IV.ÚS 1334/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudců Michala Bartoně (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele P. P., zastoupeného Mgr. Romanem Hanzelkou, advokátem, Štefánikova 58/31, Kopřivnice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. února 2026 č. j. 20 Cdo 97/2026-130 a usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 10. března 2025 č. j. 60 Co 57/2025-93, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti MORAVSKÁ VODÁRENSKÁ, a. s., sídlem Tovární 1059/41, Olomouc, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Z ústavní stížnosti i z jejích příloh se podává, že Okresní soud ve Zlíně usnesením ze dne 25. 10. 2024 č. j. 22 EXE 1305/2011-70 zastavil řízení o návrhu stěžovatele (v exekučním řízení povinného) ze dne 28. 7. 2023 na zastavení exekuce vedené pro pohledávku vedlejší účastnice (oprávněné) ve výši 8 734 Kč s příslušenstvím, a oprávněné nepřiznal náhradu nákladů řízení. V dané věci totiž shledal nedostatek podmínek řízení. Exekuce byla nařízena usnesením okresního soudu ze dne 2. 6. 2011 č. j. 22 EXE 1305/2011-10 na základě rozsudku téhož soudu ze dne 5. 11. 2010 č. j. 36 C 249/2010-24. Skončila vymožením pohledávky dne 6. 3. 2013. Stěžovatel zastavení navrhoval podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Namítal jednak nezpůsobilost exekučního titulu spočívající v tom, že smlouva o dodávce vody a odvádění odpadních vod byla podepsána dne 7. 6. 2001, kdy mu bylo pouhých 15 let. Podpis na smlouvě koresponduje s podpisem jeho otce. Dále namítal nezákonnost postupu soudního exekutora, který dražební vyhlášku i usnesení o ceně vydal v době, kdy byl pravomocně odsouzen a měl uložen zákaz výkonu exekuční činnosti. Okresní soud k tomu uvedl, že zvláštní podmínkou řízení o zastavení exekuce je její trvání. Jelikož exekuce byla vymožením pohledávky skončena a uvedení v předešlý stav je podle § 57 exekučního řádu vyloučeno, podmínka řízení nebyla splněna. Okresní soud připustil, že podle judikatury Ústavního soudu zastavení i skončené exekuce není zcela vyloučeno, ovšem toliko ve zcela výjimečných případech zjevné nespravedlnosti či rozporu s principy právního státu. Tato výjimka ale míří zejména na rozhodčí nálezy ve sporech se spotřebiteli. Exekučním titulem v soudem hodnoceném případě je pravomocný rozsudek nezávislého soudu, jehož věcnou správnost není exekuční soud oprávněn hodnotit. Stěžovatel byl podle okresního soudu v době vydání rozsudku (exekučního titulu) i nařízení exekuce již několik let zletilý a svéprávný, námitku věku a vady podpisu měl uplatnit v nalézacím řízení nebo v odvolání proti usnesení o nařízení exekuce. Námitku vůči exekutorovi pak okresní soud vyvrátil tím, že dotčené úkony nevydal samotný exekutor, nýbrž jeho zákonný zástupce (exekutorský kandidát), jehož úkony jsou přičitatelné pověřenému exekutorovi.

2. Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně nyní napadeným usnesením potvrdil usnesení okresního soudu a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. V odůvodnění krajský soud zdůraznil zásadní rozdíl mezi nalézacím řízením (autoritativní určení práva) a exekučním řízením (faktický výkon), z něhož plyne, že vady exekučního titulu se do exekuce zásadně nepřenášejí. Přenesení věcného přezkumu titulu do již skončené exekuce by jinak fungovalo jako nepřípustný superrevizní prostředek narušující právní jistotu, neboť návrh byl podán až deset let po skončení exekuce. Výjimku i krajský soud připustil pouze pro plnění hrubě nemravná či rozporná s hodnotami demokratického právního státu, nelze-li využít jiných prostředků nápravy. V nyní hodnocené věci ale plnění vychází ze smlouvy o vodném a stočném a zákonného úroku z prodlení. Stěžovateli bylo v době sporu pětadvacet let, byl plně svéprávný. Byl řádně předvolán a písemnosti mu byly doručeny do vlastních rukou, takže jeho neúčast na jednání jde k jeho tíži. U bagatelní částky lze navíc zásah do ústavních práv dovodit jen výjimečně. Námitku vůči nedostatku pravomoci exekutora označil za bezpředmětnou, neboť případná vada by postihla jen konkrétní úkony a rozhodnutí exekutora, nikoli celé řádně zahájené a vymožením ukončené řízení. K otázce možného zastavení řízení pro nedostatek jeho podmínek (§ 103 a § 104 odst. 1 o. s. ř.) přitom odkázal na ustálenou praxi, podle níž trvání exekuce je zvláštní podmínkou řízení o návrhu na její zastavení (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2011 sp. zn. 20 Cdo 3513/2010).

3. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud nyní napadeným usnesením jako nepřípustné odmítl a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení. Stěžovatel v dovolání namítal, že se krajský soud odchýlil od ustálené praxe při řešení otázky přezkumu věcné správnosti titulu ve skončené exekuci. Tvrdil, že titul byl vydán formalisticky v jeho nepřítomnosti a doručen fikcí. Ač byl v době jeho vydání zletilý, nezhojuje to pochybení nalézacího soudu spočívající v záměně jeho osoby s otcem (dřívějším vlastníkem nemovitosti a smluvní stranou), kterou měl soud odhalit z evidence osob na téže adrese. Současně předložil otázku, zda lze závěry nálezu ze dne 1. 4. 2019 sp. zn. II. ÚS 3194/18 vztáhnout i na nalézací řízení před soudem, došlo-li jeho rozhodnutím ke zjevné nespravedlnosti. Nejvyšší soud připomněl, že exekuční soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost exekučního titulu, je jeho obsahem vázán a exekuční řízení není řízením přezkumným. Zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. lze podle něj výjimečně provést i po vymožení plnění při zohlednění mimořádných okolností, zejména míry zásahu do majetkových práv povinného, časového odstupu od vymožení plnění a po zvážení důvodů pasivity povinného. Tato výjimka však nic nemění na platnosti zákazu přezkumu exekučního titulu. Prostor pro zastavení řízení se podle Nejvyššího soudu otevírá jen tehdy, je-li nespravedlnost plnění natolik zjevná, že koliduje se základními principy demokratického právního státu. Ačkoli tedy výjimečně lze zastavit exekuci i u soudního rozhodnutí, Nejvyšší soud se ztotožnil se závěrem nižších soudů, že srovnatelné mimořádné okolnosti v dané věci dány nejsou. Soudy vzaly v úvahu i dobu uplynulou od skončení exekuce. Stěžovatel měl navíc podle Nejvyššího soudu jako účastník nalézacího řízení k dispozici opravné prostředky, a pokud jich bez zjevného důvodu nevyužil, nelze exekuční řízení zaměňovat s řízením přezkumným.

II. Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel tvrdí porušení jeho základních práv zaručených čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Tvrdí, že řízení bylo vedeno proti němu, ačkoli skutečným dlužníkem měl být jeho otec, s nímž jej pojí totožné jméno i místo pobytu. Soudy neprovedly zákonný přezkum podmínek nalézacího řízení a neodhalily záměnu jména. Dále namítá, že soudy zkoumaly jeho věk jen z hlediska způsobilosti být účastníkem řízení, nikoli v souvislosti s platností smlouvy, která měla být uzavřena v době, kdy nebyl zletilý. Stěžovatel rovněž nebyl ve věci pasivní. Doručovalo se fikcí, neboť stěžovatel se dlouhodobě nezdržoval v místě trvalého pobytu. O řízení se tak objektivně nemohl dozvědět. Vedlejší účastnice vedla exekuci s vědomím, že směřuje proti nesprávné osobě, neboť smlouvu s jeho otcem jednostranně zrušila a v roce 2012 zaslala návrh nové smlouvy přímo stěžovateli. Princip právní jistoty nesmí být uplatňován selektivně ve prospěch strany jednající v rozporu s dobrými mravy. Stěžovatel se o věci dozvěděl náhodou v důsledku pochybení pošty, která dražební vyhlášku doručila jeho otci. Soudy měly zohlednit, že je právní laik a o judikatuře umožňující zastavit již skončenou exekuci se dozvěděl pouhých dvanáct dní před tím, než takový návrh učinil. Odkazuje mj. na nález ze dne 1. 4. 2019 sp. zn. II. ÚS 3194/18, podle něhož exekuční soud výjimečně může přezkoumat zásadní vady exekučního titulu a musí exekuci zastavit tam, kde by její výkon vedl ke zjevné nespravedlnosti, bez ohledu na to, zda exekučním titulem byl rozhodčí nález nebo soudní rozhodnutí. Dovolává se též nálezu ze dne 10. 5. 2005 sp. zn. IV. ÚS 128/05 vyjadřující zásadu úplné apelace i v řízení o zastavení výkonu rozhodnutí.

III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

5. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94). Pochybení ústavněprávního rozměru přitom Ústavní soud v dané věci neshledal.

6. Těžištěm ústavní stížnosti je přesvědčení stěžovatele, že obecné soudy měly v řízení o jeho návrhu na zastavení již skončené exekuce přezkoumat věcnou správnost exekučního titulu a exekuci zastavit. I Ústavní soud však setrvale vychází z toho, že exekuční řízení je svou povahou řízením vykonávacím, nikoli nalézacím. Exekuční soud je obsahem vykonávaného titulu vázán, není oprávněn jej věcně přezkoumávat a vady, jež se měly udát v řízení nalézacím se do řízení exekučního zásadně nepřenáší. Případná pochybení nalézacího soudu je třeba napadat opravnými prostředky v řízení nalézacím, popřípadě ústavní stížností směřující proti exekučnímu titulu, nikoli prostřednictvím návrhu na zastavení exekuce. Závěr obecných soudů, že stěžovatelovy námitky proti samotnému titulu (v podobě námitky jeho věku v době uzavření smlouvy, v podobě námitky pravosti podpisu na smlouvě či v podobě námitky záměny jeho osoby s otcem) jsou v exekučním řízení v zásadě neprojednatelné, je proto ústavně konformní.

7. Stěžovatel se dovolává nálezu sp. zn. II. ÚS 3194/18, podle něhož exekuční soud výjimečně může přihlédnout k zásadním vadám exekučního titulu a musí exekuci zastavit tehdy, vedl-li by její výkon ke zjevné nespravedlnosti, a to bez ohledu na to, zda je titulem rozhodčí nález či rozhodnutí soudu. Tento výklad obecné soudy nepominuly, naopak z něj výslovně vyšly, ovšem se závěrem, že takto formulovanou výjimku nelze v posuzované věci uplatnit. Existence této výjimky neznamená, že by se řízení o zastavení skončené exekuce stávalo nástrojem dodatečného věcného přezkumu pravomocného soudního rozhodnutí. Prostor pro zastavení již provedené exekuce se otevírá teprve tehdy, je-li nespravedlnost vymoženého plnění natolik zjevná a intenzivní, že koliduje se samotnými principy materiálního právního státu. Jde o případy mimořádné, při nichž se zohledňuje míra zásahu do práv povinného, časový odstupu od vymožení plnění a důvody dosavadní nečinnosti povinného. Nejvyšší soud i soudy nižších stupňů tato kritéria vymezily a ústavně souladně aplikovaly.

8. Užití uvedených hledisek na nyní posuzovanou věc stěžovatelova stížnostní argumentace dostatečně nepodporuje. Exekučním titulem zde není rozhodčí nález vzešlý z asymetrického spotřebitelského vztahu, nýbrž pravomocný rozsudek nezávislého soudu. Vymáhané plnění (vodné a stočné se zákonným úrokem z prodlení) nemá povahu plnění závadného ani povahu zjevně nepřiměřené sankce. Jde navíc o částku bagatelní, u níž Ústavní soud zásah do ústavně zaručených práv dovozuje jen zcela výjimečně. Klíčový je též časový aspekt celé věci. Exekuce byla skončena vymožením dne 6. 3. 2013, kdežto návrh na její zastavení stěžovatel podal až v červenci 2023, tedy s odstupem více než deseti let. Již tento časový odstup ve spojení s povahou titulu a výší plnění vylučuje, aby šlo o kvalifikovanou, zjevnou nespravedlnost, která může představovat onu úzkou výjimku předpokládanou nálezem sp. zn. II. ÚS 3194/18. Závěr obecných soudů, že v posuzovaném případě natolik intenzivní mimořádné okolnosti nejsou dány, nelze označit za projev libovůle.

9. Neobstojí ani stěžovatelova námitka, že nebyl v řízení nečinný a že jeho pasivita byla pouze důsledkem doručování fikcí poté, co se přestěhoval do P. Zjištění soudu, že stěžovateli bylo doručováno do vlastních rukou a že byl řádně předvolán, stěžovatel žádnou přesvědčivou argumentací nevyvrací. Měl-li za to, že mu nebylo řádně doručeno, příslušelo mu domáhat se nápravy v nalézacím řízení, nikoli zpochybňovat účinky pravomocného titulu po skončení exekuce. Skutečnost, že je stěžovatel právním laikem a že se o judikatuře připouštějící zastavení i skončené exekuce dozvěděl teprve krátce před podáním návrhu, na uvedeném nic nemění. Neznalost práva sama o sobě nezakládá ústavněprávně relevantní důvod k prolomení právní moci a principu právní jistoty.

10. Ani námitka, že oprávněná vedla exekuci ve zlé víře, neboť věděla, že směřuje proti nesprávné osobě, neodůvodňuje výjimečný zásah do povahy exekučního řízení. Otázka, kdo je nositelem vymáhané povinnosti, je otázkou věcné správnosti exekučního titulu, kterou exekuční soud přezkoumávat nemůže. Tvrzená záměna stěžovatele s jeho otcem, stejně jako tvrzená nemožnost jednoznačné identifikace smluvní strany pro absenci rodného čísla či data narození, jsou skutkovými výhradami proti rozsudku, jež měly a mohly být uplatněny v nalézacím řízení, resp. v řízení o opravných prostředcích. Stěžovatel byl v době vydání titulu i nařízení exekuce zletilý a plně svéprávný a opravné prostředky měl objektivně k dispozici. Jestliže je nevyužil, nelze toto opomenutí napravit v řízení o zastavení exekuce. Posuzováno i v souhrnu se všemi ostatními tvrzeními tak stěžovatelem předestřená situace nevykazuje znaky zjevné nespravedlnosti kolidující se základními principy právního státu.

11. Právě uvedené konečně platí i pokud jde o námitku, že soudní exekutor vydal dražební vyhlášku a usnesení o ceně v době, kdy byl již pravomocně odsouzen a byl mu uložen zákaz výkonu exekuční činnosti. Ústavní soud akceptuje závěr krajského soudu, že případná vada spočívající v nedostatku oprávnění exekutora učinit konkrétní procesní úkon je svou povahou vadou postihující jednotlivé úkony a rozhodnutí, nikoli řádně zahájené exekuční řízení jako celek. Proti takovým úkonům a rozhodnutím (např. proti usnesení o ceně) byly stěžovateli k dispozici samostatné prostředky obrany, jež bylo namístě uplatnit v době jejich vydání. Z hlediska řízení o zastavení již skončené exekuce je rozhodné toliko to, zda samotné vynucené plnění a způsob, jímž k němu došlo, zakládají onu kvalifikovanou nespravedlnost ve smyslu shora uvedeném. Nadto z rekapitulace Nejvyššího soudu plyne, že výkon funkce původně pověřeného exekutora skončil ke dni 22. 6. 2012, do uvolněného úřadu byl k 1. 1. 2013 jmenován nový exekutor, který v řízení pokračoval, a teprve poté (dne 6. 3. 2013) byla pohledávka vymožena. Závěr obecných soudů, že tato námitka není způsobilá přivodit zastavení skončené exekuce, proto ve výsledku obstojí.

12. Konečně k odkazu na nález sp. zn. IV. ÚS 128/05 vyjadřující zásadu úplné apelace i v řízení o zastavení výkonu rozhodnutí Ústavní soud uvádí, že tato zásada se týká procesní možnosti účastníka uplatnit v odvolacím řízení nové skutečnosti a důkazy. Nijak však neprolamuje hmotněprávní mez spočívající v zákazu věcného přezkumu exekučního titulu exekučním soudem. Možnost uplatnit nové skutečnosti před odvolacím soudem v exekučním řízení nemůže znamenat možnost dosáhnout jejich prostřednictvím obnovení nalézacího řízení.

13. Ústavní soud proto uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatele, a proto byla jeho ústavní stížnost odmítnuta mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. července 2026 Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu