IV.ÚS 1268/17
V PLATNOSTIÚstavní soud odmítl ústavní stížnost, protože se jednalo o návrh zjevně neopodstatněný. Soud uznal, že trestní soudy správně posoudily žádost o bezplatnou obhajobu na základě majetkových poměrů stěžovatele. Podle § 33 odst. 2 trestního řádu je obviněný povinen sám doložit nedostatek prostředků, což stěžovatel nesplnil. Ústavní soud se nezabývá věcnou správností rozhodnutí trestních soudů, pouze zda nebyla porušena ústavní práva.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti J. H., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, zastoupeného Mgr. Alešem Klouzkem, advokátem se sídlem Hradec Králové, Havlíčkova 404/2, proti usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 4. 2017 č. j. 3 To 143/2016-915 a 3 To 144/2016-911 a usnesením Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci ze dne 1. 11. 2016 č. j. 28 T 20/2014-895 a ze dne 15. 11. 2016 č. j. 28 T 20/2014-902, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Napadeným usnesením Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci ze dne 1. 11. 2016 č. j. 28 T 20/2014-895 bylo rozhodnuto, že stěžovatel je povinen nahradit státu odměnu a hotové výdaje uhrazené jeho obhájci ve výši 128 654,- Kč. Stížnost proti tomuto usnesení Vrchní soud v Olomouci zamítl napadeným usnesením ze dne 5. 4. 2017 č. j. 3 To 143/2016-915. Napadeným usnesením Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci ze dne 15. 11. 2016 č. j. 28 T 20/2014-902 byla zamítnuta žádost stěžovatele o přiznání nároku na bezplatnou obhajobu, přičemž stížnost proti tomuto usnesení Vrchní soud v Olomouci zamítl napadeným usnesením ze dne 5. 4. 2017 č. j. 3 To 144/2016-911. V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje zrušení všech napadených rozhodnutí. Podle stěžovatele došlo vydáním napadených usnesení k zásahu do jeho práv podle čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel namítá, že ve své žádosti o přiznání nároku na bezplatnou obhajobu popsal své osobní, výdělkové i majetkové poměry, a to včetně výhledu do budoucna, a že opětovně žádal soudy o poskytnutí formulářů, eventuálně návodu potřebných k osvědčení jeho poměrů. Podle stěžovatele na to Krajský soud v Ostravě reagoval pouze obecným poučením obsahujícím citaci ustanovení § 33 odst. 2 trestního řádu, žádného dalšího poučení či výzvy k doložení potřebných dokumentů se již stěžovateli nedostalo. Stěžovatel má za to, že trestní soudy v rozporu s obvyklou praxí neučinily žádné vlastní kroky k prověření jeho tvrzení. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl. Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud představuje podle čl. 83 Ústavy soudní orgán ochrany ústavnosti, který není dalším stupněm v systému trestního soudnictví a není soudem instančně nadřízeným trestním soudům. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně na přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (a rozhodnutím v něm vydaném) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Argumentace stěžovatele směřuje výhradně proti rozhodnutí trestních soudů o zamítnutí jeho žádosti o přiznání nároku na bezplatnou obhajobu. Ústavní soud proto připomíná, že posouzení, zda jsou v jednotlivých případech dány důvody pro přiznání nároku ve smyslu ustanovení § 33 odst. 2 trestního řádu, náleží trestním soudům, které zvažují každý případ individuálně s ohledem na konkrétní poměry obviněného. Ústavnímu soudu pak přísluší pouze přezkoumat, zda trestními soudy vydaná rozhodnutí nepředstavují exces z ústavního rámce, mající za následek porušení ústavně zaručených práv. V případech rozhodování ve smyslu § 33 odst. 2 trestního řádu navíc platí, že soudy disponují relativně širokým prostorem pro uvážení, rozhodovací praxe Ústavního soudu proto v těchto případech vykazuje zjevně restriktivní přístup (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 603/10, II. ÚS 2299/11, I. ÚS 4618/12, II. ÚS 3640/14 či IV. ÚS 3416/16). Z odůvodnění napadených rozhodnutí je patrné, že zamítnutí žádosti stěžovatele o přiznání nároku na bezplatnou obhajobu bylo opřeno primárně o skutečnost, že stěžovatel je plně schopen práce a jeho budoucí výdělkové možnosti nejsou nijak oslabeny, resp. že stěžovatel ničím konkrétním tento předpoklad nezpochybnil. Vrchní soud v Olomouci pak v odůvodnění napadeného rozhodnutí č. j. 3 To 144/2016-911 poukázal na to, že stěžovatel ani nijak nedoložil své tvrzení o probíhající exekuci na jeho majetek (č. l. 3). Jestliže stěžovatel tvrdí, že trestní soudy jej měly podrobně poučit o tom, jak má doložit své majetkové poměry, poskytnout mu formulář a vyvinout vlastní iniciativu k tomu, aby jeho tvrzení ověřily, Ústavní soud se s tímto názorem neztotožňuje. Je-li při rozhodování o nároku na bezplatnou obhajobu důraz kladen na celkovou majetkovou potencialitu obviněného, která je dovozována z nedostatku objektivních překážek dosahování přiměřených příjmů, nelze těmto úvahám z vyložených hledisek ústavněprávního přezkumu nic vytýkat, resp. nejedná se o exces ani libovůli (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 841/06, II. ÚS 2299/11, III. ÚS 2661/11, I. ÚS 4618/12, II. ÚS 3723/12 či IV. ÚS 2527/15). Pokud měl stěžovatel za to, že existují okolnosti, které zajištění prostředků na úhradu obhajoby znemožňují, nic mu nebránilo, aby na tyto okolnosti poukázal a prokázal je (např. existenci zdravotního omezení). Z ustanovení § 33 odst. 2 a 3 trestního řádu vyplývá, že obviněný musí skutečnost, že nemá dostatek prostředků k hrazení nákladů obhajoby, osvědčit, přičemž pro tyto účely musí dodat i přílohy prokazující důvodnost jeho nároku na bezplatnou obhajobu. Trestní řád tedy zřetelně vyžaduje vlastní aktivitu obviněného k prokázání nároku na bezplatnou obhajobu, přičemž stěžovatel byl v tomto smyslu v průběhu trestního řízení řádně poučen. Absence podkladů přitom znemožňuje soudu rozhodovat o žádosti, neboť samo tvrzení postačující není (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3024/15). Pokud tedy stěžovatel skutečnosti tvrzené ve své žádosti na bezplatnou obhajobu alespoň v minimálním rozsahu nedoložil, nelze výše uvedeným úvahám trestních soudů a jejich postupu nic vytýkat. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení
Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 2. srpna 2017 JUDr. Vladimír Sládeček předseda senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (1)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.