně zpravodajky) a soudců Michala Bartoně a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky V. S., zastoupené Mgr. Michalem Mazlem, advokátem, sídlem Belgická 276/20, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. března 2026 č. j. 26 Cdo 324/2026-631, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 21. listopadu 2000 č. j. 35 Co 541/2000-21 a rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 20. června 2000 č. j. 10 C 413/2000-10, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního soudu v Liberci, jako účastníků řízení, a statutárního města Liberce, sídlem nám. Dr. E. Beneše 1/1, Liberec, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, právo být slyšen podle čl. 38 odst. 2 Listiny, právo na respektování obydlí podle čl. 8 Úmluvy a právo pokojně užívat majetek podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.

2. Vedlejší účastník se domáhal přivolení k výpovědi z nájmu bytu v žalobě blíže specifikovaného a v době podání žaloby užívaného stěžovatelkou.

3. Okresní soud v Liberci (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem přivolil k výpovědi z nájmu bytu (výrok I), stanovil, že tříměsíční výpovědní lhůta počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku (výrok II), stěžovatelce uložil povinnost byt vyklidit po poskytnutí přístřeší (výrok III) a rozhodl o nákladech řízení (výrok IV). Důvodem pro přivolení k výpovědi z nájmu bylo podle § 711 odst. 1 písm. d) zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, neplacení nájemného po dobu delší než 3 měsíce.

4. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem rozhodnutí okresního soudu potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Ve shodě s okresním soudem konstatoval, že byly splněny předpoklady pro přivolení k výpovědi včetně určení bytové náhrady ve formě přístřeší.

5. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka žalobu pro zmatečnost a (v pořadí první) dovolání, které pro opožděnost Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 21. 3. 2018 č. j. 26 Cdo 290/2018-177. Ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 1. 8. 2018 sp. zn. II. ÚS 1170/18. Následně dne 26. 11. 2023 podala stěžovatelka proti rozsudku krajského soudu další (druhé) dovolání, které Nejvyšší soud odmítl rovněž pro opožděnost usnesením ze dne 15. 7. 2024 č. j. 26 Cdo 971/2024-437. Ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 22. 10. 2024 sp. zn. III. ÚS 2659/24. Následně podala stěžovatelka v pořadí třetí dovolání, které Nejvyšší soud stávající ústavní stížností napadeným usnesením odmítl taktéž pro opožděnost. Uvedl, že rozsudek krajského soudu doručený advokátce stěžovatelky, která ji zastupovala v odvolacím řízení na základě plné moci, nabyl právní moci dne 16. 1. 2001. Jestliže bylo dovolání stěžovatelky podáno dne 16. 7. 2025, stalo se tak zjevně po uplynutí jednoměsíční lhůty podle § 240 odst. 1 občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2000. Za dané situace podává stěžovatelka proti napadeným rozhodnutím tuto ústavní stížnost.

II. Argumentace stěžovatelky

6. Stěžovatelka nesouhlasí s tím, že její dovolání bylo odmítnuto pro opožděnost. Nejvyššímu soudu vytýká nesprávnou aplikaci ustanovení o počítání lhůty k podání dovolání. Poukazuje na to, že trpí celoživotní lehkou mentální retardací progresivního charakteru. V tomto kontextu je třeba posuzovat i otázku včasnosti podání dovolání. Namítá, že pro její onemocnění nemohla platně uzavřít smlouvu o zastoupení a rozsudek krajského soudu jí, resp. její tehdejší právní zástupkyni, nemohl být řádně doručen a nemohl tedy nabýt právní moci. Kvůli nedostatku procesní způsobilosti stěžovatelky a absenci doručení rozhodnutí krajského soudu hmotněprávnímu nebo procesnímu opatrovníkovi nemohla počít běžet a následně uplynout lhůta pro podání dovolání. Dále namítá, že jí nebyl ustanoven zástupce z řad advokátů pro dovolací řízení. Přítomnost duševní poruchy u stěžovatelky měla bezprostřední dopad do její procesní způsobilosti a Nejvyšší soud měl v tomto směru provést dokazování, resp. důkazní návrhy vypořádat. Podle stěžovatelky jde tak o opomenuté důkazy, které znamenají porušení jejího práva na přístup k soudu a zakládají nepřezkoumatelnost usnesení Nejvyššího soudu. Rovněž namítá, že Nejvyšší soud rezignoval na řádné odůvodnění, a to jak ve vztahu k dokazování, tak i k otázce včasnosti podaného dovolání. Vyslovuje přesvědčení, že řízení bylo zatíženo zmatečnostními vadami spočívajícími v tom, že stěžovatelka neměla procesní způsobilost a nebyla řádně zastoupena [§ 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2000] a nesprávným postupem jí byla odňata možnost jednat před soudem [§ 237 odst. 1 písm. f) občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2000]. Pro duševní poruchu nemohla pochopit význam řízení, navrhovat a vyjadřovat se k důkazům, předkládat relevantní tvrzení a fakticky se účastnit jednání. V důsledku postupu obecných soudů došlo i k porušení práva stěžovatelky na respektování obydlí (čl. 8 Úmluvy), práva pokojně užívat majetek (čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě), jakož i práva na účinný prostředek nápravy (čl. 13 Úmluvy). Co se týče věci samé, stěžovatelka uvádí, že zjištění soudů se omezilo na závěr, že byl naplněn výpovědní důvod, ale neprovedly další analýzu přiměřenosti opatření, které má být vůči stěžovatelce uplatněno. Stěžovatelka konečně namítá, že bylo porušeno její právo na legitimní očekávání, neboť jí nebyla předložena nabídka na převod bytu (v roce 2004), k němuž jí v minulosti svědčilo nájemní právo.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud se nejdříve zabýval splněním procesních předpokladů podle zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je řádně zastoupena (§ 29 až 31 o Ústavním soudu). Ústavní stížnost je přípustná pouze proti usnesení Nejvyššího soudu. Proti rozsudkům okresního soudu a krajského soudu je ústavní stížnost nepřípustná.

8. Nejvyšší soud totiž odmítl stěžovatelčino dovolání pro opožděnost, neodmítl jej tedy z důvodů závisejících na jeho uvážení ve smyslu § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, ale proto, že dovolání nebylo podáno včas (a Nejvyšší soud tedy neměl prostor, aby přípustnost dovolání vůbec posoudil). Ve vztahu k rozsudkům okresního soudu a krajského soudu tak stěžovatelka nevyčerpala všechny zákonné procesní prostředky podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a její ústavní stížnost je v této části nepřípustná [srov. stanovisko pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.), bod 60; usnesení ze dne 8. 9. 2015 sp. zn. II. ÚS 941/15].

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky) a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

10. Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že obdobnými námitkami včetně posouzení včasnosti dovolání stěžovatelky proti rozsudku krajského soudu se zabýval již dříve (zejména v usnesení ze dne 1. 8. 2018 sp. zn. II. ÚS 1170/18, bod 30 a násl.). Ústavní soud zde uvedl, že účinným prostředkem ochrany stěžovatelčiných práv byla žaloba pro zmatečnost podle § 229 odst. 3 občanského soudního řádu v rozhodném znění z důvodu nemožnosti účastnit se jednání pro duševní poruchu. S touto žalobou stěžovatelka neuspěla. Krajský soud ve svém usnesení ze dne 8. 4. 2019 č. j. 30 Co 68/2019-38, kterým zamítl stěžovatelčinu žalobu pro zmatečnost pro opožděnost, mimo jiné uvedl, že i pokud by v řízení vyvstala potřeba zastoupení stěžovatelky opatrovníkem, dostalo by se jí nejvyšší možné ochrany ustanovením opatrovníka z řad advokátů. To ovšem nebylo možné, neboť stěžovatelku zastupovala advokátka na základě jí udělené plné moci. Tato advokátka hájila stěžovatelčiny zájmy v postavení profesionála a řízení před krajským soudem se aktivně účastnila. Ústavní stížnost proti rozhodnutím obecných soudů o žalobě pro zmatečnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 8. 2021 sp. zn. I. ÚS 1869/21.

11. Stěžovatelka poté podala proti rozsudku krajského soudu další dovolání, které bylo rovněž odmítnuto pro opožděnost, přičemž její ústavní stížnost byla taktéž odmítnuta, a to zčásti pro zjevnou neopodstatněnost a zčásti pro nepřípustnost (srov. usnesení ze dne 22. 10. 2024 sp. zn. III. ÚS 2659/24). Nyní jde tedy o již v pořadí třetí ústavní stížnost týkající se dovolání proti rozsudku krajského soudu. S ohledem na výše uvedené závěry, ale především na pravomocně skončené pro stěžovatelku neúspěšné řízení o žalobě pro zmatečnost, je nutné stejně jako v předchozích věcech vycházet z toho, že stěžovatelka v průběhu řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu možnost jednat před soudem měla a mohla též prostřednictvím své advokátky podat dovolání. Nejvyšší soud proto postupoval správně, pokud počítal lhůtu k podání dovolání od data nabytí právní moci rozsudku krajského soudu, tedy ode dne 16. 1. 2001. Ústavní soud neshledal, že by Nejvyšší soud svým postupem stěžovatelku zkrátil na jejím právu přístupu k soudu či jinak zasáhl do jejích ústavně zaručených práv.

12. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. června 2026 Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu