IV.ÚS 1293/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové (soudkyně zpravodajky) a soudců Michala Bartoně a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele A. A., t.č. ve Věznici Mírov, zastoupeného JUDr. Lucií Madleňákovou, Ph.D., advokátkou, sídlem Nádražní 381/9, Mohelnice, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. března 2026 č. j. 21 As 252/2025-55 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. listopadu 2025 č. j. 6 A 62/2025-26, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 427/18, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Z ústavní stížnosti i z jejích příloh se podává, že stěžovatel, občan Běloruské republiky vykonávající trest odnětí svobody ve Věznici Mírov, dlouhodobě usiluje o vydání k výkonu zbytku trestu do svého domovského státu. Vedlejší účastník k jeho podnětu podle § 137 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o mezinárodní justiční spolupráci"), souhlas s vydáním nevyslovil. Své negativní stanovisko odůvodnil nestabilní politickou situací a přeplněností věznic v Běloruské republice, jež by mohly vést k nelidskému zacházení se stěžovatelem. Proti tomuto postupu se stěžovatel bránil žalobou u Městského soudu v Praze proti nezákonnému zásahu spočívajícímu v zamítnutí nejméně 14 žádostí stěžovatele o vydání k výkonu trestu do domovského státu. Ten žalobu nejprve odmítl usnesením ze dne 25. 6. 2025 č. j. 6 A 62/2025-9, které však Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 9. 10. 2025 č. j. 21 As 142/2025-44 zrušil z procesních důvodů. Městský soud poté napadeným usnesením ze dne 3. 11. 2025 č. j. 6 A 62/2025-26 žalobu odmítl pro neodstranitelný nedostatek podmínek řízení, neboť v daném případě není dána pravomoc správního soudu. V odůvodnění uvedl, že vedlejší účastník při rozhodování o žádostech o vydání k výkonu trestu do jiného státu vystupoval jako orgán zajišťující mezinárodní justiční spolupráci v trestních věcech, nikoli jako správní orgán. Svůj závěr opřel o usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 9. 2015 sp. zn. I. ÚS 2015/15 a ze dne 28. 4. 2020 sp. zn. IV. ÚS 1352/19.

2. Kasační stížnost stěžovatele Nejvyšší správní soud nyní napadeným rozsudkem zamítl. Vymezil, že jádrem sporu je otázka, zda je dána pravomoc správních soudů k přezkumu postupu vedlejšího účastníka při rozhodování o podnětu k vydání k výkonu trestu do domovského státu podle § 137 zákona o mezinárodní justiční spolupráci. Vyšel z legální definice správního orgánu v § 4 odst. 1 písm. a) soudního řádu správního, podle níž je rozhodující, zda byla orgánu svěřena pravomoc rozhodovat o právech a povinnostech v oblasti veřejné správy. Konstatoval, že vedlejší účastník je podle § 2 písm. b) zákona o mezinárodní justiční spolupráci ústředním orgánem a že subsidiární užití trestního řádu (§ 3 odst. 1 téhož zákona) a contrario vylučuje působnost správního řádu. Vedlejší účastník sice není přímo orgánem činným v trestním řízení, vystupuje však jako orgán sui generis vykonávající administrativní a koordinační činnost v rámci mezinárodní justiční spolupráce v trestních věcech, tedy mimo oblast veřejné správy. Tento závěr soud podpořil i odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 5. 2023 č. j. 3 As 13/2022-27 a nález Ústavního soudu ze dne 14. 3. 2017 sp. zn. II. ÚS 3173/16, dále na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 1. 2021 č. j. 8 As 184/2020-35 a na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 8. 2003 č. j. Na 579/2003-8. Poukázal rovněž na usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 9. 2015 sp. zn. I. ÚS 2015/15, podle něhož je především věcí státu, zda po ověření splnění zákonných podmínek pro vydání vyvine aktivitu vůči domovskému státu odsouzeného, přičemž odsouzený nemá nárok být vydán k výkonu trestu do ciziny. Navázal také na usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 5. 2023 sp. zn. I. ÚS 96/23, podle něhož má žádost směřující k zahájení postupu podle § 137 zákona o mezinárodní justiční spolupráci pouze informativní charakter a vyrozuměním o jejím nevyhovění ministerstvo nerozhoduje autoritativně o právech a povinnostech odsouzeného, nýbrž pouze o tom, zda využije svého zákonného oprávnění. Naopak pro posouzení věci není podle Nejvyššího správního soudu významná obecná povaha vedlejšího účastníka jako ústředního orgánu státní správy ani to, že není orgánem činným v trestním řízení. Stěžejní je naopak to, zda v dané věci autoritativně rozhoduje o veřejných subjektivních právech, což ale ve skutečnosti nečiní; analogie s přemístěním do jiné věznice, o němž rozhoduje ředitel věznice, neobstojí, neboť mezinárodní justiční spolupráce je oblastí upravenou zvláštním zákonem, podle něhož je dána pravomoc soudů trestních, nikoli správních. Nejvyšší správní soud proto uzavřel, že vedlejší účastník není správním orgánem ve smyslu § 4 odst. 1 soudního řádu správního a svým postupem podle § 137 zákona o mezinárodní justiční spolupráci nerozhoduje o veřejných subjektivních právech stěžovatele, takže pravomoc správních soudů dána není.

II. Argumentace stěžovatele

3. Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 2 odst. 2, čl. 7 odst. 2, čl. 10 odst. 2 a čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Správní soudy nesprávně aplikovaly funkční pojetí správního orgánu a zaměnily proces vydání za trestní řízení; role trestního soudu v procesu vydání je přitom výhradně informační [poskytuje stanovisko k osobě (nebezpečnosti) pachatele], nikoli ochranná. Pravomoc správních soudů přezkoumávat administrativní a koordinační činnost ministerstva tak nemůže být vyloučena. V této souvislosti stěžovatel poukazuje na analogii se zákonem o výkonu trestu odnětí svobody, kde rovněž rozhodují v dílčích oblastech civilní soudy. Stěžovatel dále upozorňuje, že vedlejší účastník zamítl vydání z důvodů stojících mimo zákon (politická situace, stav věznic), čímž jednal ultra vires; tím, že správní soudy přezkum postupu vedlejšího účastníka odmítly, umožnily výkonné moci rozhodovat nad rámec zákona.

4. Dále stěžovatel namítá porušení práva na ochranu soukromého a rodinného života, neboť od svých rodičů v Minsku je vzdálen přibližně 1 000 km a styk s nimi je prakticky znemožněn kombinací vysokých cestovních nákladů, vízové povinnosti, vážné nemoci matky, jakož i nízkou technologickou zdatností rodičů stěžovatele, pro něž nejsou možné ani videohovory; v České republice naopak stěžovatel žádné rodinné ani sociální vazby nemá. Zdůrazňuje, že Běloruská republika je v důsledku války na Ukrajině mezinárodně izolována, že Česká pošta ukončila doručování poštovních zásilek od 1. 12. 2025. Paradoxní přitom je, že vedle trestu odnětí svobody mu byl uložen i trest vyhoštění, takže po vykonání trestu odnětí svobody se do Běloruské republiky stejně vrátí, ovšem patrně již v době, kdy jeho rodiče budou po smrti, a stěžovatel tak přijde o své zázemí v Běloruské republice. Celková délka trestu stěžovatele činí 27 a půl roku, z nichž 10 let již vykonal. Situaci srovnává s rozsudkem Evropského soudu pro lidská práva ve věci Vintman proti Ukrajině ze dne 23. 10. 2014 č. 28403/05, jímž bylo shledáno porušení práva na respektování rodinného života podle čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť opakované odmítnutí přeložení vězně do věznice blíže jeho bydlišti, kam by za ním nemohla cestovat jeho starší a nemocná matka, bylo ve vztahu ke vzdálenosti přibližně 700 až 1 000 km nepřiměřené.

5. V neposlední řadě stěžovatel namítá porušení zákazu mučení a nelidského zacházení podle čl. 7 odst. 2 Listiny, a to ve dvou rovinách. Nelidské zacházení spatřuje v psychickém útlaku plynoucím ze samotného nevydání, posilovaného nejistotou o osudu rodiny, zejména s ohledem na riziko, že jeho matka již mohla zemřít. Navíc ve výkonu trestu odnětí svobody v České republice je vystavován fyzickému a zejména psychickému násilí ze strany příslušníků Vězeňské služby České republiky, přičemž ochranné nástroje, které v tomto smyslu český právní řád formálně nabízí, jsou podle něj v praxi nefunkční a iluzorní. Nevydání do státu, kde by k takovému zacházení nedocházelo, proto vnímá jako přímé porušení zákazu nelidského zacházení.

III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a zasahuje do rozhodovací činnosti soudů jen dojde-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94). Pochybení ústavněprávního rozměru Ústavní soud v posuzované věci neshledal.

7. K námitce týkající se pravomoci správních soudů a údajného odepření spravedlnosti Ústavní soud uvádí, že správní soudy postupovaly v souladu s ústavním pořádkem i ustálenou judikaturou. Jak Ústavní soud konstatoval již v nálezu sp. zn. II. ÚS 3173/16 či v usnesení sp. zn. IV. ÚS 1352/19, je nezbytné striktně rozlišovat výkon veřejné správy a úkony činěné v trestním řízení či jako součást mezinárodní justiční spolupráce v trestních věcech. Vedlejší účastník, Ministerstvo spravedlnosti, při rozhodování o vydání odsouzeného do ciziny podle § 137 zákona o mezinárodní justiční spolupráci nevystupuje jako správní orgán při výkonu vrchnostenské veřejné správy, nýbrž plní specifickou roli ústředního orgánu v rámci agendy, jež je svou povahou a subsidiárním použitím trestního řádu součástí trestního řízení. Obdobně jako nelze ve správním soudnictví přezkoumávat úkony policejního orgánu činěné v rámci trestního řízení či jeho rozhodování o znalečném (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 5. 2023 č. j. 3 As 13/2022-27), nelze touto cestou přezkoumávat ani postup ministerstva při mezinárodní justiční spolupráci. Stěžovatelem použité srovnání se zákonem o výkonu trestu odnětí svobody, jehož prostřednictvím stěžovatel dovozuje pravomoc správních soudů k přezkumu administrativní činnosti ministerstva s tím, že v některých dílčích oblastech výkonu trestu mohou rozhodovat i civilní soudy, je nepřípadné. Proces mezinárodního vydání odsouzeného se totiž vnitrostátnímu správnímu řízení vymyká už tím, že je bezprostředně vázán na mocenské a zahraničněpolitické zájmy státu.

8. Nad rámec nezbytně nutného Ústavní soud dodává, že je nedůvodná i námitka, že vedlejší účastník jednal ultra vires, pokud své negativní stanovisko opřel o politickou situaci a stav vězeňství v Běloruské republice. Posouzení lidskoprávní situace v potenciálně přijímajícím státě je imanentní a zákonem výslovně předvídanou součástí úvahy o vydání (srov. § 137 odst. 1 písm. d) zákona o mezinárodní justiční spolupráci). Česká republika je vázána absolutním zákazem vystavení osoby reálnému riziku mučení nebo nelidského či ponižujícího zacházení podle čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 7 odst. 2 Listiny. Zohlednil-li vedlejší účastník hrozbu nelidského zacházení plynoucí z přeplněnosti běloruských věznic a nestability tamního režimu, nejenže nevybočil ze své pravomoci, nýbrž splnil svou povinnost chránit jednotlivce před předvídatelným porušením jeho fyzické a psychické integrity.

9. Obdobně Ústavní soud doplňuje k stěžovatelem namítanému zásahu do práva na respektování rodinného života v kontextu rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Vintman proti Ukrajině, že tento rozsudek pro posuzovanou věc není příhodný. Jakkoli z případu Vintman vyplývá, že stát nesmí bez pádných důvodů znemožnit styk vězně s rodinou jeho formálním a nedůvodným umístěním do vzdálené věznice, okolnosti nyní posuzované věci jsou kvalitativně odlišné. Zatímco ve věci Vintman šlo o svévolné vnitrostátní umístění osoby do vzdálené věznice bez adekvátního vysvětlení, v případě stěžovatele stojí proti jeho zájmu na ochraně rodinného života povinnost České republiky nevydat osobu do státu, kde jí hrozí porušení absolutního práva chráněného čl. 3 Úmluvy. Ochrana před mučením a nelidským zacházením má v hierarchii lidských práv absolutní přednost před dotčením práva na rodinný život. Ačkoli Ústavní soud nezlehčuje obtíže spojené se ztíženým kontaktem stěžovatele s nemocnými rodiči, prohloubené mezinárodní izolací Běloruské republiky, tyto překážky nelze klást k tíži orgánům České republiky, které musí primárně respektovat zásadu nenavracení (non-refoulement). Skutečnost, že stěžovateli byl uložen též trest vyhoštění, tento závěr nyní nemůže zvrátit, neboť aktuální překážky pro vydání nelze pominout s poukazem na budoucí vyhoštění.

10. Konečně Ústavní soud nepřisvědčil ani námitce stěžovatele, že by psychický útlak a tvrzené fyzické a psychické násilí ze strany příslušníků Vězeňské služby České republiky samo o sobě mělo být zhojeno právě jeho přesunem do Běloruské republiky. Případné nezákonné jednání členů vězeňské služby či nepřiměřené podmínky výkonu trestu musí být řešeny využitím k tomu určených vnitrostátních prostředků nápravy. Stěžovatel má k dispozici mimo jiné prostředky ochrany podle § 26 zákona o výkonu trestu odnětí svobody nebo podání stížnosti dozorujícímu státnímu zástupci atp. Vydání k výkonu trestu do cizího státu není a pojmově ani nemůže být nástrojem ochrany před tvrzenými pochybeními vnitrostátních orgánů při výkonu trestu.

11. Ústavní soud proto uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatele, a proto byla jeho ústavní stížnost odmítnuta mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. července 2026 Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu