IV.ÚS 124/97
V PLATNOSTIÚstavní soud odmítl ústavní stížnost, protože byla podána po uplynutí šedesátidenní lhůty stanovené zákonem. Soud se opřel o § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, podle něhož lhůta začíná dnem nabytí právní moci posledního rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí krajského soudu nabylo právní moci dne vyhlášení a stížnost byla doručena později, než dovoluje zákon, nebylo možné ji přijmout. Soud zdůraznil, že zákonná lhůta je nezbytná podmínka pro podání ústavní stížnosti a její prodloužení není možné.
Rubrum
IV. ÚS 124/97 ČESKÁ REPUBLIKA USNESENÍ Ústavního soudu České republiky Ústavní soud České republiky rozhodl o ústavní stížnosti R.P., zastoupeného advokátem JUDr. P.D., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 1. 1997, sp. zn. 10 To 616/96, ve spojení s usnesením Okresního soudu v Semilech ze dne 3. 12.1996, sp. zn. 2T 8/95 t a k t o ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
. Ústavnímu soudu byla dne 14. 4. 1997 doručena ústavní stížnost, která směřuje proti výše uvedeným rozhodnutím. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové byla podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu jako nedůvodná zamítnuta stížnost stěžovatele jako odsouzeného proti usnesení Okresního soudu v Semilech, kterým byla zamítnuta jeho žádost o započítání doby strávené ve vazbě, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Semilech do trestu uloženého rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 18. 1. 1995, sp. zn. 3 T 29/94. Krajský soud ve svém odůvodnění potvrdil právní závěry učiněné soudem I. stupně, když zdůraznil, že vazbu je možné započítat jen do trestu, který byl uložen v tomtéž trestním řízení, v němž byl pachatel ve vazbě. V řízení vedeném u Okresního soudu v Semilech však nedošlo k uložení žádného trestu, naopak tento soud upustil od uložení souhrnného trestu. Stěžovatel je toho názoru, že soudy nerespektovaly ustanovení § 38 odst. 1 trestního zákona o započítání vazby a trestu a dospěly tak k jeho chybnému výkladu. Tvrdí, že rozhodnutími obou soudů bylo porušeno jeho základní právo v čl. 8 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ve kterém je garantována osobní svoboda, za současného porušení čl. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Dále namítá, že soudy nerespektovaly zásadu rovnosti zaručenou v čl. 1 Listiny a zároveň i právo na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy. Stěžovatel proto navrhuje, aby ústavní soud po provedeném řízení o ústavní stížnosti zrušil obě napadená usnesení. Podle ustanovení § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě šedesáti dnů. Tato lhůta počíná dnem, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 cit. zákona). Vzhledem k ustanovení § 140 odst. 1 písm. a) tr. řádu nabylo usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 1. 1997, sp. zn. 10 To 616/96, právní moci dne 22. 1. 1997, tj. dnem vyhlášení, neboť se jedná o usnesení, proti němuž zákon nepřipouští další řádný opravný prostředek. Byla-li tedy ústavní stížnost podána teprve dne 11. 4. 1997 (podle razítka podací pošty), stalo se tak již po uplynutí zákonné šedesátidenní lhůty. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že kogentní ustanovení § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. neumožňuje prodloužení ani prominutí lhůty, i když si je vědom toho, že stěžovateli může být doručeno pravomocné rozhodnutí v trestní věci v době, kdy již nelze dodržet zákonnou lhůtu pro podání ústavní stížnosti. Soudce zpravodaj je však podle čl. 88 Ústavy České republiky zákonem č. 182/1993 Sb. vázán. Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost, která byla podána po lhůtě stanovené pro její podání, podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb. odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, aniž by právního zástupce stěžovatele vyzýval k předložení plné moci k zastupování.
Poučení
Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 30. dubna 1997 Pavel Varvařovský soudce zpravodaj
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.