IV.ÚS 1277/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudců Michala Bartoně (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele Marka Šimůnka, zastoupeného Mgr. Ing. Michalem Diamantem, advokátem, sídlem Karlovo náměstí 288/17, Praha 2 - Nové Město, proti výroku II usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. února 2026 č. j. 23 Co 28/2026-55, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:

Výrok

I. Výrokem II usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. února 2026 č. j. 23 Co 28/2026-55 byla porušena práva stěžovatele zaručená čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Výrok II usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. února 2026 č. j. 23 Co 28/2026-55 se ruší.

III. Stěžovateli se přiznává náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem, které je povinen zaplatit Krajský soud v Praze. O výši nákladů bude po jejich vyčíslení stěžovatelem rozhodnuto samostatným usnesením.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a obsah napadeného rozhodnutí

1. Z ústavní stížnosti, jejích příloh i z vyžádaného spisu Okresního soudu Praha-západ sp. zn. 3 C 120/2020 Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl věřitelem společnosti IT credit, s. r. o. (dále též jen "žalobkyně"), která se žalobou domáhala zaplacení částky 225 872 Kč se zákonným úrokem z prodlení. Jelikož se stěžovatel (žalovaný) k žalobě nevyjádřil, vycházel okresní soud z tvrzení žalobkyně a jí předložených listin. Rozsudkem ze dne 27. 4. 2020 č. j. 3 C 120/2020-15 žalobě vyhověl a uložil stěžovateli zaplatit žalovanou částku a nahradit náklady řízení ve výši 43 593,60 Kč.

2. Stěžovatel podal odvolání a následně bylo řízení přerušeno z důvodu probíhajícího oddlužení stěžovatele. Po jeho skončení rozhodl Krajský soud v Praze nyní napadeným usnesením tak, že výrokem I rozsudek okresního soudu zrušil a podle § 222a odst. 1 o. s. ř. řízení zastavil, neboť po pravomocném skončení insolvenčního řízení vzala žalobkyně žalobu v plném rozsahu zpět. Výrokem II krajský soud uložil stěžovateli povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 43 593,60 Kč. O nákladech rozhodl podle § 224 odst. 1 a 2 ve spojení s § 146 odst. 2 o. s. ř. s tím, že zastavení řízení zavinil stěžovatel, neboť vstoupil do insolvenčního řízení a splnil oddlužení, čímž žalobkyni přiměl vzít důvodně podanou žalobu zpět. Zavinění se má posuzovat výlučně procesně, nikoli materiálně. Poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3250/14, podle něhož legitimní očekávání dlužníka vztahující se k odpuštění zbylých dluhů může vzniknout pouze u pohledávek, které již vznikly a mohly být v insolvenčním řízení přihlášeny, nikoli k pohledávkám vznikajícím teprve v budoucnu. Krajský soud dovodil, že nárok na náhradu nákladů řízení vzniká až pravomocným rozhodnutím konstitutivní povahy, a nespadá tudíž pod osvobození podle § 414 odst. 1 insolvenčního zákona. S ohledem na sociální situaci stěžovatele povolil úhradu nákladů ve splátkách po 2 000 Kč měsíčně pod ztrátou výhody splátek.

II. Argumentace stěžovatele

3. Stěžovatel se domáhá zrušení nákladového výroku usnesení krajského soudu. Tvrdí, že tímto výrokem byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 36 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 10 Listiny základních práv a svobod. Namítá akcesorickou povahu nákladů řízení. Tvrdí, že náklady řízení představují příslušenství hlavní pohledávky, a proto se na ně musí vztahovat osvobození podle § 414 odst. 1 insolvenčního zákona, dopadající i na povinnost placení hlavního dluhu. Pro aplikaci osvobození přitom nemůže být rozhodující okamžik vzniku nákladů řízení. Přiznáním nákladů řízení po úspěšném oddlužení jsou fakticky popřeny účinky oddlužení. Stěžovatel je tímto postupem uměle udržován ve stavu dlužníka a může opět upadnout do dluhové pasti. Namítá též porušení principu právní jistoty a legitimního očekávání, neboť se krajský soud odchýlil od ustálené praxe obecných soudů, které v obdobných případech náklady řízení nepřiznávají. Sama žalobkyně náhradu nákladů ani nepožadovala. Odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015 sen. zn. 29 ICdo 62/2014, podle něhož se osvobození podle § 414 odst. 1 insolvenčního zákona vztahuje i na náklady řízení vedeného za trvání oddlužení. Obecné soudy takto v obdobných situacích rozhodují a stěžovatel měl legitimní očekávání, že takto bude soud postupovat i v jeho případě. V doplnění ústavní stížnosti poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2024 sp. zn. II. ÚS 374/24, podle něhož rozhodnutí o náhradě nákladů řízení obecným soudem bez ústavně konformní aplikace § 414 odst. 1 insolvenčního zákona, tj. bez vztažení osvobození i na příslušenství (tedy na náklady řízení), porušuje právo na soudní ochranu. Požaduje, aby mu Ústavní soud přiznal s ohledem na jeho osobní a majetkové poměry náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

IV. Průběh řízení před Ústavním soudem

5. Soudce zpravodaj podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zaslal ústavní stížnost k vyjádření.

6. Krajský soud se k ústavní stížnosti nevyjádřil.

7. Společnost IT credit, s. r. o. (žalobkyně v původním řízení) uvedla, že se postavení vedlejší účastnice vzdává. Dodala (již "coby amicus curie"), že stížnost je důvodná, rozhodnutí soudu je excesem z dosavadní praxe a sama se náhrady nákladů řízení před krajským soudem nedomáhala a vůči stěžovateli je neuplatňuje. Dále argumentuje ve prospěch závěru, že dosavadní praxe obecných soudů je přesto nespravedlivá vůči věřitelům.

8. Vzhledem k tomu, že se společnost IT credit, s. r. o., výslovně vzdala procesního postavení vedlejší účastnice, které ji ze zákona náleží, nespatřoval Ústavní soud důvod, aby její argumentaci podrobně rekapituloval a jakkoli k ní v řízení přihlížel. Má-li účastník původního řízení možnost sdělit Ústavnímu soudu relevantní argumenty a případně tak ovlivnit jeho rozhodnutí, měl by vystupovat v zákonem předvídané procesní roli. Pokud se jí vzdá, nelze fakticky stejného účelu dosahovat využitím institutu "přítele soudu". Z daného důvodu Ústavní soud ani nezasílal vyjádření společnosti IT credit, s. r. o., stěžovateli k replice.

9. Ústavní soud nenařídil ústní jednání, neboť od něho nelze očekávat další objasnění věci (srov. § 44 zákona o Ústavním soudu).

V. Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti

10. Ústavní soud úvodem připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a do rozhodovací činnosti obecných soudů může zasáhnout jen tehdy, shledá-li současně porušení některého základního práva nebo svobody.

11. Ačkoli Ústavní soud přezkoumává rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení zdrženlivě (srov. stanovisko ze dne 5. 3. 2025 sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24, body 11 a 34), trvá na tom, že i rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí spravedlivého procesu. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení nesmí být svévolné ani založené na excesivním výkladu práva, naopak musí představovat logické završení sporu, které spravedlivě odráží skutečný průběh řízení.

12. Zvláště zdrženlivý je Ústavní soud u bagatelní výše nákladů řízení. Jak plyne z nálezu ze dne 8. 4. 2025 sp. zn. I. ÚS 2552/24, "pro dovození ústavněprávního rozměru rozhodnutí o nákladech řízení v bagatelní výši musí existovat mimořádné okolnosti, typicky významný přesah vlastních zájmů stěžovatele". Ačkoli jde v nyní posuzované věci o částku nižší než 50 000 Kč, shledal Ústavní soud v této věci mimořádné okolnosti, pro které přistoupil k věcnému přezkumu ústavní stížnosti. V nynější věci Ústavní soud nezkoumá, zda přiznaná výše nákladů je věcně správná, ale zda vůbec mohou být náklady řízení v podobných situacích věřitelům přiznávány. Řešená otázka se netýká jen konkrétní situace stěžovatele, ale obecně typově shodných případů, v nichž jsou po skončení insolvence, resp. po oddlužení zastavena všechna řízení, v nichž se věřitelé po dlužnících domáhali svých pohledávek. S ohledem na to, že i bagatelní výše nákladů může zároveň mít zásadní dopad do života osob, které prošly insolvencí, přesahuje posuzovaná věc dostatečně intenzivně zájmy stěžovatele.

13. Stěžovatel mohl legitimně očekávat, že v jeho případě povede insolvenční řízení a oddlužení k tomu, že skutečně bude oddlužen, nikoli opětovně zadlužen. Hlavní pohledávka žalobkyně (smluvní pokuta ve výši 225 872 Kč) vznikla před rozhodnutím o úpadku a spadala do režimu insolvenčního řízení. Osvobození podle § 414 odst. 1 insolvenčního zákona se pak vztahuje i na její příslušenství v podobě náhrady nákladů řízení, v němž se žalobkyně domáhala zaplacení této pohledávky. Mohl proto své očekávání založit jak na znění § 414 odst. 1 insolvenčního zákona, který upravuje osvobození od placení pohledávek, zahrnutých do oddlužení, tak na dosavadní soudní praxi vycházející z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015 sen. zn. 29 ICdo 62/2014 (publikovaném též pod č. 85/2015 Sb. rozh. civ.). Podle něj se osvobození od placení pohledávek podle § 414 odst. 1 insolvenčního zákona vztahuje i na náklady řízení vedeného za trvání oddlužení jakožto na příslušenství pohledávky. Není přitom rozhodné, že daný nárok na náhradu nákladů řízení má základ v procesním právu a mohl vzniknout teprve na základě pravomocného rozhodnutí soudu v době, kdy jej již nebylo možno přihlásit do insolvenčního řízení vedeného proti stěžovateli (srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2024 sp. zn. II. ÚS 374/24, bod 28).

14. Krajský soud však namísto toho při rozhodování o nákladech řízení aplikoval mechanicky § 146 odst. 2 o. s. ř. s tím, že zastavení řízení zavinil stěžovatel, neboť vstoupil do insolvenčního řízení a splnil oddlužení, čímž přiměl žalobkyni vzít důvodně podanou žalobu zpět. Při rozhodování o nákladech řízení však nezohlednil účel proběhlého insolvenčního řízení a výklad § 414 insolvenčního zákona zastávaný jednotnou judikaturou sjednocenou rozhodnutím Nejvyššího soudu. Krajský soud založil napadené rozhodnutí na úvaze, že nárok na náhradu nákladů vzniká až pravomocným rozhodnutím soudu konstitutivní povahy, a proto se na něj nevztahuje osvobození dlužníka podle insolvenčního zákona. Závěry rozsudku Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 62/2014 však pominul. Tím se dostal též do rozporu s nálezem sp. zn. II. ÚS 374/24. Jeho nosný důvod lze rekapitulovat tak, že rozhodl-li soud o náhradě nákladů řízení tak, že je stěžovatel (povinný) povinen zaplatit náhradu nákladů řízení, aniž se ústavně konformně a v souladu s dřívější rozhodovací praxí Nejvyššího soudu vypořádal s nutností aplikace § 414 odst. 1 insolvenčního zákona ve vazbě na rozsudek Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 62/2014, porušil právo stěžovatele na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny (bod 30). K uvedené vadě došlo i v nyní posuzované věci.

15. Z ustálené judikatury tak plyne, že osoby v insolvenci mají legitimní očekávání, že po schválení oddlužení nebudou hradit náklady zastavených soudních řízení. Ústavní právo na ochranu majetku garantuje nejen legitimní očekávání zmnožení majetkové sféry nositele práva, ale zároveň právo na nezasahování do majetkové sféry tvorbou nových dluhů. Napadeným výrokem krajského soudu tak došlo též k porušení práva na ochranu majetku podle čl. 11 Listiny.

16. Lze shrnout, že nerespektováním rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a výkladem podústavního práva způsobem popírajícím účel insolvenčního řízení byla porušena práva stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a práva na ochranu majetku podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Ústavní soud proto ústavní stížnosti vyhověl a napadený výrok II rozhodnutí krajského soudu zrušil [§ 82 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

17. Stěžovatel navrhl, aby mu byla přiznána náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem. Pravidlem je, že si účastníci hradí své náklady sami. Podle ustanovení § 62 odst. 4 a 5 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud v odůvodněných případech podle výsledků řízení usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení. Použití tohoto ustanovení je v rozhodovací praxi Ústavního soudu vyhrazeno pouze pro výjimečné případy. Ústavní soud považuje nyní posuzovanou věc právě za takto výjimečný případ. Stěžovatel podal ústavní stížnost jako osoba nemajetná po proběhlém insolvenčním řízení, přičemž díky úspěchu v řízení před Ústavním soudem bude naplněn smysl insolvenčního řízení a nedojde k opětovnému zadlužení stěžovatele. Ústavní soud nechce sám přispívat k podrývání smyslu insolvenčních předpisů tím, že jeden dluh na nákladech řízení v podstatě nahradí dluhem jiným. "Daní" za úspěch by se tak stal nový finanční závazek čerstvě oddluženého stěžovatele spočívající v povinnosti hradit náklady na právní zastoupení v řízení před Ústavním soudem. Proto Ústavní soud stěžovateli přiznal jejich náhradu. Ústavní soud zohlednil zároveň i to, že krajský soud postupoval svévolně tím, že nerespektoval rozhodovací praxi Nejvyššího soudu i Ústavního soudu.

Poučení

Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 26. srpna 2026 Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu