IV.ÚS 1279/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové (soudkyně zpravodajky) a soudců Michala Bartoně a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti VYSSPA Sports Technology s.r.o., sídlem Skladová 2438/6, Plzeň, zastoupené Mgr. Jiřím Čížkem, advokátem, sídlem Dvořákova 44/38, Plzeň, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. března 2026 č. j. 2 As 73/2025-52, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, sídlem třída Kpt. Jaroše 1926/7, Brno, a spolku Školní sportovní klub Bílovec, z.s., sídlem Komenského 701/3, Bílovec, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu domáhá zrušení napadeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena její práva podle čl. 11, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že druhý vedlejší účastník (dále také "zadavatel") zadával ve zjednodušeném podlimitním řízení veřejnou zakázku "Výměna UT3G - Bílovec", jejímž předmětem plnění byla výměna poškozeného umělého sportovního povrchu na fotbalovém hřišti v obci Bílovec o celkovém rozměru 108 x 68 metrů metodou Design & Build. Stěžovatelka se zadávacího řízení nezúčastnila, avšak podala k prvnímu vedlejšímu účastníkovi návrh na zahájení správního řízení o uložení nápravného opatření směřující proti znění zadávacích podmínek. První vedlejší účastník vydal prvostupňové rozhodnutí ze dne 3. 4. 2024, kterým stěžovatelčin návrh částečně zamítl podle § 265 písm. b) zákona č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek (dále jen "ZZVZ"), a to v části návrhu směřující proti stanovení požadavků na technickou kvalifikaci, neboť návrh nebyl podán oprávněnou osobou (výrok I), a ve zbytku návrh zamítl podle § 265 písm. a) ZZVZ, protože neshledal důvody pro uložení nápravného opatření (výrok II). Předseda prvního vedlejšího účastníka napadeným rozhodnutím ze dne 5. 6. 2024 zamítl rozklad stěžovatelky a prvostupňové rozhodnutí potvrdil.

3. Žalobu stěžovatelky Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 20. 3. 2025 zamítl. Krajský soud v rozsudku konstatoval, že podmínky technické kvalifikace stanovené v zadávací dokumentaci veřejné zakázky stěžovatelce nebránily v účasti v zadávacím řízení. Újmu stěžovatelka spatřovala ve skutečnosti, že jí bylo znemožněno použít stejnou minulou zakázku jak za účelem prokázání technické kvalifikace (tzv. referenční zakázka), tak pro účely hodnocení nabídky. Krajský soud vyhodnotil, že tento požadavek zadavatele byl přiměřený a nejednalo se o diskriminující omezení uchazečů o veřejnou zakázku, neboť pro účely hodnocení nabídek bylo možné předložit až 8 jiných již realizovaných plnění, přičemž požadavky na ně byly mírnější. Krajský soud tak aproboval rozhodnutí prvního vedlejšího účastníka, přičemž uzavřel, že návrh v části týkající se technické kvalifikace měl být zamítnut podle § 265 písm. a) ZZVZ, což však nemělo vliv na zákonnost rozsudku. Krajský soud se také zabýval námitkami stěžovatelky týkajícími se (ne)vhodnosti použití metody Design & Build a s tím spojeným upřednostněním uchazečů, kteří již s touto metodou mají zkušenosti, požadavku na zpracování dokumentace pro účely stavebního řízení, zadávacími podmínkami pro referenční zakázky, požadavku na předložení čestného prohlášení o ruských a běloruských subjektech ve smyslu nařízení Rady (EU) č. 269/2014, 208/2014 a 765/2006. Krajský soud v zadávací dokumentaci veřejné zakázky neshledal stěžovatelkou tvrzený rozpor se ZZVZ.

4. Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatelky napadeným rozsudkem zamítl, přičemž aproboval závěry krajského soudu.

II. Argumentace stěžovatelky

5. Stěžovatelka namítá, že v řízení před správními soudy navrhovala provedení řady důkazů, které podporovaly její tvrzení o nevhodnosti užití metody Design & Build, jejímž důsledkem bylo zjevné omezení hospodářské soutěže ve prospěch konkrétních subjektů. Užití této metody vedlo ke zřetelnému porušení zásady přiměřenosti a zákazu diskriminace, neboť zadavatel užitím metody Design & Build bezdůvodně zvýhodnil některé dodavatele v hodnotících kritériích č. 2 veřejné zakázky. Stěžovatelka také namítá neprovedení důkazu krajským soudem, konkrétně neakceptaci vyjádření odborníka na stavbu fotbalových hřišť, přičemž Nejvyšší správní soud toto pochybení nenapravil. Krajský soud tak rozhodoval jen a pouze na základě svých nesprávných interpretací prováděcího pokynu Fotbalová asociace České republiky, jejichž výsledek však s tímto řízením nikterak nesouvisí, a naproti tomu opomenul provést důkazy navrhované stěžovatelkou, které mají reálný základ a vliv na posouzení bezdůvodnosti požadavku na zkušenosti s metodou Design & Build. Důraz na předchozí zkušenost s touto metodou v rámci hodnotícího kritéria č. 2 je v souběhu s velkou váhou tohoto kritéria pro hodnocení nabídky nepřiměřený. Bezdůvodnost požadavku na zkušenosti s metodou Design & Build pro veřejnou zakázku nebyla dostatečně ověřena, resp. byla krajským soudem vyvrácena na základě domněnek a nesouvisejících podkladů, a to z důvodu opomenutí stěžovatelkou navržených důkazů.

III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Ústavní soud připomíná, že je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a do rozhodovací činnosti soudů zasahuje až tehdy, dojde-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94). Z hlediska pravomoci Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti mu nepřísluší přezkoumávat výklad podústavního práva. Ve smyslu § 12 soudního řádu správního je to především Nejvyšší správní soud, jako vrcholný soudní orgán ve věcech patřících do pravomoci soudů ve správním soudnictví, který je k tomu v zájmu zajištění jednoty a zákonnosti rozhodování povolán.

7. Obsah ústavní stížnosti stěžovatelky představuje polemiku se závěry správních soudů a opakování námitek uplatněných již v předchozích řízeních a řádně vypořádaných a odůvodněných obecnými soudy. Ústavní soud připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostmi obecných soudů. Námitky stěžovatelky většinově směřují proti zjištěnému skutkovému stavu a výkladu čistě podústavního práva správními soudy. Stěžovatelka však ve své argumentaci opomíjí právo zadavatele veřejné zakázky, a to, že při respektu k zákonným požadavkům stanoveným v ZZVZ, je plně v režii zadavatele stanovit si způsob realizace veřejné zakázky, který nejlépe vyhovuje jeho potřebám.

8. Nejvyšší správní soud v napadeném usnesení aproboval závěry krajského soudu i prvního vedlejšího účastníka, kteří řádně posoudili legitimitu požadavku zadavatele na realizaci předmětu veřejné zakázky metodou Design & Build a přezkoumali stěžovatelkou napadené zadávací podmínky veřejné zakázky, především požadavky na technickou a profesní kvalifikaci a hodnotící kritérium č.

2. Zadávací podmínky veřejné zakázky neshledali v rozporu se ZZVZ, neboť samotný požadavek na metodu realizace nevyloučil z možnosti ucházet se o veřejnou zakázku ani takové dodavatele, kteří nedisponovali předchozí zkušeností s metodou Design & Build (v souladu s § 83 ZZVZ připustil zadavatel prokázání kvalifikace prostřednictvím jiných osob, tedy poddodavatelsky). Stěžovatelkou namítaná nemožnost doložit prokázání technické kvalifikace (referenční zakázka) stejnou zakázkou jako pro účely hodnocení nabídek, nepředstavuje nepřiměřeně omezující požadavek, neboť dodavatelům bylo umožněno pro účely hodnocení nabídek předložit až 8 dalších významných realizovaných plnění s požadavky výrazně mírnějšími, než jaké zadavatel stanovil k plnění, jímž měla být prokazována technická kvalifikace. Způsob hodnocení nabídek, při němž budou lépe hodnoceny nabídky těch dodavatelů, kteří disponují vyšším počtem dříve realizovaných plnění určitých parametrů (hodnotící kritérium č. 2), není v rozporu se ZZVZ, přičemž nelze přehlédnout, že dodavatelé měli možnost ovlivnit výběr dodavatele pro realizaci veřejné zakázky také nabídkovou cenou v rámci hodnotícího kritéria č.

1. Závěr Nejvyššího správního soudu o tom, že rozhodnutí zadavatele o využití metody Design & Build a jím stanovené podmínky v zadávací dokumentaci neměly za následek bezdůvodnou konkurenční výhodu určitých uchazečů a nevytvořily tak bezdůvodnou překážku hospodářské soutěže, neshledal Ústavní soud protiústavní.

9. K namítanému procesnímu pochybení krajského soudu aprobovanému Nejvyšším správním soudem Ústavní soud konstatuje, že není povinností soudu provést všechny účastníky navržené důkazy, pokud (stejně jako tomu bylo v posuzované věci) z důkazů a dalších zjištěných skutečností v řízení považoval skutkový stav za dostatečně prokázaný.

10. Ústavní soud uzavírá, že Nejvyšší správní soud řádně osvětlil, jakými úvahami se řídil při posouzení námitek stěžovatelky, přičemž ani po obsahové stránce úvahy nijak z ústavněprávních limitů nevybočují. Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by opodstatňovalo závěr o porušení základních práv stěžovatelky.

11. Ústavní soud z uvedených důvodů ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 5. srpna 2026 Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu