IV.ÚS 1336/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové (soudkyně zpravodajky) a soudců Michala Bartoně a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelů R. K. a Z. K., zastoupených JUDr. Michalem Říhou, advokátem, sídlem Londýnská 608/52, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. února 2026 č. j. 22 Cdo 2693/2025-643, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. dubna 2025 č. j. 28 Co 45/2025-604 a rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 19. listopadu 2024 č. j. 5 C 436/2023-318, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kutné Hoře, jako účastníků řízení, a České republiky - Generálního ředitelství cel, sídlem Budějovická 1387/7, Praha 4 - Michle, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny.

2. Vedlejší účastnice se domáhala zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitým věcem (pozemkům a stavbě, která je součástí jednoho z nich) v žalobě blíže specifikovaných (dále jen "nemovitosti"). Vedlejší účastnice nabyla svůj spoluvlastnický podíl k nemovitostem v souvislosti s trestním rozsudkem, jímž byl první stěžovatel potrestán mj. k propadnutí 3/4 jeho majetku. Obrana stěžovatelů byla založena na tvrzení, že druhá stěžovatelka je výlučnou vlastnicí nemovitostí na základě vydržení, resp. že nemovitosti pořídila ze svých výlučných prostředků.

3. Okresní soud v Kutné Hoře (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k nemovitostem (výrok I), nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví stěžovatelky (výrok II), uložil jí povinnost zaplatit vedlejší účastnici na vypořádacím podílu částku 3 817 500 Kč (výrok III) a prvnímu stěžovateli na vypořádacím podílu částku 1 272 500 Kč (výrok IV). Výroky V až VII rozhodl o náhradě nákladů nalézacího řízení vzniklých účastníkům a státu.

4. K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Krajský soud vyšel z toho, že stěžovatelka je na základě dvou kupních smluv z roku 1997 sice zapsaná v katastru nemovitostí jako výlučný vlastník nemovitostí, ale vzhledem k tomu, že je uzavírala za trvání manželství se stěžovatelem, staly se součástí společného jmění. Tvrzení stěžovatelů, že nemovitosti nabyla stěžovatelka do svého výlučného vlastnictví ze svých výlučných prostředků považoval za nepřípustnou novotu, neboť bylo uplatněno až po koncentraci řízení. Krajský soud dále zjistil, že v roce 2000 smlouvou sepsanou notářským zápisem stěžovatelé zúžili zákonem stanovený rozsah společného jmění manželů. Věcně právní účinky této smlouvy ovšem nenastaly, neboť vklad smlouvy do katastru nemovitostí nebyl proveden. S ohledem na uvedená skutková zjištění konstatoval, že nemovitosti byly nabyty do společného jmění manželů podle § 143 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "obč. zák."), které nebylo modifikováno ve smyslu § 143a obč. zák. Společné jmění zaniklo podle § 66 odst. 4 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, až v roce 2020 nabytím právní moci trestního rozsudku o propadnutí majetku (rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 7. 2019 č. j. 1 T 8/2015-11001 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 6. 2020 sp. zn. 3 To 1/2020). Ve shodě s okresním soudem dospěl k závěru, že z důvodu trvání manželství mezi stěžovateli nemohla započít nebo běžet vydržecí doba podle § 114 obč. zák. ve spojení s § 134 odst. 1 a 4 obč. zák. Ze stejného důvodu nemohla započít nebo běžet vydržecí doba ani pro mimořádné vydržení (§ 1098 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).

5. Následné dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl, jelikož nebylo přípustné. Závěr krajského soudu, že vydržení bránilo trvání manželství stěžovatelů, považoval za správný. Ostatně stěžovatelé jej v dovolání ani nezpochybňovali. Proto nemohly přípustnost dovolání založit otázky, které se týkaly naplnění či nenaplnění podmínek řádného nebo mimořádného vydržení. Nejvyšší soud neuznal námitku stěžovatelů, že krajský soud nezkoumal, zda jsou účastníci řízení skutečně v právním postavení (spolu)vlastníků nemovitostí. Krajský soud se touto otázkou podrobně zabýval a uzavřel, že nemovitosti byly nabyty do společného jmění manželů podle § 143 odst. 1 písm. a) obč. zák., které nebylo modifikováno (§ 143a obč. zák.). Jestliže stěžovatelé až po koncentraci řízení nově tvrdili, že nemovitosti nabyla stěžovatelka za trvání manželství ze svých výlučných prostředků (v roce 1997), šlo o skutečnosti nové, které již v odvolacím řízení nemohly být uplatněny. Nadto stěžovatelům nic nebránilo, aby tato tvrzení a důkazy uplatnili dříve, než nastaly účinky koncentrace řízení.

II. Argumentace stěžovatelů

6. Stěžovatelé vysvětlují, proč nedošlo ke vkladu smlouvy z roku 2000 o zúžení společného jmění do katastru nemovitostí. Tvrdí, že byli v dobré víře, že nemovitosti jsou ve výlučném vlastnictví stěžovatelky, čemuž odpovídal i stav zapsaný v katastru nemovitostí. Podle jejich názoru byly splněny i podmínky mimořádného vydržení. Poukazují na to, že zodpovězení věcné legitimace představuje předběžnou otázku, jejíž posouzení je povinností soudu, nikoliv účastníka, který by byl limitován nebo omezován koncentrací řízení. Podle názoru stěžovatelů se při posuzování pasivní věcné legitimace, jako otázky předběžné, kterou soud zkoumá z úřední povinnosti [§ 103 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.")], neuplatní koncentrace řízení. Soudy dále přehlédly, že společné jmění podle § 143 odst. 1 písm. a) obč. zák. netvoří majetek nabytý jedním z manželů za majetek náležející do výlučného vlastnictví tohoto manžela. Podle stěžovatelů nelze mít pochyb o tom, že nemovitosti byly v roce 1997 pořízeny z výlučných prostředků stěžovatelky, resp. z prostředků, které poskytli výlučně jí členové její rodiny. Na základě uvedeného opakovaně dovozují, že od samého počátku absentovala jedna ze základních podmínek řízení - pasivní věcná legitimace, jejímuž zkoumání nemohla bránit koncentrace řízení.

III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky) a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelů.

8. Stěžovatelé zastávají názor, že nemovitosti nabyla do svého výlučného vlastnictví stěžovatelka (z prostředků poskytnutých členy její rodiny), a pokud tuto obranu proti žalobě uplatnila až v odvolacím řízení, nemohla jí bránit překážka koncentrace řízení, neboť šlo o podmínku řízení (otázku pasivní věcné legitimace), kterou jsou soudy povinny zkoumat v průběhu celého řízení. Tento názor Ústavní soud nesdílí. Mezi podmínky řízení ve smyslu § 103 a násl. o. s. ř., které je soud povinen zkoumat v průběhu řízení, a pro jejichž existenci musí řízení zastavit, náleží nedostatek pravomoci soudu, resp. národní příslušnosti českých soudů, nedostatek způsobilosti být účastníkem řízení, jestliže zde byl již v okamžiku zahájení řízení, překážka věci rozhodnuté (rei iudicatae) a překážka věci zahájené (litispendence). Mezi tyto podmínky ale nepatří nedostatek pasivní věcné legitimace. Stěžovatelé zjevně zaměňují absenci právní osobnosti (způsobilosti být účastníkem řízení) jako důvod pro zastavení řízení s nedostatkem tzv. věcné legitimace ve sporu, která s podmínkami řízení nic společného nemá. Věcnou legitimací je stav vyplývající z hmotného práva, podle něhož účastník je subjektem práva či povinnosti, jež je předmětem řízení. Její nedostatek je důvodem k případnému zamítnutí žaloby, nikoliv k zastavení řízení.

9. Nepředstavuje-li tedy otázka věcné legitimace podmínku řízení ve smyslu § 103 o. s. ř., kterou by měl soud zkoumat kdykoliv v průběhu řízení, jak se stěžovatelé mylně domnívají, pak platí zásady ovládající sporné řízení, mezi něž spadá mj. i koncentrace řízení. Uplatnili-li stěžovatelé tvrzení a překládali-li důkazy o tom, že stěžovatelka pořídila nemovitosti z výlučných prostředků až poté, co bylo řízení zkoncentrováno a stěžovatelé byli o následcích poučeni (§ 119a o. s. ř.), pak k nim krajský soud skutečně nemohl přihlížet, neboť šlo o nepřípustné novoty (viz přiléhavé vysvětlení v bodech 39 a 40 napadeného rozsudku krajského soudu).

10. Za situace, kdy obecné soudy vyšly ze zjištění, že smlouva o zúžení společného jmění z roku 2000 byla sice platná, ale její věcně právní účinky nikdy nenastaly, neboť nedošlo k jejímu vkladu do katastru nemovitostí, byl nutným vyústěním tohoto zjištění závěr o existenci společného jmění manželů k nemovitostem s tím, že k jeho zániku došlo až v souvislosti s nabytím právní moci trestního rozsudku (§ 66 odst. 4 trestního zákoníku). Za daných okolností nelze mít ústavněprávní výhrady proti závěru, že stěžovatelka nemohla vlastnické právo vydržet, neboť právní úprava (jak podle starého obč. zák., tak podle nového občanského zákoníku), jakož i konstantní judikatura vydržení (řádné či mimořádné) vlastnického práva mezi manžely nepřipouští (k tomu body 13 až 17 usnesení Nejvyššího soudu). Stěžovatelé ostatně tento právní závěr v ústavní stížnosti ani nezpochybňovali, svoji argumentaci soustředili na otázku možnosti uplatnění nových tvrzení o výlučném vlastnictví stěžovatelky v odvolacím řízení.

11. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů, odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. června 2026 Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu