IV.ÚS 1191/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudců Michala Bartoně (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele Jana Pospíšila, zastoupeného JUDr. Josefem Kopřivou, advokátem, sídlem Václavské náměstí 819/43, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. února 2026 č. j. 16 Co 402/2025-183 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 15. října 2025 č. j. 22 C 2/2025-161, ve znění opravného usnesení ze dne 11. listopadu 2025 č. j. 22 C 2/2025-166, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 427/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Z ústavní stížnosti i z jejích příloh se podává, že stěžovatel se domáhal vůči vedlejší účastnici náhrady nemajetkové újmy ve výši 50 000 Kč s příslušenstvím podle § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), a to za nezákonný výkon exekuce. Obvodní soud pro Prahu 2 žalobu stěžovatele zamítl a vedlejší účastnici přiznal náhradu nákladů řízení. Vyšel z toho, že stěžovateli, bývalému příslušníkovi Policie ČR, byla rozhodnutím služebního funkcionáře (prvního náměstka policejního prezidenta) uložena povinnost nahradit škodu na služebním vozidle ve výši 39 541 Kč. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel správní žalobu k Městskému soudu v Praze (sp. zn. 6 Ad 7/2023), čímž došlo k odložení vykonatelnosti žalobou napadeného rozhodnutí. Přesto Policie ČR podala návrh na nařízení exekuce. Soudní exekutor 18. 1. 2024 informoval stěžovatele o nařízení exekuce a ve dnech 18. 1. 2024 až 22. 1. 2024 obstavil bankovní účty stěžovatele i jeho manželky, nařídil srážky ze mzdy a exekuci na movité věci. Vymáhanou částku uhradil dne 26. 1. 2024 Nezávislý odborový svaz Policie ČR. Nejvyšší správní soud následně rozsudkem ze dne 26. 2. 2025 č. j. 8 As 36/2024-47 zrušil rozhodnutí městského soudu i rozhodnutí služebního funkcionáře (exekuční titul) z důvodu promlčení nároku.

2. Obvodní soud pro Prahu 2 s ohledem na zjištěné skutečnosti dospěl k závěru, že vedlejší účastnice odpovídá podle § 8 zákona č. 82/1998 Sb. za nezákonné rozhodnutí, neboť exekuce byla nařízena na základě titulu, který Nejvyšší správní soud zrušil. Současně obvodní soud s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu uzavřel, že nemajetková újma se obecně v dané věci nepresumuje a bylo na stěžovateli, aby ji v příčinné souvislosti s odpovědnostním titulem v dané věci prokázal. Přes poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. však stěžovatel neunesl důkazní břemeno o jím tvrzeném stresu, ostudě v zaměstnání, zásahu do pověsti a neprokázal ani dopad na svou solventnost. Za prokázané vzal soud pouze postižení účtů, mzdy a movitých věcí a dále zápůjčku 30 000 Kč od rodičů stěžovatele, doloženou čestným prohlášením. S poukazem na to, že exekuce trvala v řádu dnů (vědomost stěžovatele o exekuci konkrétně 4 dny), nedošlo ke zpeněžení jeho majetku a vedlejší účastnice již konstatovala porušení práva spolu s omluvou (učiněnou Ministerstvem vnitra v rámci předběžného projednání), shledal obvodní soud zadostiučinění v podobě omluvy za dostatečné.

3. K odvolání stěžovatele městský soud rozhodnutí obvodního soudu ve výroku ve věci samé potvrdil, změnil jej ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odpovědnostní titul podle § 8 zákona č. 82/1998 Sb. je dán v podobě nezákonného rozhodnutí - pověření soudního exekutora, neboť bylo vydáno v době, kdy exekuční titul ještě nebyl vykonatelný. Podáním správní žaloby se vykonatelnost exekučního titulu odložila. Nezákonnost pověření exekutora vyplývá i ze zrušení exekučního titulu Nejvyšším správním soudem. Dále městský soud uznal, že vznik nemajetkové újmy se nemusí dokazovat v případech, kdy je zcela zjevné, že by ji za stejných okolností utrpěl kdokoli. Odkázal například na situaci, kdy nezákonné označení konkrétního subjektu za daňového dlužníka mu znemožní získat úvěr či živnostenské oprávnění, čímž je omezen v možnosti obstarat si živobytí. Stěžovatel mohl podat návrh na zastavení exekuce pro nevykonatelnost titulu, čehož nevyužil. Tuto okolnost nelze přičítat k tíži státu. Poskytnuté zadostiučinění (konstatování porušení práva a písemnou omluvu) shledal městský soud dostatečným. Ukončení exekuce bylo totiž velmi rychlé (odblokování účtů do dvou dnů) a následky nezákonného rozhodnutí nejsou nijak intenzivní. Některé následky navíc stěžovatel neprokázal a některým následkům (zápis do registru dlužníků, povědomost zaměstnavatele o exekuci) mohl předejít (jsa právně zastoupen) návrhem na zastavení exekuce.

II. Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel tvrdí porušení jeho základních práv zaručených čl. 10 odst. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod. Namítá nepřiměřenost přiznaného zadostiučinění. Pouhá písemná omluva za masivní zásah do jeho majetku a osobnostní sféry podle něj neodpovídá obecně sdílené představě spravedlnosti, neboť za spravedlivou lze považovat jen takovou náhradu újmy, která dokáže napravit důsledky nesprávného úředního postupu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2010 sp. zn. 30 Cdo 3269/2009). Dále brojí proti bagatelizaci dopadů exekuce obecnými soudy s poukazem na její krátké trvání. Krátká doba, po niž o exekuci věděl, nepopírá závažnost zásahu, jelikož faktická blokace účtů přetrvávala déle než deset dní a záznam v centrální evidenci exekucí trvá i ke dni podání ústavní stížnosti. Rychlé ukončení exekuce bylo výsledkem jeho vlastní iniciativy a součinnosti odborů, nikoli nápravy ze strany státu. Stěžovatel rovněž odmítá výtku, že nepodal návrh na zastavení exekuce. V době, kdy se o exekuci dozvěděl, byl exekuční titul po zamítnutí správní žaloby dne 11. 1. 2024 znovu vykonatelný. Navíc návrh na zastavení exekuce by vyžadoval právní zastoupení a další zbytečné náklady. K otázce dokazování stěžovatel uvádí, že Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 15. 3. 2012 sp. zn. 30 Cdo 2555/2010 dovodil, že mimo případy nepřiměřené délky řízení musí být vznik nemajetkové újmy zpravidla prokázán, ledaže je zjevné, že by stejnou újmu utrpěla jakákoli osoba postižená danou skutečností. Jde tedy o notorietu, kterou není třeba dokazovat. Tento závěr následně rozvinul v rozsudku ze dne 20. 1. 2016 sp. zn. 30 Cdo 2865/2015. Stěžovatel dále namítá nepřiměřenost exekučního zásahu, neboť pro vymožení částky 39 541 Kč bylo vydáno sedm exekučních příkazů, a to i vůči majetku jeho manželky. Takový postup označuje za prima facie šikanózní a neproporcionální a v daném kontextu odkazuje na nález ze dne 21. 1. 2013 sp. zn. IV. ÚS 3115/12. Napadá výrok o nákladech řízení, neboť uložení jejich náhrady jemu jako poškozenému považuje za nespravedlivé. Soud mohl využít moderačního práva podle § 150 o. s. ř.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

6. Pokud stěžovatel napadá rovněž výrokovou část rozsudku obvodního soudu, která již byla změněna rozhodnutím městského soudu (výrok II týkající se nákladů řízení), pak k rozhodování není v této části Ústavní soud příslušný (není povolán rušit, co již bylo změněno). Proto Ústavní soud odmítl ústavní stížnost v této části podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94]. Pochybení ústavněprávního rozměru přitom Ústavní soud v dané věci neshledal.

8. Ústavnímu soudu přísluší zabývat se tím, zda obecný soud při posuzování existence předpokladů vzniku odpovědnosti za nezákonné rozhodnutí či nesprávný úřední postup a při stanovení přiměřeného zadostiučinění vycházel z pravidel zákona č. 82/1998 Sb. a zda své závěry řádně, tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logiky odůvodnil. Do samotného zhodnocení konkrétních okolností případu Ústavní soud zásadně není oprávněn vstupovat, nelze-li příslušné závěry soudů označit za skutečně "extrémní", vymykající se zcela smyslu a účelu dané právní úpravy (srov. např. nález ze dne 10. 4. 2024 sp. zn. III. ÚS 1565/23, bod 33, nebo ze dne 28. 2. 2024 sp. zn. IV. ÚS 2699/23, bod 19). Ústavní soud nepřehodnocuje hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a nemůže plnit roli další skutkové instance. Obecné soudy dostatečně vysvětlily, proč považovaly zadostiučinění ve formě omluvy a konstatování porušení práva vedlejší účastnicí za dostatečné. Zohlednily zejména krátké trvání exekučního řízení, respektive ještě kratší dobu (v horizontu jednotek dnů), kdy stěžovatel o nařízené exekuci věděl. Také zohlednily, že vedení exekuce nemělo na majetkovou sféru stěžovatele žádný zásadní dopad, ke zpeněžení majetku v exekuci nedošlo. Soudy vzaly v potaz všechny stěžovatelem uváděné okolnosti, jen jim nepřisuzovaly stejný význam či váhu jako stěžovatel. V úvahách obecných soudů nespatřuje Ústavní soud jakýkoli interpretační exces, který by byl způsobilý založit ústavní vadu napadených rozhodnutí.

9. Nelze přisvědčit stěžovateli, že by městský soud nezohlednil závěry rozsudků Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2555/2010 či sp. zn. 30 Cdo 2865/2015. Městský soud uznal, že existují případy, kdy není nutno dokazovat existenci nemajetkové újmy, je-li újma zjevná pro jakoukoliv osobu, která by byla postižena stejnou skutečností. Uvedená situace však podle městského soudu nenastala, a to primárně pro velmi krátkou dobu vedeného exekuční řízení, které nemělo zásadnější dopady do života stěžovatele. I daný závěr není excesivní a v důsledku neústavní. Stěžovatel v ústavní stížnosti ani netvrdí žádné konkrétní okolnosti, kterými by byl v daném časovém úseku trvání exekuce výrazněji omezen (např. nemožnost čerpání úvěru, omezení možnosti ucházet se o zaměstnání apod.). Obecné soudy sice připustily, že exekuční řízení pro stěžovatele představovalo stres a zbytečnou zátěž, ovšem malá intenzita zásahu do sféry stěžovatele je vedla k závěru, že přiznání náhrady v penězích není nezbytné. Uvedený závěr byl dostatečně odůvodněn a z ústavního pohledu obstojí, bez ohledu na to, zda a v jaké fázi stěžovatel mohl efektivně podat návrh na odklad výkonu rozhodnutí či návrh na zastavení exekuce.

10. Na stěžovatelovu věc konečně nelze aplikovat ani jím odkazovaný nález sp. zn. IV. ÚS 3115/12. Stěžovateli lze sice dát za pravdu v tom, že exekutor hodlal (podobně jako v odkazovaném nálezu) exekucí namířenou proti němu postihnout více majetkových hodnot, a to těch patřících jeho manželce (k čemuž nakonec nedošlo). Nelze však přehlížet významnou odlišnost skutkových okolností nyní posuzované věci a odkazovaného nálezu, a to zcela odlišnou intenzitu újmy spojenou s délkou trvání exekuce. V odkazované věci byla exekuce postižením veškerého majetku pro bagatelní dluh vedena několik let, v nynější věci pouze v řádu několika málo dnů. Ústavní soud tím nijak nerelativizuje pochybení orgánů Policie ČR, k nimž v nyní posuzované věci došlo a jež ostatně soudy uznaly. Nemůže však v roli orgánu ochrany ústavnosti přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů, konkrétně zvolenou formu zadostiučinění způsobem, který požaduje stěžovatel, tedy z pohledu jeho věcné správnosti, nýbrž pouze z pohledu porušení ústavně zaručených práv. K tomu v posuzované věci nedošlo.

11. Důvodem pro zrušení napadených rozhodnutí nemůže být ani okolnost, že soudy přiznaly vedlejší účastnici vůči stěžovateli náhradu nákladů řízení (3 600 Kč za prvostupňové řízení a 1 350 Kč za odvolací řízení). Přiznané náklady představují bagatelní částku. Ústavní stížnosti jsou v těchto věcech zpravidla zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji činí co do ústavní roviny dostatečně významnou (stanovisko pléna ze dne 5. 3. 2025 sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24, body 11 a 34 a judikatura tam citovaná). V nyní posuzované věci částka navíc nedosahuje ani základní hranice bagatelnosti (tj. je nižší než 10 000 Kč). Zhodnocení důvodů zvláštního zřetele hodných ve smyslu § 150 o. s. ř. závisí primárně na nezávislém uvážení obecného soudu (srov. např. usnesení ze dne 19. 1. 2006 sp. zn. I. ÚS 389/05).

12. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost zčásti jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, a protože nezjistil porušení základních práv stěžovatele zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona].

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. července 2026 Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu