IV.ÚS 1206/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudců Michala Bartoně (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele R. Š., zastoupeného Mgr. Michalem Šrubařem, advokátem, sídlem Josefská 504/8, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2025 č. j. 3 Tdo 376/2025-1940, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. října 2024 č. j. 4 To 144/2024-1827 a rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 25. dubna 2024 č. j. 18 T 145/2023-1694, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Znojmě, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně a Okresní státní zastupitelství ve Znojmě, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Z ústavní stížnosti i z jejích příloh se podává, že Okresní soud ve Znojmě nyní napadeným rozsudkem uznal stěžovatele vinným zločinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 4 písm. c) trestního zákoníku, dílem spáchaným ve formě spolupachatelství, a dále přečiny přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle § 284 odst. 1 trestního zákoníku, výroby a jiného nakládání s látkami s hormonálním účinkem podle § 288 odst. 1 trestního zákoníku a výroby a držení předmětu k nedovolené výrobě omamné a psychotropní látky a jedu podle § 286 odst. 1 trestního zákoníku. Stěžovatel se měl dvěma skutky dopustit zločinu krádeže (vykradení automobilu a vloupání do autoservisu) a jedním skutkem zbylých přečinů. Za to mu uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání 7 let a 8 měsíců se zařazením do věznice s ostrahou, trest propadnutí věci a povinnost k náhradě škody. Okresní soud uvedl, že vina stěžovatele je prokázána uceleným řetězcem nepřímých důkazů. Verzi o předem domluvené (fingované) krádeži peněz z auta (které měl poškozený prohrát a tuto skutečnost nemohl doma přiznat) v případě prvního skutku, jakož i verzi o společné noční cestě stěžovatele, spoluobviněného a svědka pro neopravené vozidlo, v případě druhého skutku, odmítl jako vyvrácenou mj. na základě záznamů z telekomunikačního a datového provozu. Za stěžejní naopak označil odposlechy mezi stěžovatelem a další osobou, kamerový záznam a znalecký posudek k výši způsobené škody.

2. Odvolání stěžovatele i spoluobviněného Krajský soud v Brně nyní napadeným usnesením zamítl. Krajský soud doplnil dokazování o znalecký posudek Ing. Lumíra Pospíšila k určení výše škody předložený obhajobou, nicméně jej označil za prakticky nepřezkoumatelný, a proto vyšel ze závěrů znalce ustanoveného okresním soudem. Zdůraznil, že úkolem odvolacího soudu není opětovně reprodukovat a hodnotit důkazy, postupoval-li nalézací soud v mezích volného hodnocení důkazů a neopomněl-li klíčové důkazy. I krajský soud pak hodnotil obhajobou tvrzenou verzi o zinscenované krádeži peněz z auta jako osamocenou a nepodloženou a uzavřel, že výrok o vině není založen na jediném důkazu, nýbrž na uzavřeném a logicky navazujícím řetězci nepřímých důkazů.

3. Dovolání stěžovatele i spoluobviněného Nejvyšší soud odmítl jako zjevně neopodstatněná. K namítaným opomenutým důkazům uvedl, že soudy důkazní návrhy neopomněly, nýbrž jejich provedení jako nadbytečné zamítly a svůj postup řádně odůvodnily. Zjevný (extrémní) rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy neshledal. Naopak konstatoval, že pravidlo in dubio pro reo má procesní povahu a samo o sobě žádný dovolací důvod nenaplňuje. Námitky proti výši škody vyhodnotil jako pouhou polemiku s hodnocením znaleckých posudků, jež také neodpovídá hmotněprávnímu dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) trestního řádu.

II. Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel tvrdí porušení základních práv zaručených v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Tvrdí, že v případě prvního skutku soudy v důkazní situaci "tvrzení proti tvrzení" nekriticky upřednostnily výpověď poškozeného, ačkoli je nekonzistentní. Pominuly zjevný zájem některých svědků zastírat totožnost skutečného pachatele. Soudy navíc obranu stěžovatele bagatelizovaly s odkazem na jeho trestní minulost, což považuje za porušení presumpce neviny. Poukazuje na nález ze dne 22. 6. 2016 sp. zn. I. ÚS 520/16, podle něhož jsou obecné soudy v případech důkazní situace tvrzení proti tvrzení povinny obzvlášť pečlivě hodnotit věrohodnost výpovědí a zainteresovanost svědků, zejména jde-li v konkrétním případě o jediný usvědčující důkaz. K druhému skutku uvádí, že chybí jakýkoli přímý důkaz i forenzní stopa, které by ho spojovaly s místem činu. Soudy nezohlednily lokalizaci jeho mobilního telefonu vylučující stěžovatelovu přítomnost na místě činu. Naopak dezinterpretovaly výpověď svědka, z níž dovodily, že v daný den stěžoval na místě činu byl. Nesprávně svá rozhodnutí rovněž opřely o dodatečně pořízené odposlechy mající povahu zprostředkovaného sdělení, aniž ověřily původ telefonicky tlumočené informace, že se stěžovatel měl na trestné činnosti podílet. Stěžovatel odkazuje na požadavek existence uzavřené soustavy nepřímých důkazů, má-li být na takových důkazech podíl pachatele na páchání trestné činnosti vystavěn (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 1970 sp. zn. 7 Tz 84/69). Soudy navíc při argumentaci rozsáhlou majetkovou trestnou činností, jíž se měl stěžovatel dopouštět, odkazovaly mj. na řízení vedené u Okresního soudu Brno-venkov (sp. zn. 30 T 144/2023), v němž byl však stěžovatel obžaloby zproštěn. Soudy pochybily i při určení výše škody, neboť nesprávně aplikovaly § 137 trestního zákoníku, pokud do výše škody započetly i sekundární náklady na výměnu zámků a přeprogramování bezpečnostních jednotek v autobazarech zaparkovaných vozidel (90 000 Kč), ač klíče byly vráceny. Soudní znalec přitom v daném kontextu rovněž uvedl, že zásadní pro stanovení výše škody je fyzická prohlídka a technické posouzení odcizených věcí, přesto sám přiznal, že podstatnou část věcí (které nebyly vráceny), neviděl. Soudy provedly selektivní a neúplné dokazování, odmítly-li pro údajnou nadbytečnost provést klíčové důkazní návrhy (výslech svědkyně za účelem objasnění vypovídací hodnoty odposlechů jejich telefonních hovorů a posudek z oboru biomechaniky, který mohl z kamerového záznamu identifikovat nebo vyloučit totožnost zachycené osoby). Na odcizených věcech nadto nebyla nalezena žádná biologická stopa stěžovatele, když byly nalezeny pouze stopy spoluobviněného.

III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

5. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94). Pochybení ústavněprávního rozměru přitom Ústavní soud v dané věci neshledal.

6. K námitkám ohledně prvního skutku (vykradení automobilu) a stěžovatelem předkládané verze o domluvené, resp. fingované krádeži je třeba uvést, že obecné soudy situaci v ústavní stížnosti označovanou jako "tvrzení proti tvrzení" vyhodnotily zcela v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů. Skutková zjištění se neopírala o prostý poukaz na trestní minulost stěžovatele, nýbrž o ucelený logický kontext. Okresní soud podrobně vysvětlil, proč považuje výpověď poškozeného u prvního skutku za konzistentní a proč verzi obhajoby vyhodnotil jako účelovou a vyvrácenou dalšími okolnostmi, včetně chování samotného stěžovatele zachyceného na kamerových záznamech. Skutečnost, že stěžovatel s hodnocením důkazů nesouhlasí, sama o sobě nezakládá porušení presumpce neviny.

7. Ve vztahu k druhému skutku, tedy vloupání do autoservisu, postupovaly obecné soudy ústavně konformním způsobem. Vysvětlily, proč v daném případě nepřímé důkazy tvoří uzavřený a logicky provázaný řetězec vylučující jakoukoliv jinou racionální alternativu než tu, která potvrzuje vinu stěžovatele. Nepřítomnost biologických nebo daktyloskopických stop stěžovatele na místě činu soudy nepřehlédly. Vzaly však v potaz jiné důkazy. Zohledněny byly záznamy telekomunikačního provozu a lokalizační data, která vyvracela stěžovatelem předkládané tvrzení o jeho pobytu mimo místo činu. Soudy se rovněž nedopustily libovůle při hodnocení následných odposlechů, v nichž byly zaznamenány spontánní reakce stěžovatele i osob jemu blízkých na provedený zásah policie, včetně instrukcí ohledně likvidace konkrétních částí oděvu (tepláků s bílým pruhem) zachycených kamerovým systémem.

8. Pochybení nelze shledat ani v namítaném opomenutí důkazů. Právo na spravedlivý proces neznamená povinnost soudu vyhovět každému důkaznímu návrhu obhajoby, pokud je skutkový stav objasněn v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí. Obecné soudy jasně a racionálně vyložily, proč osobní výslech konkrétní svědkyně považovaly za nadbytečný. Primárním a dostačujícím důkazem prokazujícím reakci spoluobžalovaných a jejich okolí na kroky orgánů činných v trestním řízení byl přímo zaznamenaný zvukový projev, u něhož by následné "dovysvětlování" s časovým odstupem - navíc osoby blízké - nepřineslo žádnou relevantní hodnotu. Proti uvedenému vysvětlení nadbytečnosti důkazu nelze z ústavního pohledu nic namítat. Dostatečně zdůvodněné bylo i zamítnutí návrhu na vypracování znaleckého posudku z oblasti biomechaniky, neboť identita stěžovatele nevyplynula primárně z dokonalého rozpoznání jeho tváře či pohybu na kamerovém záznamu, ale z celkového komplexu okolností, časových souvislostí a následné komunikace pachatelů.

9. Nelze přisvědčit ani tvrzení, že by soudy založily svá rozhodnutí na dezinterpretaci dřívějšího (údajně zprošťujícího) rozhodnutí Okresního soudu Brno-venkov. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřetelné, že k osobě stěžovatele bylo přistupováno v kontextu jeho prokazatelné kriminální minulosti čítající četná odsouzení za majetkovou trestnou činnost, včetně předchozích výkonů nepodmíněných trestů odnětí svobody. Přihlédnutí ke sklonům k recidivě a k zatím nedostatečnému efektu předchozích odsouzení je za dané situace zcela zákonným postupem při individualizaci trestu i při hodnocení použité obhajoby. Případné pochybení při interpretaci jednoho z řady rozhodnutí na závěry soudů nemá vliv.

10. Konečně neobstojí ani námitky směřující k nesprávné právní kvalifikaci výše způsobené škody, potažmo k nesprávné aplikaci § 137 trestního zákoníku ohledně odcizených autoklíčů. Určení škody ve výši zahrnující náklady na výměnu zámků a nutné přeprogramování řídicích jednotek nevykazuje znaky libovůle. Soudy vyšly z toho, že náklady na uvedení poškozených vozidel do předešlého, plně funkčního a bezpečného stavu, představují přímou majetkovou újmu úzce spjatou s povahou a funkcí odcizené věci. Námitka, že vrácením odcizených autoklíčů odpadla nutnost započítat do škody náklady na výměnu zámků a přeprogramování řídicích jednotek, nezohledňuje podstatu klíče a zámku jako zařízení. Odcizením klíčů došlo k zásadnímu narušení bezpečnosti vozidel. Plné obnovení původního zabezpečeného stavu logicky vyžaduje i tyto související úkony v podobě kompletního nahrazení zámků a přeprogramování. Uvedené závěry nejsou jakkoli ústavně problematické. Skutečnost, že stěžovatel, respektive jeho spolupachatel, klíče posléze vrátili, na vzniku této majetkové újmy spojené s trestnou činností nic nemění. Porušení práva na spravedlivý proces nelze spatřovat ani v tom, že soudní znalec fyzicky neprohlédl nevrácené odcizené věci. Pokud pachatelé část věcí nevrátí a věci tak nejsou k dispozici k prozkoumání, je nevyhnutelným postupem, vychází-li znalec při oceňování ze všech ostatních dostupných podkladů. Nemožnost fyzického ohledání, která je zapříčiněna samotným protiprávním jednáním pachatelů, nemůže jít k tíži poškozených. Soudy opřely své závěry o komplexní znalecký posudek, s nímž se náležitě vypořádaly, a nevznikly tak žádné pochybnosti, které by vyžadovaly provedení posudku revizního. Ani v těchto závěrech neshledal Ústavní soud pochybení.

11. Ústavní soud proto uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatele, a proto byla jeho ústavní stížnost odmítnuta mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. června 2026 Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu