IV.ÚS 1339/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudců Michala Bartoně a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti AGENTURA PRO REVITALIZACI A SPRÁVU PODNIKŮ - ARES, v.o.s., sídlem Jáchymovská 41/73, Karlovy Vary, insolvenční správkyně dlužnice obchodní společnosti IDS distributor, spol. s r.o., sídlem náměstí Jiřího z Poděbrad 106, Toužim, zastoupené Mgr. Lukášem Hegnerem, advokátem, sídlem Jiráskovo náměstí 816/4, Plzeň, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2026 č. j. 29 Cdo 778/2024-543, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. června 2023 č. j. 20 Co 161/2023-526 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 1. února 2023 č. j. 22 C 176/2022-501 a s ní spojeném návrhu na zrušení § 147 odst. 1 a 2 zákona č. 182/2006 Sb. o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Pěkný - Unimex s.r.o., sídlem Rubešova 72/9, Praha 2 - Vinohrady, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost a s ní spojený návrh se odmítají.

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatelka je insolvenční správkyní v záhlaví označené dlužnice. Stěžovatelka se v posuzované věci žalobou podanou k Obvodního soudu pro Prahu 2 po vedlejší účastnici domáhala částky 35 400 251 Kč s příslušenstvím, která měla představovat ušlý zisk dlužnice za červen 2008 až květen 2010. Vedlejší účastnice měla dlužnici tuto škodu způsobit podáním neopodstatněného insolvenčního návrhu, který odstartoval neoprávněné, spletité a dlouhé insolvenční řízení, jehož nepříznivými účinky dlužnice v úpadku nakonec skončila. Podáním návrhu totiž dlužnice měla přijít o pravidelné obchodní partnery, obchodní zástupce a zaměstnance, musela pozastavit činnost, nemohla plnit závazky a ušel jí zisk z její činnosti.

2. Obvodní soud napadeným rozsudkem žalobu na zaplacení dané částky zamítl (výrok I) a uložil stěžovatelce povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady řízení ve výši téměř 926 tis. Kč (výrok II). Obvodní soud věc posoudil podle § 147 odst. 1 a 2 zákona č. 182/2006 Sb. o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon). Bylo nesporné, že dne 29. 5. 2008 doručila vedlejší účastnice proti dlužnici insolvenční návrh, který dne 13. 6. 2008 Krajský soud v Plzni zamítl, avšak toto rozhodnutí zrušil Vrchní soud v Praze dne 29. 8. 2008. Dne 16. 7. 2009 byl zjištěn úpadek dlužnice, nicméně toto rozhodnutí vrchní soud dne 19. 11. 2009 změnil tak, že se insolvenční návrhy zamítají. Poté Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. 6. 2011 sen. zn. 29 NSČR 21/2010 A-105 tato usnesení zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení, ve kterém byl dne 4. 2. 2013 zjištěn úpadek dlužnice a prohlášen konkurz na její majetek.

3. Obvodní soud uvedl, že řízení o insolvenčním návrhu vedlejší účastnice nebylo zastaveno, insolvenční návrh nebyl odmítnut vinou vedlejší účastnice a insolvenční návrh nebyl ani zamítnut. Stěžovatelce tudíž nepřísluší právo na náhradu ušlého zisku vzniklého zahájením insolvenčního řízení. Dle ustálené judikatury je pro aplikaci § 147 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona právně nevýznamná argumentace, že se dlužnice v důsledku těžkostí spojených s insolvenčním řízením posléze skutečně dostala do stavu úpadku. V posuzované věci insolvenční návrh nebyl zamítnut, odmítnut a insolvenční řízení o takovém návrhu nebylo zastaveno, proto nepřipadá v úvahu ani splnění dalších předpokladů odpovědnosti insolvenčního navrhovatele za škodu, neboť stěžovatelce nesvědčí aktivní věcná legitimace k podání žaloby. Stěžovatelčin případ nevykazuje zvláštní specifika, protože se od jiných již rozhodnutých případů neliší. Žalovaná částka též není po vedlejší účastnici požadována oprávněně, protože jí nelze tvrzenou škodu přičítat k tíži, škoda měla být způsobena jednáním třetí osoby (banky). Došlo k přetržení příčinné souvislosti mezi tvrzeným ušlým ziskem a jednáním vedlejší účastnice, která nemohla při podání insolvenčního návrhu předpokládat, že banka protiprávně zablokuje dlužnici účty.

4. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu (výrok I) a uložil stěžovatelce povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady řízení ve výši téměř 147 tis. Kč (výrok II). Městský soud se ztotožnil se závěry obvodního soudu, včetně odkazů na ustálenou judikaturu. Předpokladem aktivní legitimace stěžovatelky k uplatnění nároku na náhradu škody, jež měla vzniknout dlužnici podáním insolvenčního návrhu, je odmítnutí či zamítnutí insolvenčního návrhu nebo zastavení insolvenčního řízení. Insolvenční zákon v § 147 nepředpokládá zkoumání faktické důvodnosti insolvenčního návrhu v náhradovém řízení, které by vedlo k přezkumu rozhodnutí insolvenčního soudu o úpadku. V posuzované věci je rozhodné, že v insolvenčním řízení byl zjištěn úpadek dlužnice, jakkoli až po zásahu Nejvyššího soudu. Argumentace stěžovatelky, že se dlužnice dostala do úpadku v důsledku těžkostí spojených s insolvenčním řízením, není proto právně relevantní. Východisko, že dlužnice byla na počátku insolvenčního řízení aktivně legitimována k podání žaloby podle § 147 odst. 2 insolvenčního zákona, je nesprávné. Judikatura citovaná stěžovatelkou je nepřiléhavá, § 143 odst. 3 insolvenčního zákona představuje výjimku z § 147 odst. 2 téhož zákona, výjimku z tohoto ustanovení představuje i to, že dlužník po podání insolvenčního návrhu závazek splnil. Na přetržení příčinné souvislosti rozsudek obvodního soudu nespočívá, dané námitky proto nemají opodstatnění.

5. Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud napadeným rozsudkem zamítl a nepřiznal nikomu právo na náhradu nákladů řízení. Znění stěžovatelkou formulované otázky je zčásti sugestivní a předestírá jako fakt neprokázanou skutečnost, tj. že se dlužnice dostala do úpadku v důsledku návrhu vedlejší účastnice. Dovolání je přesto přípustné, nikoli však důvodné, pro odpověď na dosud neřešenou otázku, zda (a případně za jakých podmínek) se osoba, které zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu vznikla škoda nebo jiná újma, může domáhat náhrady této škody nebo újmy po insolvenčním navrhovateli, aniž je (byl) splněn předpoklad spočívající v tzv. jiném rozhodnutí o insolvenčním návrhu podle § 142 insolvenčního zákona. Dle ustálené judikatury a doktríny je základním předpokladem pro vznik práva na náhradu škody nebo jiné újmy způsobené (tvrzenému) dlužníku zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu pravomocné rozhodnutí insolvenčního soudu o zastavení insolvenčního řízení, o odmítnutí insolvenčního návrhu nebo o zamítnutí insolvenčního návrhu. Důvod tento závěr prolomit neshledává Nejvyšší soud ani při zohlednění smyslu a účelu zákona, pro odlišný výklad se nenabízí žádný prostor. Domáhat se náhrady škody lze tedy pouze za předpokladu, že insolvenční návrh byl navrhovatelovou vinou pravomocně odmítnut nebo zamítnut, anebo že insolvenční řízení o insolvenčním návrhu bylo jeho vinou pravomocně zastaveno. To platí i v poměrech této věci. Nejvyšší soud též potvrdil aplikaci § 154 odst. 1 občanského soudního řádu na tuto věc.

II. Argumentace stěžovatelky

6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že civilní soudy porušily její ústavně zaručená práva a dopustily se neústavního přepjatého formalismu. Jde o restriktivní a formální výklad § 147 insolvenčního zákona, dle nějž náhradu újmy způsobené tzv. šikanózním insolvenčním návrhem lze přiznat pouze tehdy, pokud insolvenční řízení skončí pravomocným zastavením, odmítnutím nebo zamítnutím insolvenčního návrhu. Tento výklad ignoruje smysl a účel právní úpravy a zvýhodňuje vedlejší účastnici, která podala natolik šikanózní insolvenční návrh, že dlužnice skončila v úpadku. Smyslem úpravy je ale právě odradit takové škůdce od podávání šikanózních návrhů a chránit dlužnici. V této věci šlo podle judikatury o šikanózní návrh. Závěr civilních soudů popírá spravedlnost a legalizuje šikanózní návrh jen proto, že se vedlejší účastnici v průběhu let podařilo dlužnici dohnat do úpadku. Tento přepjatý formalismus a mechanická aplikace práva představuje porušení stěžovatelčina práva na spravedlivý proces a práva vlastnit majetek, civilní soudy nadto ignorovaly okolnosti případu svědčící ve prospěch stěžovatelky. Insolvenční návrh, jenž by byl, nebýt následných okolností nezávislých na dlužnici, pravomocně odmítnut či zamítnut, nemůže uniknout odpovědnosti podle § 147 insolvenčního zákona pouze kvůli nestandardnímu průběhu řízení či jednání třetích osob.

III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud nejprve připomíná, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů, neposuzuje proto v zásadě ani výklad zákonů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by jejich postup byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti (srov. např. nález ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98). O takovou situaci však v posuzované věci nejde.

8. V prvé řadě nelze souhlasit s tím, že zpochybněné závěry civilních soudů jsou projevem přepjatého formalismu. Insolvenční řízení je specifickým a formalizovaným typem řízení, s jehož zahájením a průběhem se pojí specifické právní účinky, bez kterých by nemohlo dojít k naplnění jeho cíle; totéž platí i o úpravě odpovědnosti podle § 147 insolvenčního zákona. Zároveň nelze souhlasit se stěžovatelkou v tom, že v dané věci bylo prokázáno, že ze strany vedlejší účastnice šlo o šikanózní návrh. Podstatou věci totiž bylo posouzení otázky, zda se podle § 147 insolvenčního zákona lze úspěšně domáhat náhrady škody i v situaci, kdy není naplněn předpoklad spočívající v tzv. jiném rozhodnutí o insolvenčním návrhu ve smyslu § 142 insolvenčního zákona. Argumenty o šikanózním návrhu ostatně v obecné rovině vyvrací již jen to, že tvrzená škoda měla být dle stěžovatelky způsobena též třetí osobou (bankou, která v rozporu se zákonem zablokovala dlužnici účty), nikoli výlučně jen vedlejší účastnicí jakožto insolvenční navrhovatelkou (srov. zejména body 34 a 59 rozsudku Nejvyššího soudu, bod 8 rozsudku městského soudu a bod 16 rozsudku obvodního soudu). Závěr, že v nynější věci podmínky § 147 insolvenčního zákona dány nebyly, tedy ústavně obstojí.

9. Co se týče zbylé argumentace stěžovatelky, civilní soudy v souladu s ústavními požadavky srozumitelně vysvětlily, že aktivní legitimace podle § 147 insolvenčního zákona má být zkoumána až ke dni konečného rozhodnutí, což vyplývá z § 154 odst. 1 občanského soudního řádu a z ustálené judikatury. Insolvenční řízení je totiž třeba posuzovat jako celek, nikoli pouze jeho dílčí fáze. Pro posouzení věci je významné, že v konečném důsledku došlo v roce 2013 k úpadku dlužnice, byť tedy až po zásahu Nejvyššího soudu. Klíčové pro aplikaci § 147 insolvenčního zákona je totiž to, aby předpoklady jeho aplikace (v posuzované věci jde o předpoklad pravomocného zastavení řízení o insolvenčním návrhu, nebo pravomocného odmítnutí insolvenčního návrhu, anebo pravomocného zamítnutí insolvenčního návrhu) byly splněny nejpozději v době, kdy soud rozhoduje o věci samé (srov. body 51 až 63 rozsudku Nejvyššího soudu, body 6 až 8 rozsudku městského soudu a body 10 až 18 rozsudku obvodního soudu). Tento závěr je z ústavního hlediska přijatelný.

10. Civilní soudy též v souladu s ústavními požadavky vyhodnotily všechny okolnosti této věci, jako je nestandardní první fáze insolvenčního řízení, délka řízení od podání insolvenčního návrhu do prohlášení úpadku (od roku 2008 do roku 2013) a samotný průběh řízení. První usnesení insolvenčního soudu o zamítnutí insolvenčního návrhu totiž bylo zrušeno pro vady, druhé usnesení odvolacího soudu o zamítnutí insolvenčního návrhu zrušil Nejvyšší soud a soudy se shodly, že úpadek dlužníka, který nastal po zahájení insolvenčního řízení, přivodila svými opatřeními třetí osoba, tj. banka, která dlužnici nesprávně zablokovala účty. Jediný a pro posouzení věci nepodstatný rozdíl oproti judikatuře je ten, že v této věci nebylo usnesení o zamítnutí zrušeno již odvolacím soudem, ale až soudem dovolacím. Není přitom důvod odlišovat situace, kdy je úpadek zjištěn po zásahu soudu odvolacího nebo dovolacího, neboť v obou variantách si lze představit situaci, ve které se dlužník dostane do úpadku až eventuálně v průběhu insolvenčního řízení. Pro posouzení odpovědnosti za škodu podle § 147 insolvenčního zákona je přitom podstatný právě konečný výsledek insolvenčního řízení (srov. bod 59 rozsudku Nejvyššího soudu, bod 6 rozsudku městského soudu a body 6 až 18 rozsudku obvodního soudu). Na tom není nic neústavního.

11. Ústavní soud proto odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Návrh na zrušení § 147 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona sdílí osud ústavní stížnosti [§ 43 odst. 2 písm. b) téhož zákona].

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 5. srpna 2026 Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu