IV.ÚS 1221/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna a soudců Michala Bartoně a Josefa Baxy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Alegri Inc. s. r. o., sídlem Korunní 588/4, Praha 2 - Vinohrady, zastoupené JUDr. Jakubem Hlínou, LL. M., advokátem, sídlem Havlíčkova 1680/13, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. dubna 2026 č. j. 22 Afs 289/2025-57 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2025 č. j. 9 Af 13/2025-75, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Správce daně identifikoval podvodný řetězec, ve kterém měla stěžovatelka vystupovat na pozici profit taker. Dne 22. 1. 2025 Finanční úřad pro hlavní město Prahu vydal čtyři zajišťovací příkazy. Stěžovatelce postupem podle § 167 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, a podle § 103 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, uložil, aby okamžikem jejich vydání zajistila úhradu dosud nestanovené daně z přidané hodnoty za zdaňovací období měsíců března, dubna, května a června 2024, ve výši 8 354 729 Kč s tím, že zajišťovací příkazy jsou účinné a vykonatelné okamžikem vydání, neboť hrozí nebezpečí z prodlení. Podle § 167 odst. 1 daňového řádu může správce daně vydat zajišťovací příkaz je-li odůvodněná obava, že daň, která nebyla dosud stanovena, bude v době její vymahatelnosti nedobytná, nebo že v této době bude vybrání daně spojeno se značnými obtížemi. Podle § 103 zákona o dani z přidané hodnoty hrozí-li nebezpečí z prodlení, je zajišťovací příkaz účinný a vykonatelný okamžikem jeho vydání.

2. Stěžovatelka v průběhu řízení před vedlejším účastníkem a správními soudy namítala, že podmínky pro vydání zajišťovacích příkazů a pro jejich okamžitou vykonatelnost nebyly splněny. Vedlejší účastník ani správní soudy však její argumentaci nepřisvědčily. Odvolání stěžovatelky vedlejší účastník zamítl. Správní žalobu městský soud napadeným rozsudkem zamítl. Kasační stížnost Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem rovněž zamítl.

II. Argumentace stěžovatelky

3. Stěžovatelka namítá, že napadenými rozhodnutími byla porušena její základní práva zaručená čl. 1 odst. 1 Ústavy, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Podmínky pro vydání zajišťovacích příkazů s okamžitou vykonatelností nebyly splněny. Správní soudy pouze převzaly závěry správních orgánů, nevypořádaly se s námitkami stěžovatelky ohledně (ne)existence budoucí daňové povinnosti a budoucí nedobytnosti daně a rezignovaly na vlastní přezkumnou činnost. Označení stěžovatelky za článek v podvodném řetězci v pozici profit taker, protože odběratel v jiném členském státě nepřiznal a neodvedl daň, nevysvětluje, jaké konkrétní skutkové okolnosti prokazují její účast na údajně podvodném schématu.

4. Nejvyšší správní soud aproboval závěr, že nebezpeční z prodlení může pramenit ze stejných okolností, které byly důvodem pro obavu z budoucí nedobytnosti daně. Nejde o totožné právní otázky a zákonodárce mezi nimi rozlišuje. Okamžitá vykonatelnost musí být odůvodněna zvláštními, samostatně identifikovatelnými okolnostmi. Správní orgány nadto neidentifikovaly žádný krok, z něhož by bylo možno usuzovat na bezprostřední a aktuální riziko zmaření účelu zajištění. Nebezpečí z prodlení či existenci budoucí daňové povinnosti nelze dovozovat z pouhých obecných charakteristik podnikání stěžovatelky a její majetkové struktury, aniž by byly blíže odůvodněny konkrétními okolnostmi. Dochází k rozostření hranice mezi standardním podnikatelským jednáním a jednáním, které již zakládá důvod pro mimořádný zásah veřejné moci. Jde o porušení právní jistoty a předvídatelnosti.

5. Zásah do vlastnického práva stěžovatelky měl být správními soudy podroben testu proporcionality. Ten nelze redukovat na splnění zákonných podmínek. Nebylo navíc posouzeno, jakým způsobem zajišťovací příkazy ovlivnily ekonomickou činnost stěžovatelky, jaké měly dopad na její likviditu, schopnost plnit závazky či pokračovat v podnikání. Soudy ani neposoudily, zda nebylo možné sledovaného cíle dosáhnout prostřednictvím mírnějších prostředků - částečné zajištění, postupné zajišťování nebo jiná forma omezení, která by méně zasahovala do majetkové sféry stěžovatelky.

6. Nepředvídatelnost postupu orgánů finanční správy je umocněna tím, že vedlejší účastník zrušil zajišťovací příkazy k jiným zdaňovacím obdobím, přestože tyto příkazy vycházely z obdobného skutkového a obchodního rámce. Vůči stěžovatelce byly vydány zajišťovací příkazy s okamžitou vykonatelností již dříve a za tímto účelem jí byly zabaveny movité věci. Podala odvolání a vedlejší účastník zajišťovací příkazy zrušil. Movité věci stěžovatelky byly následně pět dní zadržovány bez právního důvodu (přestože jí bylo přislíbeno, že jí budou navráceny) až do vydání nových zajišťovacích příkazů. Kroky orgánů finanční správy byly uskutečněny tak, aby udržely movité věci ve své dispozici. Je zjevné, že nové zajišťovací příkazy byly připravovány předem, aniž by bylo postaveno najisto, jak vedlejší účastník naloží s předchozími zajišťovacími příkazy. Správní orgány nepřistupovaly k věci jako k novému, individualizovanému posouzení konkrétních okolností, nýbrž jako k pokračování již předem nastavené strategie.

III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho úkolem v řízení o ústavní stížnosti je výhradně zkoumat, zda napadenými rozhodnutími nedošlo k zásahu do základních práv a svobod stěžovatelů chráněných ústavním pořádkem.

8. Postup ve správním řízení i navazujícím soudním řízení včetně zjišťování a hodnocení skutkového stavu je zásadně záležitostí správních orgánů a správních soudů. Ústavní soud do tohoto procesu zasahuje pouze v případě extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, libovůle, opomenutých důkazů nebo pokud rozhodnutí nebyla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Jedině takové vady by měly za následek porušení základních práv a svobod.

9. Nejvyšší správní soud je vrcholným soudem, který má specifickou funkci zajišťovat jednotu a zákonnost rozhodování soudů činných ve správním soudnictví, ale i správních (daňových) orgánů. K tomu disponuje zejména procesními nástroji a postupy, na prvním místě vlastní rozhodovací činností. Rolí Ústavního soudu není přezkoumávat věcnou správnost názoru městského soudu a Nejvyššího správního soudu, ale toliko to, jestli jejich právní názor uvedený v napadených rozsudcích extrémně nevybočil z výkladových pravidel s ústavní relevancí a jestli obecné soudy nevybočily z mezí řádně vedeného soudního procesu.

10. Ústavní soud předesílá, že z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka se u Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů správních soudů. Pokračuje dále v polemice se správními soudy, a především opakuje a rozvádí tytéž argumenty, se kterými se již správní soudy náležitě vypořádaly. Nelze souhlasit s tvrzením stěžovatelky, že správní soudy toliko převzaly závěry správních orgánů.

11. Správní soudy vysvětlily, že důvody pro existenci odůvodněné obavy, že stěžovatelce bude daň v budoucnu stanovena, jsou slabší, nicméně slabá pravděpodobnost v budoucnu stanovené daně je vyvážena silnou pravděpodobností budoucí nedobytnosti daně. Co se týče stanovení daně v budoucnu, správní soudy vysvětlily důvody, pro které došlo k narušení neutrality daně a poukázaly na to, že daňová povinnost stěžovatelky se odvíjí od závěru, že jí nárok na osvobození nebude uznán z důvodu její účasti na podvodném obchodním řetězci. Vycházely přitom z konkrétních zjištění ohledně jednání stěžovatelky a jejího odběratele, nikoliv pouze z obecných úvah. Jednotlivé okolnosti je přitom třeba hodnotit v celkovém kontextu. Vzhledem k povaze institutu zajišťovacího příkazu nelze po správci daně na jednu stranu požadovat, aby v rámci zajišťovacího příkazu (a odvolacího správního rozhodnutí), postavil najisto a detailně prokazoval veškeré otázky, které z povahy věci souvisí se stanovením samotné daně, nikoli s otázkou existence odůvodněné obavy ve smyslu § 167 odst. 1 daňového řádu. Od naplnění existence dosud nestanovené daňové povinnosti nicméně není zcela odhlédnuto (usnesení ze dne 17. 4. 2023 sp. zn. II. ÚS 3431/22, bod 12).

12. Co se týče obav o budoucí dobytnost daně, Nejvyšší správní soud své posouzení založil na své ustálené judikatuře. Zdůraznil, že nepostačuje zjištění, že majetek daňového subjektu je likvidní, správce daně ale své závěry podpořil i dalšími okolnostmi jako nízkou ekonomickou výkonností a vysokým zadlužením stěžovatelky. Nejvyšší správní soud nesporoval, že dané skutečnosti představují charakteristiku podnikání stěžovatelky, to však nic nemění na reálné skladbě majetku stěžovatelky a způsobu, jakým s ním nakládá, které zakládají opodstatněné riziko, že daň nebude v budoucnu vymahatelná. Ústavní soud podotýká, že již dříve shledal ústavně konformním vydání zajišťovacího příkazu na základě charakteristiky podnikání a majetkové struktury konkrétního daňového subjektu (srov. usnesení ze dne 7. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 404/18, bod 10).

13. K přístupu, že nebezpečí z prodlení může pramenit ze stejných okolností, které byly důvodem pro obavu z budoucí nedobytnosti daně, Ústavní soud uvádí, že správní soudy vycházely z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu, podle které nebezpečí z prodlení může pramenit ze stejných okolností, které byly důvodem pro obavu z budoucí nedobytnosti daně (shrnuta v bodě 57 napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu). Nejvyšší správní soud v tomto ohledu zdůraznil vysokou likviditu majetku stěžovatelky a to, že stěžovatelka prakticky veškeré finanční prostředky z bankovních účtů (vedených u zahraničních bank) ihned převádí na účty třetích osob a poukázal na to, že dané okolnosti jsou podle ustálené judikatury relevantními důvody pro vydání zajišťovacích příkazů jako okamžitě vykonatelných.

14. Ústavní soud považuje za logické, že důvody pro obavu z budoucí nedobytnosti daně a důvody pro nebezpečí z prodlení se, z povahy věci, mohou v některých případech překrývat. Nebude tomu tak ale vždy, záleží na okolnostech konkrétního případu. V posuzované věci správní soudy vysvětlily, proč tomu tak bylo. Překrývají-li se skutečnosti svědčící o hrozbě nebezpečí z prodlení částečně se skutečnostmi, které vedly správce daně k závěru o důvodnosti vydání zajišťovacích příkazů, nelze to bez dalšího chápat jako ztotožnění zákonných podmínek (usnesení ze dne 7. 4. 2020 sp. zn. IV. ÚS 715/20, bod 14). Správce daně nepovažoval již samotnou existenci obav z budoucí nedobytnosti daně za skutečnost zakládající nebezpečí z prodlení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 2. 2021, č. j. 5 Afs 87/2018-39, bod 49).

15. Co se týče námitky stěžovatelky, že test proporcionality ohledně zásahu do jejího vlastnického práva nelze redukovat na splnění zákonných podmínek, Ústavní soud opakovaně uvedl, že institut zajišťovacího příkazu podle § 167 daňového řádu zajisté představuje velmi intenzivní zásah do základního práva vlastnit majetek. Nicméně právě s ohledem na jeho intenzitu zákonodárce upravil v označeném ustanovení podmínky přípustnosti takového zásahu, a zavedl možnost soudního přezkumu zajišťovacího příkazu. Při takovém přezkumu je pak úkolem správních soudů posoudit, zda správce daně odůvodnil své obavy ve smyslu § 167 daňového řádu a zda tyto obavy mají racionální základ. Tím je postaveno najisto, zda do práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny bylo správcem daně zasaženo zákonem aprobovaným způsobem či nikoliv (např. usnesení ze dne 23. 3. 2017 sp. zn. IV. ÚS 2840/16 a sp. zn. IV. ÚS 1856/16 či sp. zn. III. ÚS 404/18, bod 9). Vedlejší účastník i správní soudy dostatečně vysvětlili důvody, pro které byly zajišťovací příkazy vydány. Své posouzení založily na konkrétních skutkových okolnostech věci a na ustálené judikatuře Nejvyššího správního soudu, nelze tak ani přisvědčit námitce stěžovatelky ohledně porušení principu předvídatelnosti a právní jistoty.

16. K dalším námitkám ohledně proporcionality zásahu Ústavní soud uvádí, že městský soud vysvětlil, že s ohledem na nebezpečí z prodlení nejsou splněny zákonné podmínky pro splnění jistoty podle § 167 odst. 3 daňového řádu. Ze stejného důvodu podle Ústavního soudu nepřipadalo v úvahu stěžovatelkou navrhované "postupné zajišťování". K dopadům na budoucí podnikání stěžovatelky se vyjádřili vedlejší účastník (body 85-87 rozhodnutí) i městský soud (bod 104 napadeného rozsudku). Ústavní soud nadto nevyžaduje zkoumání "rdousícího" (likvidačního) efektu zajišťovacích příkazů v případě zajištění daně. Takový postup by byl v rozporu s cílem správy daní, kterým je podle § 1 odst. 2 daňového řádu správné zjištění a stanovení daní a zabezpečení jejich úhrady (usnesení sp. zn. III. ÚS 404/18, bod 13). S ohledem na tento cíl pak nelze přisvědčit argumentaci stěžovatelky, že správce daně měl přistoupit pouze k částečnému zajištění.

17. Co se týče postupu správce daně v časovém období mezi zrušením předchozích zajišťovacích příkazů a vydáním nových, ten není předmětem posuzované věci, neboť stěžovatelka napadá rozsudky městského soudu a Nejvyššího správního soudu. Pokud jde o stěžovatelkou dovozovaný přístup správce daně (nepřistupoval k věci jako k novému, individualizovanému posouzení konkrétních okolností, nýbrž jako k pokračování již předem nastavené strategie), nic to nemění na důvodnosti vydání nových zajišťovacích příkazů.

18. Ústavní soud shrnuje, že napadené rozsudky správních soudů nelze označit za svévolné či extrémní, resp. excesivní. Jsou dostatečně, logicky a srozumitelně odůvodněné. Právní závěry správních soudů nevybočily z mezí ústavnosti. Výklad a použití § 167 daňového řádu a § 103 zákona o dani z přidané hodnoty byly provedeny v mezích zákona ústavně konformním způsobem. V posuzované věci byly splněny podmínky pro zásah do základního práva stěžovatelky vlastnit majetek.

19. Z těchto důvodů Ústavní soud uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatelky, a proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. července 2026 Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu