IV.ÚS 1207/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové (soudkyně zpravodajky) a soudců Michala Bartoně a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele: Y. Y., zastoupeného Mgr. Michalem Sýkorou, Ph.D., advokátem, sídlem Revoluční 1044/23, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. února 2026 sp. zn. 61 To 186/2026 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 19. ledna 2026 sp. zn. 5 Nt 11004/2026, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze, sídlem náměstí Hrdinů 1300/11, Praha 4 - Nusle, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Skutkový stav věci a průběh předchozího řízení

1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 8 odst. 1, 2 a 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 8 v záhlaví uvedeným usnesením rozhodl podle § 68 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), o vzetí stěžovatele do vazby z důvodů uvedených v § 67 písm. a) a c) trestního řádu. Stěžovatel byl stíhán pro přečin neoprávněné činnosti pro cizí moc podle § 318a odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník.

3. Ke stížnosti stěžovatele ve věci rozhodoval Městský soud v Praze, který rozhodnutí obvodního soudu potvrdil.

II. Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel s těmito rozhodnutími nesouhlasí a navrhuje jejich zrušení. Neústavnost spatřuje v tom, že byl vzat do vazby, byť mu reálně nehrozí uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody. Soud rozhodující o vazbě se splněním této podmínky nezabýval a pouze mechanicky opakoval tvrzení státního zástupce, že stěžovateli je namístě uložit nepodmíněný trest, ač je stíhán toliko pro skutek kvalifikovaný jako přečin. Stěžovatel odkazuje na § 55 odst. 2 trestního zákoníku, jenž stanoví, že za trestné činy, u nichž horní hranice trestní sazby odnětí svobody nepřevyšuje pět let, lze uložit nepodmíněný trest odnětí svobody jen za podmínky, že by vzhledem k osobě pachatele uložení jiného trestu zjevně nevedlo k tomu, aby pachatel vedl řádný život. Dále zmiňuje § 71 odst. 2 písm. b) trestního řádu, jenž stanoví, že obviněný musí být neprodleně propuštěn z vazby, jestliže je zřejmé, že vzhledem k osobě obviněného a k povaze a závažnosti věci trestní stíhání nepovede k uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, a nejsou-li dány okolnosti uvedené v § 68 odst. 3 a 4 trestního řádu.

5. Stěžovatel namítá, že obvodní soud při rozhodování o vazbě stěžovatele nevzal ani jedno z namítaných ustanovení vůbec do úvahy. Tento nedostatek přitom nezhojil ani městský soud, a to navzdory tomu, že stěžovatel tuto námitku uvedl ve své stížnostní argumentaci.

6. Stěžovatel žádá o přednostní projednání jeho návrhu podle § 39 zákona o Ústavním soudu.

III. Věcné posouzení

7. Rozhodnutí o vzetí do vazby výrazně zasahují do základních práv obviněného. To ale samo o sobě není důvodem pro to, aby se Ústavní soud měl v těchto věcech nadměrně uchylovat k rušícím zásahům. Takový zásah bude namístě typicky tehdy, pokud vazební soudy neopřou svá rozhodnutí o zákonný vazební důvod, zvolí důvod, který je v příkrém rozporu se zjištěným skutkovým stavem, nebo je odůvodní bez opory v konkrétních skutečnostech. Zdrženlivost Ústavního soudu ve vazebních věcech je tak podmíněna pečlivým rozhodováním vazebních soudů (srov. nálezy ze dne 12. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 897/08, bod 19, či ze dne 18. 6. 2014 sp. zn. I. ÚS 980/14, body 37 a 38). Žádná z uvedených vad v posuzované věci nicméně nenastala.

8. Již ze shora provedené rekapitulace stížnostní argumentace vyplývá, že stěžovatel nezpochybňuje důvodné podezření podle § 67 trestního řádu, tj. nerozporuje, že by se stíhaného skutku dopustil. Nezpochybňuje ani (útěkový a předstižný) důvod vazby. Svou argumentaci směřuje pouze k tomu, že mu reálně nehrozí uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, což měly dle jeho názoru orgány činné v trestním řízení vzít v potaz, a to tím spíše, uváděl-li tuto námitku v průběhu předchozího řízení (v instanční stížnosti proti usnesení o vzetí do vazby). Ústavní soud stěžovateli nepřisvědčil, neboť jeho argumentace je předčasná. Stěžovatel totiž přehlíží, že § 71 odst. 2 písm. b) trestního řádu, jehož se dovolává, se uplatní až v následující fázi přezkoumávání trvání důvodů vazby, a tedy nikoliv v samotném počátečním rozhodnutí o vzetí do vazby podle § 68 tohoto zákona. V případě vzetí do vazby soud posuzuje z hlediska trestní sazby pouze to, zda je obviněný stíhán pro úmyslný trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí převyšující dvě léta, resp. v případě nedbalostních trestných činů trest odnětí svobody s horní hranicí převyšující tři léta. Tato podmínka byla v nyní posuzovaném případě splněna, přičemž obvodní soud konstatoval v bodě 22 napadeného usnesení, že podmínky § 68 trestního řádu byly naplněny. Trestní řád nestanoví soudům povinnost, aby již ve fázi vzetí obviněného do vazby zohledňovaly, zda mu hrozí nepodmíněný nebo jen podmíněný trest. Rozdíl v trestněprávní regulaci vzetí do vazby na straně jedné a přezkoumávání trvání důvodů vazby na straně druhé lze odůvodnit zejména časovým hlediskem (v případě vzetí do vazby je soud povinen rozhodnout do 24 hodin od doručení návrhu státního zástupce na vzetí do vazby). Lze též doplnit, že soudy v nyní posuzovaném případě dostatečně vysvětlily, proč není možné v době rozhodování dosáhnout účelu vazby jiným opatřením, zejména uložením některého z předběžných opatřeních (srov. usnesení obvodního soudu, bod 29 a usnesení městského soudu, bod 9), čímž dostály požadavku plynoucímu z § 67 trestního řádu, akcentovanému též v nálezové judikatuře Ústavního soudu (srov. nález ze dne 30. 7. 2025 sp. zn. III. ÚS 3356/24).

9. Stěžovatel v instanční stížnosti namítal, že při rozhodování o vzetí do vazby je třeba zvažovat i to, zda reálně hrozí uložení nepodmíněného trestu podle § 71 odst. 2 písm. b) trestního řádu. Uvádí-li stěžovatel, že se touto jeho námitkou nezabýval městský soud, je třeba mu dát za pravdu. Stěžovatel však tuto svou námitku nijak nerozvedl, nevysvětlil, jak toto ustanovení trestního řádu dopadá na jeho situaci, a proč by měl městský soud na základě této námitky jeho stížnosti vyhovět. Jak Ústavní soud vysvětlil výše, námitka nezohlednění skutečnosti, že stěžovateli reálně nehrozí uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, nemohla být úspěšná, tedy nemohla ovlivnit výsledek nyní posuzovaného vazebního řízení. Skutečnost, že městský soud tuto pouze povšechnou a nepřípadnou námitku nevypořádal, nemá ústavněprávní relevanci a nevyvolává potřebu kasačního zásahu (srov. např. usnesení ze dne 16. 1. 2026 sp. zn. I. ÚS 1858/25, bod 10). Tato námitka nemohla být úspěšná a nemohla ovlivnit výsledek nyní posuzovaného vazebního řízení. K procesnímu pochybení městského soudu tudíž Ústavní soud nepřihlížel.

10. Ústavní soud konstatuje, že soudy neporušily základní práva stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. O návrhu na přednostní projednání Ústavní soud nerozhodl, nicméně mu vyhověl fakticky.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. června 2026 Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu