IV.ÚS 1278/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudce Michala Bartoně a soudce Josefa Baxy (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele Aleše Štolcbarta, zastoupeného Mgr. Tomášem Šmucrem, advokátem, sídlem Míru 231, Rokycany, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. února 2026 č. j. 26 Cdo 2288/2025-564, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. března 2025 č. j. 15 Co 54/2025-524 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. listopadu 2024 č. j. 64 EXE 1692/2020-471, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Letiště Praha, a. s., sídlem K Letišti 1019/6, Praha 6 - Ruzyně, jako vedlejší účastnice řízení takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel navrhuje také odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 4 zamítl čtyři návrhy stěžovatele na zastavení exekuce pro nepeněžité plnění vyklizením pozemků. Městský soud v Praze usnesení obvodního soudu potvrdil. Oba soudy v odůvodnění svých rozhodnutí konstatovaly, že stěžovatel prostřednictvím svých námitek usiluje o přezkum věcné správnosti exekučního titulu, což exekuční řízení zásadně nepřipouští. Otázkou vlastnického práva k deponii stavebního materiálu umístěné na vyklizovaných pozemcích, kterou stěžovatel zpochybňuje, se obecné soudy zabývaly a vypořádaly ji. Exekuční titul, který vychází z předpokladu, že deponie je samostatnou movitou věcí, není v rozporu ani s rozhodnutím stavebního úřadu, jímž bylo obchodní společnosti STAZ co., s. r. o. nařízeno odstranění deponie jako stavby představující terénní úpravu. Stavební úřad nerozhodoval o právech a povinnostech plynoucích z poměrů soukromého práva, ale podle veřejnoprávních předpisů chránil veřejný zájem. Povahou deponie se soudy již obsáhle zabývaly v nalézacím řízení.

3. Nejvyšší soud odmítl dovolání pro nepřípustnost. Otázkou přípustnosti vedení exekuce k vymožení nepeněžitého plnění spočívajícího ve vyklizení pozemků za situace, kdy k vyklizení týchž pozemků došlo na základě splnění veřejnoprávního rozhodnutí vydaného před vydáním exekučního titulu, se městský soud zabýval. Jeho posouzení odpovídá ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu, od níž neshledal důvod se odchýlit. Bylo-li ve vztahu k některému z účastníků soudního řízení a otázce, která má vazbu na toto soudní řízení, vydáno rozhodnutí v řízení správním, soud z něj může, ale nemusí vycházet. V žádném případě však nelze dovodit existenci překážky věci rozhodnuté. Nejvyšší soud dále uvedl, že soudní praxe dlouhodobě vychází z názoru, že exekuční řízení je ovládáno zásadou, podle níž není exekuční soud oprávněn přezkoumávat věcnou správnost exekučního titulu.

II. Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel uvádí, že ještě před zahájením řízení, v němž byl vydán exekuční titul, nabylo právní moci rozhodnutí stavebního úřadu ukládající povinnost odstranit deponii obchodní společnosti STAZ co., s. r. o. Civilní soudy jsou podle § 135 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, vázány pravomocným rozhodnutím správního orgánu. To však obecné soudy nerespektovaly a na rozdíl od stavebního úřadu posoudily deponii jako movitou věc ve vlastnictví stěžovatele.

III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

5. Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahovat jen tehdy, postihují-li chybná interpretace nebo aplikace podústavního práva nepřípustně některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo jsou v rozporu s požadavky řádného procesu. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, příslušejí civilním soudům. Zřetelně tak zdůrazňuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k porušení ústavně zaručených práv.

6. Obecné soudy v napadených rozhodnutích zdůraznily, že exekuční řízení slouží k faktickému výkonu rozhodnutí, nikoli k autoritativnímu nalézání práva. Vadami exekučního titulu se lze v exekučním řízení zabývat pouze ve výjimečných případech, které Ústavní soud shrnul v nálezu ze dne 27. 4. 2021 sp. zn. I. ÚS 1486/20. Obecné soudy zdůraznily, že žádný z těchto důvodů však v projednávané věci dán není a stěžovatel jeho existenci ani netvrdí. Z ústavního hlediska proto nelze závěrům obecných soudů nic vytknout.

7. Stěžovateli nelze přisvědčit ani v tvrzení, že soudy byly vázány vydaným rozhodnutím stavebního úřadu. Soudy se i přes výše uvedené touto námitkou stěžovatele, uplatněnou v návrhu na zastavení exekuce, zabývaly a své závěry přesvědčivě odůvodnily. Upozornily na různý účel správního a nalézacího soudního řízení a zdůraznily, že se soudy v nalézacím řízení povahou deponie podrobně zabývaly. Stěžovateli nelze přisvědčit v tom, že by z § 135 o. s. ř. vyplývala absolutní vázanost soudů rozhodnutími správních orgánů. Nadto otázka vlastnického práva ani povahy deponie nebyla v daném případě řešena ve výroku správního rozhodnutí.

8. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jej mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl. S ohledem na výše uvedené závěry neshledal Ústavní soud důvod k vyhovění návrhu stěžovatele na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, a protože o ústavní stížnosti rozhodl v co nejkratší možné době, o tomto návrhu samostatně nerozhodoval.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 28. července 2026 Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu