IV.ÚS 1335/12
V PLATNOSTI- NSS 13 Kse 24/2009-58
- ÚS IV.ÚS 1335/12
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost stěžovatele, který se proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu zastával, že mu bylo odepřeno právo na odvolání. Soud uznal, že rozhodnutí Nejvyššího správního soudu bylo řádně odůvodněno a neporušilo právo na spravedlivý proces. Ústavní soud se opřel o své předchozí rozhodnutí, podle něhož nemožnost odvolání proti rozhodnutí kárného soudu není v rozporu s ústavními zárukami. Návrh na zrušení § 21 zákona o řízení ve věcech soudních exekutorů byl odmítnut jako součást zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl dne 9. července 2013 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Michaely Židlické, soudkyně JUDr. Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje JUDr. Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Milana Usnula, soudního exekutora se sídlem Bryksova 763/46, 198 00 Praha 9, zastoupeného Mgr. Janem Válkem, advokátem se sídlem Petrská 1136/12 110 00 Praha 1, proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 1. 2012 č. j. 13 Kse 24/2009-58, spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 21 zákona č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů, ve znění pozdějších předpisů, takto:
Výrok
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění
I. Včas podanou ústavní stížností brojil stěžovatel proti v záhlaví označenému rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (jako soudu kárného) s tvrzením o porušení ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod a ustanovení čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Konkrétně stěžovatel Nejvyššímu správnímu soudu vytknul, že jeho rozhodnutí nebylo dostatečně odůvodněno, a je tudíž nepřezkoumatelné. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že stěžovatel zapříčinil průtahy v exekučním řízení (resp. že výrazně překročil "běžný termín k provedení úkonu"), aniž by pro takové hodnocení měl odpovídající právní podklad a jeho rozhodnutí nelze než považovat za projev libovůle. Stěžovatel rovněž zdůraznil, že jeho potrestání napomenutím bylo v rozporu s principem rovnosti, neboť např. soudci nejsou trestáni ani za mnohem delší průtahy v řízení. Právo stěžovatele na spravedlivý proces mělo dle jeho názoru být porušeno rovněž tím, že dle ustanovení § 21 zákona č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "napadené ustanovení") mu nebylo umožněno podat proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu odvolání, pročež s ústavní stížností spojil návrh na zrušení tohoto ustanovení. Stěžovatel uvedl, že si sice je vědom, že v řízení vedeném pod sp. zn. Pl. ÚS 33/09 byl návrh na zrušení tohoto ustanovení zamítnut, avšak tento nález se vztahoval ke kárné odpovědnosti soudců. Povaha sankce, kterou je možné uložit v kárném řízení ve věcech exekutorů, umožňuje tento typ řízení charakterizovat jako řízení o trestním obvinění, pročež nelze závěry z nálezu sp. zn. Pl. ÚS 33/09 ze dne 29. 9. 2010 (N 205/58 SbNU 827; 332/2010 Sb.) bez dalšího na tuto věc aplikovat. II. Bližší obsah ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí, jakož i průběh řízení před kárným soudem netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžované rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy. III. Formálně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný; jde přitom o návrh sice přípustný, ale z důvodů dále vyložených zjevně neopodstatněný. Ústavní soud je, jak již mnohokrát konstatoval, soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83 Ústavy) a nepředstavuje jakousi další instanci v rámci systému obecného soudnictví. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutími či postupy, jež těmto rozhodnutím předcházely, porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Nesprávná aplikace běžného zákonodárství soudy ve věcech civilních, trestních a správních zpravidla nemá za následek porušení základních práv a svobod; to může nastat až v případě, že dojde k porušení některé z těchto norem v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti; k tomu však v projednávané věci nedošlo. Stěžovatel spatřoval porušení svého práva na spravedlivý proces především ve dvou skutečnostech. Jednak považoval závěr Nejvyššího správního soudu, že v exekučním řízení došlo jeho vinou k opakovaným a neodůvodněným průtahům, za nepřezkoumatelný a svévolný a dále brojil proti samotné zákonné úpravě, jež mu nedovolila podat proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu odvolání. Pokud jde o námitku první, Ústavní soud konstatuje, že napadené rozhodnutí je odůvodněno řádně a v souladu s ústavními garancemi práva na spravedlivý proces, a to jak obecně, tak i konkrétně ve vztahu ke stěžovatelem vytýkaným skutečnostem. Nejvyšší správní soud vyložil, proč a ve vztahu ke kterým obdobím bylo lze dospět k závěru o nedůvodných průtazích zaviněných stěžovatelem (srov. napadené rozhodnutí č. l. 62 a 63) a proti jeho závěrům nemá Ústavní soud žádných ústavněprávních námitek. S ohledem na uvedené může Ústavní soud na odůvodnění napadeného rozhodnutí - maje za nadbytečné jeho obsah reprodukovat - ve zbytku odkázat. Ústavní soud nemůže přitakat ani stěžovatelově námitce, že k porušení jeho práva na spravedlivý proces došlo tím, že mu byla v důsledku zákonné úpravy odepřena možnost podat proti rozhodnutí kárného soudu odvolání. Ústavností stěžovatelem napadeného ustanovení se Ústavní soud zabýval již v citovaném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 33/09. Pro úplnost se uvádí, že v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 33/09 dospěl Ústavní soud k závěru, že nemožnost podat odvolání proti rozhodnutí kárného soudu (v důsledku napadeného ustanovení) není v rozporu s ústavními garancemi práva na spravedlivý proces. Konstatoval, že ústavní pořádek garantuje právo na odvolání toliko v trestních věcech (čl. 2 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 7 k Úmluvě), přičemž z tohoto pravidla existují výjimky dle ustanovení čl. 2 odst. 2 Dodatkového protokolu č. 7 k Úmluvě ("Z tohoto práva jsou přípustné výjimky v případě méně závažných trestných činů, které jako takové kvalifikuje zákon, nebo jestliže byla příslušná osoba souzena v prvním stupni nejvyšším soudem nebo byla uznána vinnou a odsouzena na základě odvolání proti osvobozujícímu rozsudku"). Svůj závěr o ústavní souladnosti napadeného ustanovení pak Ústavní soud opřel jednak o argument, že kárné řízení se soudci není řízením o trestním obvinění ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy (což není v nyní projednávané věci bez dalšího aplikovatelný závěr) a jednak o skutečnost, že rozhodování Nejvyššího správního soudu v kárných věcech je třeba považovat za rozhodování nejvyššího soudu ve smyslu ustanovení čl. 2 odst. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě (což ovšem i v projednávané věci relevantní je). Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelův návrh na zrušení ustanovení § 21 zákona č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů, ve znění pozdějších předpisů, pak jako návrh akcesorický podle ustálené judikatury sdílí právní osud ústavní stížnosti.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 9. července 2013 JUDr. Michaela Židlická předsedkyně senátu Ústavního soudu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (1)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.