IV.ÚS 1253/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Lucie Dolanské Bányaiové a soudců Michala Bartoně a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele A. A. (jedná se o pseudonym), t. č. Vazební věznice Olomouc, zastoupeného Mgr. Tomášem Bučkem, advokátem, sídlem Milady Horákové 1957/13, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. února 2026 č. j. 47 To 60/2026-68 a usnesení Okresního soudu v Přerově ze dne 7. ledna 2026 č. j. 2 Nt 4003/2025-10, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Přerově, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ostravě a Okresního státního zastupitelství v Přerově, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Stěžovatel je občanem Turecka, v České republice pobývá jako žadatel o azyl. Od konce září 2025 je proti němu vedeno trestní stíhání pro zvlášť závažný zločin znásilnění podle § 185 odst. 1 trestního zákoníku a zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) trestního zákoníku. Tohoto trestného činu se měl dopouštět od října 2024 do konce září 2025 tím, že poškozenou (partnerku svého syna) nutil k pohlavnímu styku, fyzicky ji napadal nebo jí zakazoval kontakt s příbuznými.

2. Stěžovatel byl již v září 2025 vzat do vazby pro obavu, že by po propuštění na svobodu utekl, skrýval se nebo opakoval trestnou činnost. Na počátku ledna 2026 Okresní soud v Přerově napadeným usnesením z totožných důvodů nadále ponechal stěžovatele ve vazbě.

3. Ke stížnosti stěžovatele Krajský soud v Ostravě zrušil usnesení okresního soudu a napadeným usnesením taktéž ponechal stěžovatele ve vazbě. Usnesení okresního soudu zrušil proto, že okresní soud ve výroku usnesení uvedl i § 72 odst. 3 trestního řádu, který ale nyní není aplikovatelný. Jinak se krajský soud se závěry soudu okresního ztotožnil. V odůvodnění uvedl, že trestní stíhání je vedeno důvodně. Svědčí o tom výpověď poškozené, závěry znaleckého posudku, podle kterého je poškozená důvěryhodná, a výpovědi dalších svědků, vyjma rodinných příslušníků stěžovatele. Z výpovědi poškozené plyne, že uvažovala o stažení trestního oznámení jen proto, aby se již nemusela se stěžovatelem vidět. Vazební důvody nadále trvají. Stěžovatel přijel do Česka za dost nejasných okolností, nemá zde stálé bydliště ani zaměstnání. V bytě pronajatém poškozenou již bydlet nemůže. Je ohrožen uložením nepodmíněného trestu odnětí svobody. Poškozená i její bratr uvedli, že by stěžovatel po propuštění uprchl do Turecka. O tom svědčí i policejní úřední záznam, ze kterého plyne snaha o propuštění stěžovatele. Na těchto závěrech nemůže nic změnit, že stěžovatel podle svých tvrzení nemá finanční prostředky. Je tu stále i obava z opakování trestné činnosti. Jednání stěžovatele nebylo nahodilé. Dopouštěl se ho po delší dobu na osobě jemu blízké, coby osoby z odlišného kulturního prostředí s odlišným postavením ženy v rodině. Za neuposlechnutí příkazů stěžovatel vyhrožoval poškozené zabitím či odebráním dítěte. Nelze odhlédnout ani od jednání dalších členů rodiny, kteří na poškozenou vyvíjí nátlak. Proto nelze vazbu nahradit jiným opatřením.

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti vytýká usnesení okresního i krajského soudu nedostatečné, až nepřezkoumatelné odůvodnění. Důvodnost trestního stíhání nebyla dostatečně posouzena. Poškozená mění své výpovědi a uvedla, že se stěžovatel vytýkaného jednání nedopustil. Znalecký posudek, který dospěl k závěru, že poškozená nemá sklony ke lhaní, byl vypracován na základě neúplného spisu. Dále jsou důvody útěkové vazby obecné a stereotypní. Soudy neuvedly, kam by stěžovatel uprchl, z čeho by útěk financoval, proč by se vracel do Turecka (odkud uprchl před politickou perzekucí a vězením). Dostatečné nejsou ani důvody pro předstižnou vazbu. Vytýkané jednání bylo vázáno na určité bydliště a pracoviště, stěžovatel by však po propuštění již nebydlel s poškozenou, nýbrž u svého syna 200 km daleko, neměl by ani přístup na původní pracoviště. Stěžovateli nelze k tíži přičítat jednání třetích osob (zejména jeho dětí), aniž by bylo doloženo, že je stěžovatel řídí, iniciuje apod. Stěžovatel nedával nikomu pokyny ke kontaktování a ovlivňování poškozené. Kromě toho soudy nevysvětlily, proč nelze vazbu nahradit mírnějšími opatřeními. Konečně, stěžovatel se po vydání napadených rozhodnutí pokusil ve vazbě o sebevraždu a jeho stav vyžaduje psychiatrickou péči, vazba je tak nadále nepřiměřená.

5. Ústavní soud není příslušný k projednání ústavní stížnosti v části směřující proti usnesení okresního soudu. Toto usnesení totiž krajský soud zrušil a Ústavní soud nemůže přezkoumávat rozhodnutí již zrušená [§ 43 odst. 1 písm. d) téhož zákona]. Ve zbytku je ústavní stížnost procesně bezvadná, avšak zjevně neopodstatněná.

6. Ústavní soud se stěžovatelem zčásti souhlasí, jde-li o nízkou kvalitu odůvodnění napadeného usnesení krajského soudu. Z hlediska požadavků kladených na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí je usnesení krajského soudu skutečně na hraně ústavnosti. Přesto v ústavněprávním přezkumu obstojí; důvod je trojí.

7. Zaprvé, argumentace v ústavní stížnosti je v mnohém podrobnější než ve stížnosti proti usnesení okresního soudu, rovněž vznáší dříve neuplatněné argumenty (vady znaleckého posudku, jednání jiných osob přičítané stěžovateli). Námitky, které stěžovatel nevznesl před obecnými soudy, ač tak učinit mohl, jsou v řízení o ústavní stížnosti nepřípustné (blíže viz nález ze dne 15. 2. 2022 sp. zn. III. ÚS 3190/20, bod 48). Je samozřejmé, že obecný soud nemůže reagovat na podrobnější argumentaci účastníka řízení, pokud ji účastník rozvíjí až v ústavní stížnosti.

8. Zadruhé, krajský soud dostatečně zdůvodnil, proč jsou dány skutečnosti odůvodňující podezření, že stěžovatel spáchal vytýkané jednání, a zároveň se v základu vypořádal se stěžovatelovými protichůdnými námitkami. Skutečnosti odůvodňující podezření ze spáchání trestného činu plynou podle krajského soudu zejména z výpovědi poškozené. Krajský soud vysvětlil, že změny v jejích tvrzeních a její úvahy, že by vzala trestní oznámení zpět, jsou vedeny vidinou toho, že by stěžovatel mohl odcestovat z Česka a ona by se s ním už nemusela nikdy vidět. Nutno připomenout, že rozhodování o vazbě je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti, nikoli absenci důvodných pochybností (viz např. nálezy ze dne 19. 12. 2001 sp. zn. II. ÚS 413/01 nebo ze dne 12. 9. 1996 sp. zn. I. ÚS 62/96).

9. Zatřetí, zrušení vazebních rozhodnutí je vyloučeno, obstojí-li odůvodnění alespoň jednoho vazebního důvodu (viz usnesení ze dne 25. 2. 2026 sp. zn. IV. ÚS 398/26, bod 10); v nynějším případě jde o důvody tzv. útěkové vazby. Z napadených rozhodnutí plyne, že stěžovatel je občanem Turecka, kde má stále část rodiny. Při vazebním zasedání nebyl schopen blíže vysvětlit okolnosti, za kterých Turecko opustil. Nemá v Česku trvalé zaměstnání, jeho příbuzní zde žijící silně nesouhlasí s jeho trestním stíháním a z jejich vyjádření se zdá, že by mohli stěžovateli v útěku napomáhat. Tvrdili totiž, že pokud poškozená vezme zpět trestní oznámení, může si ponechat dceru (kterou má se stěžovatelovým synem) a stěžovatel odcestuje zpět do Turecka.

10. I přes důvody, pro které napadené usnesení obstojí při ústavním přezkumu, je nutné upozornit na jeho vady. Předně krajský soud mnohdy nereaguje na argumentaci stěžovatele a bez dalšího přebírá doslovně pasáže z odůvodnění okresního soudu (v bodě 32 dokonce i s chybou v psaní), které se snaží stěžovatel ve stížnosti zpochybnit. Při odůvodnění tzv. předstižné vazby se krajský soud vůbec nevypořádal se stěžovatelovými argumenty, že páchání trestné činnosti bylo vázáno na konkrétní bydliště a pracoviště, kde by však stěžovatel po propuštění nadále nebydlel ani nepracoval. Kromě toho krajský soud tvrdí, že není zřejmé, kde by stěžovatel po propuštění z vazby bydlel. Ve stížnosti nicméně stěžovatel tvrdil, že v Jihlavě u svého syna, tj. 200 km od bydliště poškozené.

11. Konečně, má-li stěžovatel za to, že by měl být propuštěn z vazby pro zdravotní komplikace nastalé až po vydání napadených rozhodnutí, může tyto skutečnosti uplatnit v žádosti o propuštění z vazby podle § 71a trestního řádu. Na přezkum rozhodnutí, která ho ponechala ve vazbě, nemohou mít tyto nové skutečnosti vliv.

12. Ústavní soud proto odmítl ústavní stížnost dílem jako návrh, k jehož projednání není příslušný, dílem jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 1 písm. d) a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. O návrhu na odklad vykonatelnosti Ústavní soud nerozhodoval, neboť o ústavní stížnosti rozhodl bezodkladně.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. června 2026 Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu