IV.ÚS 126/08
V PLATNOSTI- KS Brno 46 T 10/2003
- VS Olomouc 2 To 93/2007
- ÚS IV.ÚS 126/08
Citované zákony (1)
Rubrum
Ústavní soud rozhodl dne 5. srpna 2009 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické a o ústavní stížnosti stěžovatele D. Z., zastoupeného JUDr. Radoslavem Dostálem, advokátem, AK se sídlem Šumavská 31, 602 00 Brno, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 10. 2007 č. j. 2 To 93/2007-5977 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 3. 2007 sp. zn. 46 T 10/2003 takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I. Včas podanou ústavní stížností brojil stěžovatel proti shora označeným soudním rozhodnutím, jimiž byla dle jeho názoru porušena základní práva, jež jsou mu garantována ustanovením ustanoveními čl. 40 odst. 2 a čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ustanoveními čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatel namítá, že v průběhu řízení před trestními soudy byla porušena elementární procesní pravidla vyvěrající z Úmluvy a Listiny. Obecné soudy především neúplně zhodnotily skutkový stav a nepřihlédly ke skutečnosti, že mezi důkazy panovaly značné rozpory. Podle stěžovatele nebylo možné na základě provedených důkazů dojít k závěru o jeho vině. Stěžovatel upozorňoval zejména na to, že hlavní usvědčující důkaz - kriminalistická audio expertíza - je v rozporu s prvotním vyjádřením kriminalistického ústavu i s ostatními provedenými důkazy a připouští různé závěry stran identity mluvčích. II. Obsah napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení, která jejich vydání předcházela, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžovaná rozhodnutí, tak průběh procesu jsou stěžovateli i ostatním účastníkům řízení známy. III. Formálně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný; jde o návrh sice přípustný, ale z důvodů dále vyložených zjevně neopodstatněný. Podstatu ústavněprávní argumentace stěžovatele, byť opřenou o shora označené články Listiny a Úmluvy, tvořil jeho nesouhlas s tím, jak obecné soudy vedly dokazování, jak provedené důkazy vyhodnotily a jaké právní závěry z tohoto hodnocení vyvodily. K tomu Ústavní soud podotýká, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a nikoliv přezkum činnosti obecných soudů. Přezkoumání a přehodnocení dokazování provedeného obecnými soudy přichází v úvahu pouze v případě, kdy v soudním rozhodování jsou obecnými soudy vyvozená skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, resp. tehdy, jestliže z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi úvahami při hodnocení důkazů a skutkovými zjištěními na jedné straně a právními závěry na straně druhé (např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sb. n. u., sv. 3, str. 257). Pochybení v procesu dokazování, resp. při zjišťování skutkového stavu, představuje porušení základních práv a svobod, zejména ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu, jen za určitých podmínek. Rozhodovací praxe Ústavního soudu definovala určité základní a podstatné zásady, které je třeba při nakládání s důkazem respektovat, a rozlišila v souvislosti s nesprávnou realizací důkazního řízení případy důkazů získaných, a tudíž posléze použitých v rozporu s procesními předpisy, případů důkazů opomenutých a případy svévolného hodnocení provedených důkazů (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 798/08, http://nalus.usoud.cz). Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu Ústavní soud především zdůrazňuje, že většinu uplatněných námitek vznesl stěžovatel již v průběhu trestního řízení v rámci odvolání a že soud druhého stupně se zmíněnými námitkami stěžovatele řádně a pečlivě zabýval, avšak nepřisvědčil jim. Pokud tedy stěžovatel tyto výhrady znovu opakuje v ústavní stížnosti, staví Ústavní soud do role třetí soudní instance; ta však Ústavnímu soudu, jak vyslovil již v řadě svých rozhodnutí, nepřísluší. Postačuje proto konstatovat, že Ústavní soud nemá žádných ústavněprávních námitek proti hodnocení důkazů obecnými soudy; jejich závěry naopak považuje za přesvědčivé a plně souladné se stěžovatelovým právem na spravedlivý proces a presumpci neviny. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné. V Brně dne 5. srpna 2009 Vlasta Formánková, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.