IV.ÚS 120/2000
V PLATNOSTI- KS Brno 5 To 605/99
- ÚS IV.ÚS 120/2000
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože stěžovatel, působící jako poškozený, není oprávněn k jejímu podání proti usnesení o zastavení trestního stíhání. Soud se opřel o § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, podle něhož je stížnost přípustná pouze pro účastníky řízení, jejichž právo bylo porušeno. Nároky na náhradu škody nelze považovat za vyčerpání všech právních prostředků. Rozhodnutí bylo vydáno bez ústního jednání a bez přítomnosti účastníků.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti R. Š., zastoupeného JUDr. M. B., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 12. 1999, sp. zn. 5 To 605/99, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 25. 2. 2000 se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 12. 1999, sp. zn. 5 To 605/99, kterým byla zamítnuta stížnost státního zástupce proti usnesení Okresního soudu Brno-venkov ze dne 26. 11. 1999, č.j. 3 T 411/99-89, jímž soud zastavil trestní stíhání obviněného J. Č. pro trestný čin ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zákona. Stěžovatel tvrdí, že v trestním řízení před soudy obou stupňů bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo zakotvené zejména v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky ("Ústava") tím, že obecné soudy mu neumožnily řádný výkon procesních práv vyplývajících z jeho postavení poškozeného dle ust. § 43 odst. 1 tr. řádu, tj. navrhnout důkazy, vyjádřit se ke znaleckému posudku a k ostatním důkazům, a vyjádřit se k věci před skončením řízení. Stěžovatel byl v přípravném řízení vyslechnut jako svědek, o dalších úkonech orgánů činných v trestním řízení nebyl již dále vyrozuměn a nebylo mu dáno na vědomí zastavení trestního stíhání. O průběhu a výsledcích trestního řízení se dověděl náhodně v souvislosti s vyřizováním nároků na odškodnění u pojišťovny. Stěžovatel dále namítl, že odůvodnění uvedeného usnesení Okresního soudu Brno-venkov ze dne 26. 11. 1999 je nedostatečné, není v souladu s ust. § 125 a § 138 tr. řádu, přičemž Krajský soud v Brně napadeným usnesením tyto vady neodstranil, ale opakoval je a potvrdil. Z uvedeného důvodu je napadené usnesení zcela nepřezkoumatelné a nesplňuje zákonem stanovené náležitosti, odůvodnění je nedostatečné a s odkazy na potvrzené rozhodnutí soudu I. stupně je zjevně v rozporu s ust. § 125 tr. řádu. V tomto směru odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 1997, sp. zn. III. ÚS 271/96. Je toho názoru, že v postupu soudu prvého stupně nebyla respektována zásada oficiality dle § 2 odst. 4 tr.ř. a nebyly respektovány základní zásady pro zjištění skutkového stavu, provádění důkazů a jejich hodnocení, neboť nebyly provedeny veškeré důkazy nezbytné k prokázání naplnění skutkové podstaty žalovaného trestného činu, případně k prokázání jiného trestného činu, a provedené důkazy soudy hodnotily jednostranně ve prospěch obviněného. Dále upozornil, že znalecký posudek č. 596-30/99 Ing. Š. byl proveden zastaralou metodikou, zcela vadně a nedostatečně, což vyplývá z odborného stanoviska č. 01/2000 Ing. V. R. Krajský soud v Brně, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že stěžovatel by svá procesní práva mohl realizovat v případě, pokud by trestní stíhání obžalovaného J. Č. bylo okresním i krajským soudem shledáno opodstatněným, což se v daném případě nestalo. Krajské státní zastupitelství v Brně se svého postavení vedlejšího účastníka vzdalo. Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu Brno-venkov, sp. zn. 3 T 411/99, který mu byl doručen dne 9. 11. 2000 v důsledku skutečnosti, že v předmětné trestní věci rozhodoval Nejvyšší soud ČR o stížnosti pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky v neprospěch obviněného J. Č. Z usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 6. 9. 2000, sp. zn. 5 Tz 145/2000, pak plyne, že stížnost pro porušení zákona byla zamítnuta, přičemž v odůvodnění Nejvyšší soud ČR, s poukazem na ust, § 280 odst. 4 věta první tr. ř., upozornil na možnost podání návrhu na povolení obnovy řízení ve věci. Po přezkoumání, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ("zákon"), dospěl Ústavní soud k názoru, že se jedná o návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou (§ 43 odst. 1 písm. c) zákona). Ve smyslu ust. § 72 odst. 1 písm. a) zákona ústavní stížnost je oprávněna podat pouze ta fyzická nebo právnická osoba, která byla účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí vzešlo, jestliže tvrdí, že tímto rozhodnutím došlo k porušení jejího základního práva nebo svobody. Jak vyplývá z judikatury obecných soudů, není poškozený oprávněn k podání stížnosti proti usnesení o zastavení trestního stíhání, přerušení tohoto stíhání ani o postoupení věci (R 24/73), neboť do adhezního řízení nespadá otázka, zda bude obviněný stíhán či nikoliv. Kromě toho třeba uvést, že pokud jde o případné nároky stěžovatele na náhradu škody, nelze nemožnost uplatnění těchto nároků v rámci trestního řízení považovat za vyčerpání všech prostředků, které právní řád stěžovateli dává. V tomto směru je tedy ústavní stížnost nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1 zákona. Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. § 43 odst. 1 písm. c) a e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako nepřípustný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení
Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 14. 11. 2000 JUDr. Pavel Varvařovský soudce zpravodaj
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (2)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.