IV.ÚS 1196/17
V PLATNOSTI- KS Brno 6 To 17/2017
- ÚS IV.ÚS 1196/17
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože napadené usnesení nezasáhlo do základních práv stěžovatelky. Soud se zabýval pouze základními právy, nikoli procesními námitkami. Zajištění nemovitostí jako náhradní hodnoty bylo podle zákona přiměřené a úměrné. Soud se nezabýval vývojem podnikání, protože jeho rozhodnutí neovlivnilo vlastnické právo.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Musila ve věci ústavní stížnosti společnosti ZAREMBA Stav Group SE se sídlem v Praze 8, Světova 473/12, zastoupené Mgr. Alicí Kubíčkovou, LL.M., advokátkou se sídlem v Praze 8, Za Poříčskou bránou 375/22, proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 7. února 2017, sp. zn. 6 To 17/2017, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), požaduje stěžovatelka zrušení v záhlaví citovaného usnesení, kterým měla být zkrácena v právech zakotvených v čl. 11, 26 a 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Usnesením Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Zlínského kraje, SKPV, Odboru hospodářské kriminality, ze dne 16. prosince 2016, č. j. KRPZ-75662-37/TČ-2016-150081-MIP, byly podle § 79d odst. 1 trestního řádu zajištěny nemovité věci stěžovatelky pro podezření, že jsou výnosem z trestné činnosti. Ke stížnosti stěžovatelky Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, napadené usnesení zrušil a podle ustanovení § 79f odst. 1 k § 79d trestního řádu zajistil jako náhradní hodnotu uvedené nemovitosti stěžovatelky. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti rekapituluje postup orgánů činných v trestním řízení a uvádí, že důvodem zajištění nemovitostí mělo být účelové vyvedení prostředků. Stěžovatelka má však za to, že hodnota zajištěných nemovitostí je nepřiměřeně vysoká vzhledem k tvrzené škodě; soud totiž vycházel ze starých znaleckých posudků oceňujících nemovitosti, které však stěžovatelka (stavební firma) v průběhu času zhodnotila. Podle stěžovatelky soud pochybil při aplikaci § 79d trestního řádu, podle kterého může o zajištění nemovitosti v přípravném řízení rozhodovat jen policejní orgán nebo státní zástupce. Rozhodl-li o pravomocném zajištění nemovitostí soud, obešel zákon a současně znemožnil i podání jakéhokoliv opravného prostředku proti fakticky prvostupňovému rozhodnutí. Stěžovatelka sice z procesní opatrnosti podala k Vrchnímu soudu v Olomouci stížnost, její podání však bylo založeno, neboť směřovalo proti rozhodnutí, proti kterému není stížnost přípustná. Stěžovatelka dále poukazuje na faktickou chybu v odůvodnění usnesení soudu, v němž soud zaměňuje dva subjekty a popisuje trestnou činnost, pro kterou však není stíhána stěžovatelka, ale jiná společnost. Pokud soud předjímá zahájení trestního stíhání stěžovatelky, zasahuje do pravomoci policejního orgánu a je podjatý. Stěžovatelka je přesvědčena, že i s ohledem na jiná předchozí zajištění jejího majetku bylo postupem krajského soudu paralyzováno její podnikání - je fakticky a bezdůvodně trestána, aniž by se dopustila jakéhokoliv protiprávního jednání. Omezení stěžovatelky přitom není proporcionální ani rozumně opodstatněné; proto navrhla zrušení napadeného usnesení. Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadeného rozhodnutí i dalšími stěžovatelkou předložených písemností, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), není běžnou další instancí přezkumu rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení a ani nenahrazuje jejich hodnocení svým vlastním. Reaguje pouze na taková pochybení při aplikaci trestně-procesních předpisů, která skutečně zasahují do ústavně zaručených práv nebo svobod stěžovatele. Ne každý postup, který by byl procesně nebo jinak vadný, totiž vede k zásahu do základních práv. Ústavní soud se proto zabývá pouze otázkou, zda byla porušena základní práva stěžovatelky. Z předložených rozhodnutí se podává, že nemovitosti stěžovatelky byly zajištěny v důsledku její obchodní činnosti; stěžovatelka prodala nemovitosti stíhané spřízněné společnosti za nepřiměřeně zvýšenou cenou, čímž jí umožnila "vyvedení" finančních prostředků. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka umožnila vyvedení peněz, respektive peníze inkasovala, bylo zajištění nemovitostí jako náhradní hodnoty krokem adekvátním. Hodnotou zajištěných nemovitostí se krajský soud ve svém usnesení zabýval a uvedl, proč ji považuje za přiměřenou. Současně soud konstatoval, že stěžovatelka je omezena pouze v nakládání s nemovitostmi, nikoliv však v jejich užívání; přitom podle § 79d odst. 7 trestního řádu lze kdykoliv požádat o zrušení zajištění nemovitostí. Napadeným usnesením tak nebylo zasaženo do vlastnického práva stěžovatelky zaručeného v čl. 11 Listiny. Předmětem právě projednávané věci není omezení stěžovatelky v jejím podnikání v důsledku jiných rozhodnutí o zajištění jiných jejích věcí, která byla již dříve předmětem řízení o ústavních stížnostech stěžovatelky (viz sp. zn. IV. ÚS 2991/16, IV. ÚS 2992/16 a II. ÚS 3713/16). Zákonem stanovený orgán veřejné moci zajistil nemovitosti, což stěžovatelka napadla stížností, o níž pravomocně rozhodl sám soud; v takovém, zákonem předvídaném postupu, nelze shledávat obejití zákona a přisvojení si kompetence jiného orgánu veřejné moci; proto nelze nahrazení rozhodnutím stížnostního orgánu považovat za zásah do práva na spravedlivý proces zakotvený v čl. 36 Listiny. Ústavní soud souhlasí se stěžovatelkou v tom, že krajský soud v odůvodnění usnesení nesprávně zaměnil označení stěžovatelky s označením stíhané spřízněné společnosti; jde však zjevně o chybu v psaní, která nemůže být projevem podjatosti soudu a zasahováním do pravomoci jiných orgánů činných v trestním řízení. V omezení dispozice s nemovitostmi stěžovatelky nelze, i s ohledem na předmět její činnosti, nalézt oporu ani pro námitku zásahu do práva na podnikání podle čl. 26 Listiny. Stěžovatelka tedy v ústavní stížnosti neuvedla nic, z čeho by bylo možno dovodit zkrácení jejích základních práv napadeným usnesením. Krajský soud postupoval v souladu se zákonem a své rozhodnutí řádně odůvodnil. Samotný nesouhlas stěžovatelky s takovým postupem nezakládá důvodnost její ústavní stížnosti, neboť jde jen o polemiku se zákonem předvídaným omezením. Podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. června 2017 Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.