IV.ÚS 1248/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudců Michala Bartoně (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky Hany Kaštylové, zastoupené Mgr. Jaroslavem Červenkou, advokátem, sídlem Ulrichovo náměstí 737/3, Hradec Králové, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2026 č. j. 30 Cdo 2955/2025-119, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. června 2025 č. j. 17 Co 178/2025-99 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. listopadu 2024 č. j. 12 C 37/2022-74, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva financí, sídlem Letenská 525/15, Praha 1 - Malá Strana, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí

1. V řízení před obecnými soudy vedla stěžovatelka spor s vedlejší účastnicí o zaplacení celkové částky 1 027 066 Kč s příslušenstvím sestávající z částky 602 066 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "OdpŠk"), a z částky 425 000 Kč s příslušenstvím z titulu přiměřeného zadostiučinění podle antidiskriminačního zákona.

2. Stěžovatelka je majitelkou tří bytových domů v Brně, jejichž byty či nebytové prostory pronajímá. Nájemné tvoří její jediný příjem. V důsledku omezujících opatření státu vydaných v souvislosti s pandemií onemocnění COVID-19, které byly následně zrušeny, jí ušlo nájemné od tří nájemců (směnárna, nehtové studio a kadeřnictví). V řízení tvrdila, že v důsledku omezení obchodu a služeb v provozovnách jí nebylo řádně zaplaceno nájemné, současně, že osoby provozující obchod a služby měly nárok na poskytnutí podpory od státu, kompenzující negativní následky omezujících opatření, kdežto pro pronajímatele nebyla žádná kompenzace státem zajištěna. V tom spatřovala diskriminaci pronajímatelů z důvodu jejich "jiného postavení".

3. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem zamítl žalobu ohledně částky 602 066 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl taktéž žalobu ohledně částky 425 000 Kč s příslušenstvím (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).

4. Městský soud v Praze k odvolání stěžovatelky potvrdil rozsudek obvodního soudu (výrok I rozsudku městského soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku městského soudu).

5. Nejvyšší soud shledal dovolání přípustné pro řešení otázky tvrzené diskriminace pronajímatelů nemovitostí, kteří současně nepodnikají a nemají jiný zdroj příjmů. Dovolání v rozsahu výroku I městského soudu, kterým byl potvrzen rozsudek obvodního soudu ohledně zamítnutí žaloby o zaplacení částky 425 000 Kč s příslušenstvím, zamítl. Uzavřel, že postup státu nelze považovat za porušení principu rovnosti a zákazu diskriminace. Stěžovatelka netvrdila, že by její činnost pronajímatelky nemovitostí byla zakázána či omezena v důsledku mimořádných opatření. Nebyla tak ve srovnatelném postavení s těmi, jejichž činnost omezena či zakázána byla a mohly proto profitovat z daňových či kompenzačních bonusů. Rozhodnutí soudů tedy označil za správné. Ve zbytku dovolání jako zčásti vadné a zčásti nepřípustné odmítl.

II. Argumentace stěžovatelky

6. Stěžovatelka tvrdí porušení čl. 3 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Namítá, že soudy porušily princip rovnosti a zákazu diskriminace, neboť stát bez legitimního důvodu zvýhodnil některé kategorie osob na úkor práv pronajímatelů v souvislosti s pandemií COVID-19, což soudy aprobovaly. Dále bylo porušeno její právo na ochranu majetku, neboť stěžovatelka měla legitimní očekávání, že bude po sjednanou dobu pobírat nájemné z nemovitostí.

7. Současně bylo porušeno stěžovatelčino právo na spravedlivý proces. Závěr Nejvyššího soudu o tom, že se stěžovatelka nenacházela ve srovnatelné situaci s jinými osobami dotčenými pandemickými opatřeními je nesprávný a soudy se s námitkami stěžovatelky vypořádaly velmi zjednodušeně a věcně nesprávně. Nadto stěžovatelka považuje rozsudek Nejvyššího soudu za nepřezkoumatelný pro absenci bližšího odůvodnění jeho závěrů.

III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není jim instančně nadřízen (čl. 83 Ústavy České republiky), jeho pravomoc je založena toliko k přezkumu, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nedošlo k porušení ústavně garantovaných práv a svobod. Ústavněprávním požadavkem také je, aby vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, jsou záležitostí obecných soudů.

9. Námitky stěžovatelky uplatněné v ústavní stížnosti a jejím doplnění ze dne 9. 6. 2026 jsou pokračováním polemiky se závěry obecných soudů a opakování argumentace užité v předchozích fázích řízení.

10. Ústavní soud v napadených rozhodnutích nespatřuje jakékoli prvky libovůle či svévole, protože se zakládají na provedeném dokazování a z něj vyplývajícím skutkovém stavu. Rozhodnutí nejsou vnitřně rozporná či v extrémním nesouladu se zjištěným skutkovým stavem. Soudy zdůvodnily (ve vztahu k tvrzenému nároku na ušlé nájemné), že stěžovatelka neunesla břemeno tvrzení ani břemeno důkazní ohledně existence příčinné souvislosti mezi tvrzenou škodou a nesprávným úředním postupem. Pokud stěžovatelka neunesla břemeno tvrzení ani břemeno důkazní týkající se jakéhokoli tvrzeného majetkového nároku, nemůže se před Ústavním soudem úspěšně domáhat ochrany na základě čl. 11 Listiny či čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Stejně tak soudy dostatečně zdůvodnily (ve vztahu k nároku na náhradu za diskriminaci), že absence kompenzačních opatření není nerovným zacházením, neboť postavení stěžovatelky nebylo srovnatelné s těmi, na něž se právní úprava zakotvující kompenzace vztahovala. I omezení stěžovatelky nebylo srovnatelné s omezeními provozovatelů obchodu a služeb. Případné neplacení nájemného mohla a měla stěžovatelka vymáhat po svých nájemcích, kteří kompenzace pobírali. Na uvedených závěrech neshledává Ústavní soud nic neústavního.

11. Nejvyšší soud taktéž dostatečně zdůvodnil, proč dovolání zčásti odmítl a zčásti zamítl. Proti závěru, že k diskriminaci nedošlo, neboť stěžovatelka není ve srovnatelném postavení s těmi, jimž byla kompenzace poskytnuta, ani ostatně srovnatelné postavení (omezení či zákaz činnosti) netvrdila, nelze z ústavního pohledu nic namítat. Ústavní soud tak nemůže přisvědčit stěžovatelčině námitce o nepřezkoumatelnosti rozsudku Nejvyššího soudu, ani porušení principu rovnosti a zákazu diskriminace napadenými rozhodnutími.

13. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. června 2026 Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu