IV.ÚS 1250/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové (soudkyně zpravodajky) a soudců Michala Bartoně a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky nezletilé D. B., zastoupené JUDr. Romanem Kouckým, MBA, advokátem, sídlem generála Svobody 339, Pardubice, a ústavní stížnosti stěžovatelky K. H., podané společně s nezletilou, zastoupené Mgr. Beátou Sabolovou, LL.M., advokátkou, sídlem Uruguayská 416/11, Praha 2 - Vinohrady, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. prosince 2025 č. j. 100 Co 91/2025-1249, v případě ústavní stížnosti nezletilé spojené s návrhem na zrušení § 100 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, § 20 odst. 4 a § 469 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, § 8 odst. 2 a 3 a § 52 odst. 2 zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, a § 110 odst. 4 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a S. B., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Výrok

I. Ústavní stížnosti se odmítají.

II. Návrh nezletilé stěžovatelky na zrušení § 100 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, § 20 odst. 4 a § 469 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, § 8 odst. 2 a 3 a § 52 odst. 2 zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, a § 110 odst. 4 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, se odmítá.

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní soud se zabýval ústavními stížnostmi směřujícími proti shora uvedenému rozhodnutí ve věci péče soudu o nezletilou. První ústavní stížnost podává nezletilá stěžovatelka samostatně. Druhou ústavní stížnost podává společně se svou matkou (stěžovatelkou) coby zákonnou zástupkyní.

2. Stěžovatelky nesouhlasí s rozhodnutím uvedeným v záhlaví a navrhují jeho zrušení, přičemž se dovolávají porušení svých základních práv zaručených čl. 10, čl. 32 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod, čl. 3, čl. 12, čl. 19, čl. 27, čl. 29 a čl. 31 Úmluvy o právech dítěte, ve spojení s čl. 4 Listiny a čl. 4 a čl. 96 Ústavy České republiky.

3. Okresní soud Praha-západ (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 15. 11. 2024 č. j. 24 Nc 49/2022-1040 svěřil nezletilou výrokem I do péče otce (vedlejšího účastníka). Rozhodl o běžném i dlužném výživném otce (výroky II a III) i běžném výživném matky (výrok IV). Dále stanovil režim běžného styku matky s nezletilou a určil, že náklady asistovaného předávání budou rodiče hradit každý jednou polovinou (výrok V). Upravil i zvláštní harmonogram styku matky a nezletilé po dobu prázdnin a svátků (výrok VI). Okresní soud nahradil souhlas matky se změnou základní školy, kde bude nezletilá vykonávat povinnou školní docházku (výrok VII). Zamítl návrh otce na nahrazení souhlasu matky se změnou trvalého bydliště nezletilé na adresu trvalého bydliště otce (výrok VIII). Otci uložil povinnost zajistit, realizovat a v případě potřeby též hradit odbornou psychoterapeutickou péči pro nezletilou v rozsahu minimálně 1x za 14 dnů, a to pro období alespoň 1 roku od vykonatelnosti výroku I tohoto rozsudku (výrok IX). Vyslovil předběžnou vykonatelnost rozsudku podle § 27a zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízení soudních (dále jen "z. ř. s.") (výrok X).

4. K odvolání matky i otce ve věci rozhodoval Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud"), který napadeným rozsudkem rozhodnutí okresního soudu potvrdil ve výrocích I, II, III, VI a X (výrok I). Výrok IV změnil tak, že matka je povinna s účinností od 19. 12. 2024 přispívat na výživu nezletilé částkou 3 000 Kč měsíčně (namísto částky 4 000 Kč stanovené okresním soudem). Nedoplatek na výživném pro nezletilou za dobu od 19. 12. 2024 do 30. 11. 2025 matce nevznikl (výrok II). Výrok V změnil tak, že matka je oprávněna stýkat se s nezletilou od čtvrtka lichého kalendářního týdne od 8.00 hodin do úterý sudého kalendářního týdne do 8.00 hodin (namísto harmonogramu každého sudého víkendu od pátku 15.00 hodin do neděle 17.00 hodin stanoveného okresním soudem) s tím, že matka si převezme nezletilou ve školním zařízení a v případě absence nezletilé ve školním zařízení si ji převezme v místě svého bydliště a po skončení styku nezletilou předá otci v místě jeho bydliště (výrok III). Výrok VII změnil tak, že návrh otce na nahrazení souhlasu matky se změnou základní školy se zamítá (výrok IV).

5. Krajský soud setrval na svěření nezletilé do péče otce. S ohledem na silnou citovou vazbu nezletilé k matce oproti okresnímu soudu rozšířil běžný styk nezletilé s matkou na pět dnů v rámci čtrnáctidenního cyklu, aby i přes veškeré důvody vedoucí ke svěření do péče otce bylo nezletilé umožněno s matkou trávit dostatek času a saturovat její emocionální potřeby. Ze stejných důvodů (zamezení destabilizace stávajících poměrů) odmítl přistoupit ke změně základní školy. Vyjádřil přitom přesvědčení, že pokud by nezletilá byla proti své vůli přemístěna do základní školy v místě bydliště otce, vedlo by to k výraznému narušení i tak velmi křehkého vztahu k otci. Krajský soud dále vysvětlil, proč potvrdil výživné otce, resp. proč snížil výživné matce.

II. Argumentace stěžovatelek

6. Nezletilá stěžovatelka namítá, že soud "překroutil prokázané skutečnosti". Má za to, že se v řízení stala pouhým bezmocným objektem, neboť soudy nepřihlédly k jejímu názoru. Rozporuje závěr soudů o tom, že je matkou manipulována. Dále uvádí mj. to, že otcova výchova nesměřuje k rozvoji její osobnosti, jejího nadání ani k rozvíjení jejích rozumových a fyzických schopností. Vyjadřuje názor, že krajský soud postupoval svévolně. V doplnění ústavní stížnosti navrhuje zrušení § 100 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."), § 20 odst. 4 a § 469 odst. 1 z. ř. s., § 8 odst. 2 a 3 a § 52 odst. 2 zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, a § 110 odst. 4 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách. Uvádí, že stávající systém zjišťování názoru nezletilých je nedostatečný, což dokládá mj. dvojaká role OSPOD (kolizní opatrovník a současně orgán zjišťující názor dítěte). Upozorňuje, že absurdnost systému a pouhou objektivizaci dítěte prokazuje rovněž to, že jí nebyl doručen napadený rozsudek.

7. Stěžovatelka ve své stížnosti, podané rovněž jménem nezletilé stěžovatelky, soudům vytýká, že ignorovaly skutečnosti, které dle jejího názoru svědčí o domácím násilí otce vůči dceři. Dále namítá, že soudy nekriticky převzaly závěry znaleckého posudku a dopustily se libovůle při hodnocení důkazů (rozporuje zejména závěr o manipulaci ze strany matky), resp. zatížily řízení vadou tzv. opomenutých důkazů.

III. Splnění podmínek řízení a průběh řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní soud spojil řízení o ústavních stížnostech ke společnému řízení, jež bylo dále vedeno pod sp. zn. IV. ÚS 1250/26 (srov. usnesení ze dne 3. 6. 2026 sp. zn. IV. ÚS 1250/26, I. ÚS 1397/26). Soudkyní zpravodajkou byla v souladu s rozvrhem práce určena Lucie Dolanská Bányaiová.

9. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení. Musel se tedy předně zabývat oprávněností nezletilé stěžovatelky podat ústavní stížnost. Jak již bylo řečeno výše, nezletilá podala ústavní stížnost samostatně a dále též společně se svou matkou coby zákonnou zástupkyní.

10. Tato její podání ovšem Ústavní soud odmítl jako návrhy podané osobou neoprávněnou. Mezi nezletilou a její matkou je zjevná kolize zájmů. Stížnost směřuje proti rozhodnutí, které se týká péče o nezletilou. Stěžovatelka proto nemohla v této věci vykonávat práva zákonného zástupce a podat za nezletilou ústavní stížnost (srov. např. usnesení ze dne 2. 8. 2016 sp. zn. I. ÚS 1629/16, body 8 a 9).

11. Podala-li nezletilá ústavní stížnost sama, lze odkázat např. na usnesení ze dne 18. 4. 2024 sp. zn. III. ÚS 845/24, v němž Ústavní soud uvedl základní principy, ze kterých při vyhodnocování ústavních stížností podaných nezletilými vychází. Od těchto principů nemá důvod se odchýlit. Nezletilá stěžovatelka v nyní posuzované věci udělila k zastupování v řízení před Ústavním soudem plnou moc v záhlaví uvedenému právnímu zástupci. V takovém případě je obecně vzato nutné zkoumat, zda je nezletilý stěžovatel dostatečně rozumově a volně vyspělý k podání ústavní stížnosti (srov. § 20 odst. 1 o. s. ř.; dále srov. nález ze dne 21. 4. 2016 sp. zn. I. ÚS 3598/14, bod 30). Způsob udělení (původní) plné moci naznačuje, že nezletilá stěžovatelka není schopna plně pochopit smysl soudního řízení, kvalifikovaně vyjádřit vlastní názor na podání ústavní stížnosti a především vyhodnotit možné důsledky s tímto řízením spojené. Je proto vyloučeno, aby ústavní stížnost v tomto případě podala sama nezletilá stěžovatelka. Na tomto závěru dle Ústavního soudu nic nemění ani dodatečně předložená upravená plná moc. Vývoj řízení před obecnými soudy totiž nasvědčuje tomu, že jde o procesní taktiku matky, která se snaží prostřednictvím nezletilé dosáhnout prosazení především vlastních zájmů.

12. Ústavní soud dále postupoval obdobně jako v předchozích typově shodných případech a zaslal ústavní stížnost nezletilé jejímu koliznímu opatrovníkovi, ustanovenému v řízení před obecnými soudy, a požádal ho o sdělení, zda s jejím podáním souhlasí. Ačkoliv se OSPOD k této výzvě výslovně nevyjádřil, z obsahu jeho sdělení lze dovodit, že ústavní stížnost nezletilé považuje za nedůvodnou. S ohledem na zde uvedené proto Ústavní soud uzavírá, že ústavní stížnost nezletilé stěžovatelky je nutno posoudit jako návrh podaný osobou k tomu zjevně neoprávněnou.

13. V nyní posuzované věci je - bez ohledu na shora učiněné závěry - ovšem podstatné, že v případě sporů o péči o dítě je nejlepší zájem dítěte vždy zkoumán na základě argumentace jednoho z rodičů, který podal ústavní stížnost, resp. základní práva dítěte jsou chráněna nepřímo prostřednictvím ústavní stížnosti rodiče, v tomto případě matky. Nezletilá tak fakticky nezůstává v řízení před Ústavním soudem bez právní ochrany.

14. V případě matky považoval Ústavní soud podmínky řízení za splněné.

IV. Vlastní posouzení věci

15. Ústavní soud předně zdůrazňuje, že k možnosti přehodnocování závěrů obecných soudů v rodinných věcech přistupuje zdrženlivě. Obecné soudy mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a dalšími osobami relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci (srov. např. usnesení ze dne 18. 2. 2025 sp. zn. II. ÚS 299/25, bod 12). Do rozhodnutí obecných soudů v těchto věcech zasahuje Ústavní soud pouze v extrémních případech. Na rozdíl od stěžovatelky (matky) Ústavní soud nehodnotí úpravu výchovných poměrů nastavenou obecnými soudy, resp. krajským soudem jako extrémní či jinak zasahující do ústavně zaručených práv stěžovatelek. Krajský soud z pozice odvolacího soudu dostatečně vyložil důvody, které jej vedly k závěru o svěření nezletilé do péče otce, jakož i k závěru o stanovení harmonogramu styku matky s nezletilou.

16. Ústavní soud má za to, že napadené rozhodnutí je odůvodněno způsobem, který nevybočuje z mezí ústavnosti. Soud hodnotil všechny zjištěné skutečnosti i nejlepší zájem nezletilé způsobem, v němž Ústavní soud neshledal ústavněprávní deficit. Přihlédl ke zjevné manipulaci nezletilé matkou. Toto skutkové zjištění, které matka nadále zpochybňuje, vyplývá z provedeného dokazování, zejména ze znaleckého posudku, z názoru opatrovníka a ze zprávy předchozí základní školy (srov. rozsudek okresního soudu, bod 99). Za excesivní nelze považovat ani závěr, že zájem nezletilé na zachování péče otce a jeho nezastupitelné role v životě dcery nemá pro matku zásadní prioritu. Soudem zjištěné skutečnosti potvrzují, že otec, do jehož péče byla nezletilá svěřena, je v řešení rodinné situace konstruktivnější (srov. např. bod 28 rozsudku krajského soudu a zde obsaženou zmínku o nabídce otce, aby nezletilá navzdory předběžné vykonatelnosti prvostupňového rozhodnutí dokončila školní docházku ve stávající škole a zůstala do konce školního roku v péči matky). Ústavní soud nepřisvědčil ani tomu, že by soud ignoroval skutečnosti svědčící o domácím násilí otce vůči nezletilé. Již okresní soud zasadil tato obvinění do širšího kontextu nyní posuzovaného případu. Zohlednil, že nezletilá nebyla schopna žádné ze svých obvinění plastičtěji popsat, znalec její sdělení považoval za plochá, prostá detailů, navíc odpovídající vyjádřením matky při použití stejných slov, což označil za nepřirozené (srov. rozsudek okresního soudu, bod 98). Platí tedy, že v řízení nebyly prokázány žádné zásadní okolnosti, které by otce v péči o dceru limitovaly.

17. Soud dostatečně zajistil rovněž participační práva nezletilé. Nelze mu vytýkat, že její přání hodnotil kriticky a zasadil je do širšího kontextu. Přání nezletilé bylo zjišťováno v průběhu odvolacího řízení opakovaně (srov. rozsudek krajského soudu, body 21 a 23), pohovorem u OSPOD (dne 24. 6. 2025 a následně dne 9. 9. 2025) i u soudu (dne 10. 9. 2025).

18. Řízení vedoucí k vydání nyní napadeného rozhodnutí není zatíženo ani ústavním deficitem tzv. opomenutého důkazu. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že soudy nemají povinnost provést všechny navržené důkazy (srov. § 120 o. s. ř). Pokud ovšem navržený důkaz neprovedou, musí tento postup zdůvodnit (srov. např. nález ze dne 5. 8. 2009 sp. zn. I. ÚS 1561/08). Takto postupoval již okresní soud (srov. bod 80), resp. tomuto požadavku dostál též krajský soud, který např. kriticky přezkoumal stěžovatelkou předložený audit znaleckého posudku (srov. body 24 a 25).

19. Ústavní soud proto uzavírá, že ústavní stížnost stěžovatelky je pokračováním polemiky se závěry obecných soudů. Sestává z opakování týchž námitek, s nimiž se soudy již vypořádaly. Stěžovatelčina argumentace spočívá převážně ve vlastním náhledu na věc. Ústavní soud proto neshledal důvod ke svému zásahu do soudního rozhodování. Do budoucna nadto není vyloučena změna rozhodnutí soudu, dojde-li ke změně poměrů.

20. Ústavní soud neshledal porušení základních práv stěžovatelky (matky) a ze shora uvedených důvodů její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ve vztahu k nezletilé stěžovatelce ústavní stížnost odmítl jako podanou osobou neoprávněnou podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu, a to v případě návrhu podaného samostatně i návrhu podaného prostřednictvím matky. Se zřetelem k závěru o odmítnutí ústavní stížnosti nebylo možné přistoupit k přezkumu napadených zákonných ustanovení. Akcesorický návrh na zrušení právního předpisu sdílí osud (neúspěšné) ústavní stížnosti.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. června 2026 Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu