IV.ÚS 1320/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudců Michala Bartoně (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti ALKRON a. s., sídlem Masarykovo nám. 150/24, Jeseník, zastoupené JUDr. Radkem Hudečkem, advokátem, sídlem Poděbradova 1243/7, Ostrava, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. března 2026 č. j. 26 Cdo 235/2026-325 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 25. září 2025 č. j. 75 Co 35/2025-270, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako účastníků řízení, a města Jeseník, sídlem Masarykovo nám. 167/1, Jeseník, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatelka je bývalou nájemkyní prostor obchodního centra, která se po výpovědi podané vedlejším účastníkem (bývalým pronajímatelem) domáhala náhrady za převzetí zákaznické základny ve smyslu § 2315 občanského zákoníku. Důvodem byla skutečnost, že nový nájemce (Technické služby Jeseník, a. s.) uzavřel smlouvy se stejnými podnájemci jednotlivých provozoven jako dříve stěžovatelka. Okresní soud v Jeseníku mezitímním rozsudkem ze dne 21. 11. 2024 č. j. 4 C 65/2024-227 rozhodl, že právní základ stěžovatelčina nároku je opodstatněný.

2. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci k odvolání vedlejšího účastníka rozsudek změnil tak, že žalobu zamítl s tím, že stěžovatelka nemá právo na náhradu za převzetí zákaznické základny. Toto právo se vztahuje na situace, kdy smluvní uživatel (nájemce, podnájemce apod.) pronajaté prostory k podnikání fakticky užívá a provozuje obchodní činnost nevázanou na osobu uživatele z důvodu jeho specifických vlastností či charakteru. Stěžovatelka sama žádnou podnikatelskou činnost ve vztahu k veřejnosti neprováděla, tedy žádné zboží či služby nevymezené a neomezené skupině osob (zákazníků) nikdy neposkytovala. Její podnikatelská činnost byla založena na podnájmu těchto prostor dalším podnikatelským subjektům. Ustanovení § 2351 občanského zákoníku však nelze aplikovat na situace, při nichž činnost uživatele prostor není zaměřena vůči veřejnosti za účelem nákupu zboží či služeb. Stěžovatelka v pozici podnikatelky také nese podnikatelské riziko.

3. Nejvyšší soud shledal dovolání stěžovatelky přípustné pro řešení otázky, zda zákaznickou základnu ve smyslu § 2315 občanského zákoníku mohou tvořit podnájemci, jimž nájemce podnajal prostory sloužící k podnikání. Zdůraznil, že v případě stěžovatelky není naplněn požadavek opakovaného nákupu zboží či služeb týmiž zákazníky. Podnájemci provozoven nemohou být považováni za stálé zákazníky. Vybudování zákaznické základny proto zásadně nebude přicházet v úvahu v těch prostorách, v nichž nedochází ke kontaktu se zákazníky vůbec či k němu dochází jen příležitostně (kanceláře, sklady), zpravidla ani v případech, kdy se nabízené produkty či služby budou pojit spíše s osobou nájemce než s pronajatým prostorem (typicky pobočky bank či pojišťoven). Takový vztah, který by aplikaci tohoto ustanovení odůvodňoval, nevyplývá ze skutkových zjištění ve věci.

II. Argumentace stěžovatelky

4. Stěžovatelka tvrdí, že soudy porušily její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, protože jejich rozhodnutí jsou nezákonná a diskriminační. Výklad § 2315 občanského zákoníku krajským soudem a Nejvyšším soudem je neústavní a zužující jeho aplikaci jen na některé formy podnikání. Pokud je k dispozici více možných způsobů výkladu ustanovení zákona, musí soudy upřednostnit ten, který není diskriminační.

III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

5. Jak Ústavní soud již mnohokrát zopakoval, jeho rolí je ochrana ústavnosti a nelze jej proto chápat pouze jako další instanci v systému obecné justice, řešící otázky běžné zákonnosti. O zásahu Ústavního soudu lze uvažovat za situace, kdy je rozhodnutí státního orgánu stiženo takovými (kvalifikovanými) vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06).

6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti nepředkládá téměř žádnou ústavněprávní argumentaci a opakuje svá tvrzení z řízení před obecnými soudy. Samotná ústavněprávní polemika s napadenými rozhodnutími se nachází až na závěrečných stranách ústavní stížnosti, omezuje se ale na pouhá konstatování porušení ústavně zaručených práv bez jejich hlubšího odůvodnění. Nedostatečný ústavněprávní přesah ostatně podtrhuje i stížnostní petit, který napadená rozhodnutí navrhuje zrušit (pouze) pro jejich nezákonnost.

7. Na provedeném výkladu podústavního práva, konkrétně § 2315 občanského zákoníku, neshledává Ústavní soud nic protiústavního. Jde o jednu z možných (myslitelných) výkladových variant napadeného ustanovení, přičemž sjednocování výkladu podústavního práva náleží v oblasti soukromého práva Nejvyššímu soudu. Nejvyšší soud přesvědčivě zdůvodnil, proč se na situaci stěžovatelky institut náhrady za převzetí zákaznické základny aplikovat nebude. Tento výklad podpořil i komentářovou literaturou, která se shoduje na tom, že zákaznická základna musí být vázána na prostor sloužící k podnikání, a tento prostor musí být spojen s návštěvami zákazníků. Takový vztah stěžovatelky s vedlejším účastníkem z povahy věci (nájem prostor sloužících k podnikání) založen nebyl.

8. Co se týče námitky porušení zákazu diskriminace, stěžovatelka se po jejím letmém zmínění opět obrací k otázkám podústavního práva či skutkového stavu. Pro nedostatek argumentace Ústavní soud nemohl tuto námitku podrobněji posoudit. Omezí se tak na pouhé konstatování, že kritérium předmětu podnikatelské činnosti, resp. "druhu podnikání", které stěžovatelka zřejmě považuje za chráněný důvod, patří mezi běžné rozlišovací znaky pro regulaci podnikatelského prostředí, nikoli mezi podezřelé důvody odlišného zacházení. Žádné zvláštní ochrany, resp. zvýšené intenzity přezkumu, tudíž tento důvod nepožívá. Ústavní soud současně neshledal nic, co by v napadených rozhodnutích vykazovalo prvky libovůle (obecně k principu rovnosti a zákazu diskriminace např. nález ze dne 29. 4. 2026 sp. zn. Pl. ÚS 46/25, body 83 až 94).

9. Ústavní soud tak porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky neshledal, proto odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. června 2026 Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu