IV.ÚS 1350/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové (soudkyně zpravodajky) a soudců Michala Bartoně a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele P. K., zastoupeného Mgr. Michaelem Vamberou, advokátem, sídlem K Drkolnovu 646, Příbram, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. března 2026 č. j. 5 Tdo 108/2026-13453, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. září 2025 č. j. 8 To 63/2025-13341 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. ledna 2025 č. j. 2 T 4/2023-13190, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Z ústavní stížnosti i z jejích příloh se podává, že Krajský soud v Ústí nad Labem napadeným rozsudkem uznal stěžovatele vinným z pomoci ke zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 24 odst. 1 písm. c) a § 240 odst. 1 a 3 trestního zákoníku a uložil mu trest odnětí svobody v trvání 6 let se zařazením do věznice s ostrahou. Uvedl, že stěžovatel jako osoba samostatně výdělečně činná vystavoval ve shodě s jednatelem obchodní společnosti X fiktivní daňové doklady za plnění, k němuž fakticky nikdy nedošlo. Tyto fiktivní doklady posloužily ke zkrácení daně z přidané hodnoty, čímž byla Česká republika připravena o částku nejméně 41 419 478,54 Kč. Uvedené jednání krajský soud posoudil jako pokračující trestný čin ve smyslu § 116 trestního zákoníku. Fiktivnost plnění u jednotlivých stavebních akcí krajský soud dovodil z celé řady listinných důkazů, výpovědí svědků a doznání spoluobviněných, jakož i z toho, že stěžovatel v rozhodném období nevlastnil žádnou velkou mechanizaci, zaměstnával pouze tři osoby a v insolvenčním řízení žádnou techniku neuvedl. Návrhy obhajoby na výslech čtyř svědků zamítl jako nadbytečné. Pro úplnost krajský soud poukázal na to, že X a její jednatel byli za týž skutek pravomocně odsouzeni dříve rozsudkem téhož soudu, který nabyl právní moci dne 28. 8. 2024.

2. Odvolání podané stěžovatelem Vrchní soud v Praze napadeným usnesením zamítl. Zdůraznil, že krajský soud důkazy řádně provedl a logicky vyhodnotil a že zamítnutí návrhů obhajoby na doplnění dokazování transparentně odůvodnil v souladu s judikaturou Ústavního soudu vztahující se k tzv. opomenutým důkazům. K námitce vyloučení senátu vrchní soud poukázal na usnesení ze dne 26. 4. 2023 sp. zn. IV. ÚS 1340/22 s tím, že dohoda o vině a trestu výslovně uváděla, že stíhání stěžovatele je vedeno odděleně a o jeho vině dosud nebylo rozhodnuto, což nezakládá důvod podjatosti. Vrchní soud dále konstatoval, že výpovědi spoluobviněných byly po řádném poučení procesně použitelné a tvořily pouze jeden z článků uceleného řetězce důkazů svědčících o vině stěžovatele. Rovněž doplnil, že institut účinné lítosti podle § 242 trestního zákoníku na věc stěžovatele nedopadá, neboť ta je uplatnitelná výlučně ve vztahu k pachatelům trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 trestního zákoníku. O možnost osobního přednesu závěrečné řeči se stěžovatel podle vrchního soudu připravil sám opakovanými žádostmi o konání hlavního líčení v jeho nepřítomnosti. Uložený trest při dolní hranici zákonné sazby shledal přiměřeným a důvody pro mimořádné snížení trestu pod dolní hranici sazby podle § 58 trestního zákoníku neshledal.

3. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl jako zjevně neopodstatněné. K námitce podjatosti senátu konstatoval, že o ní již bylo rozhodováno krajským soudem i vrchním soudem, přičemž prosté zahrnutí osoby stěžovatele do popisu skutku v rozsudku, jímž byla schválena dohoda o vině a trestu v jiném řízení, nezakládá důvod k vyloučení soudců ani k porušení presumpce neviny. Krajský soud toliko vyjádřil, že stěžovatel je stíhán odděleně a o jeho vině nebylo rozhodnuto. K námitce konání hlavního líčení v nepřítomnosti Nejvyšší soud uvedl, že stěžovatel sám opakovaně žádal o konání líčení v nepřítomnosti a byl zastoupen obhájcem, takže jeho právo podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod dotčeno nebylo. K námitce opomenutých důkazů a procesní nepoužitelnosti výpovědí spoluobviněných odkázal na judikaturu Ústavního soudu a uzavřel, že v dané věci se nevyskytují opomenuté ani procesně nepoužitelné důkazy. Další námitky vyhodnotil jako pouhou polemiku se skutkovými zjištěními, jelikož stěžovatel nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení netvrdil. K aplikování zásady in dubio pro reo uvedl, že v daném případě byl skutkový stav zjištěn bez jakýchkoli pochybností a pro její aplikaci tudíž není prostor. K zásadě subsidiarity trestní represe doplnil, že se uplatní pouze ve zcela výjimečných případech, kdy společenská škodlivost činu nedosahuje běžné úrovně, což ale v případě stěžovatele nenastalo. Žádosti o odklad výkonu rozhodnutí a o odklad výkonu trestu nevyhověl.

II. Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel tvrdí, že hlavní líčení mělo jednostranný průběh nasvědčující předem danému výsledku, neboť krajský soud vyhověl desítkám návrhů obžaloby na výslech svědků, avšak čtyři návrhy obhajoby zamítl, čímž porušil princip rovnosti zbraní. Dále namítá, že o jeho vině rozhodoval senát, který předtím schválil dohodu o vině a trestu ve věci spolupachatelů, přičemž již v tomto odděleném řízení soud vyšel z toho, že stěžovatel vystavoval daňové doklady na plnění, k nimž nedošlo. V této souvislosti stěžovatel poukazuje na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") ve věci Mucha proti Slovensku ze dne 25. 11. 2021 (stížnost č. 63703/19). Stěžovatel rovněž namítá, že mu nebylo umožněno přednést osobně závěrečnou řeč, ačkoli postačovalo odročení o jeden týden. K trestu, který mu byl uložen, namítá jeho extrémní nepřiměřenost už i s ohledem na to, že skutky kladené mu za vinu se udály v letech 2014 až 2015, zatímco k jeho odsouzení došlo až na konci roku 2025 [uložení trestu přitom nemůže zohledňovat jen represivní složku - srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 2. 2010 sp. zn. I. ÚS 1305/09 a rozsudek ESLP ve věci Tempel proti České republice ze dne 25. 6. 2020 (stížnost č. 44151/12)]. Dále je nutno podle něho zohlednit jeho věk (přes 70 let), nepříznivý zdravotní stav, jakož i jeho postavení pouhého pomocníka, u něhož bylo namístě uvažovat o snížení trestu pod dolní hranici trestní sazby podle § 58 odst. 8 trestního zákoníku (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 8. 2007 sp. zn. III. ÚS 514/06). Zdůrazňuje též, že doměřená daň byla dobrovolně uhrazena v letech 2018 až 2020 a že ke dni zahájení trestního stíhání vykazovala společnost X přeplatek na dani přes 69 milionů Kč, vrácený dne 24. 9. 2020.

III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

5. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen. Do rozhodovací činnosti soudů nezasahuje vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94). Pochybení ústavněprávního rozměru Ústavní soud v posuzované věci neshledal.

6. Stěžovatel sice ve stížnosti předkládá ucelený soubor námitek, které však z valné většiny tvoří jen opakování jeho obhajoby uplatňované již v řízení před obecnými soudy, které obecné soudy ústavně souladně vypořádaly. Ústavní soud v postupu obecných soudů neshledal žádné vybočení z mezí ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces.

7. Stěžejní námitka stěžovatele směřuje proti údajné podjatosti senátu krajského soudu, jenž nejprve schválil dohodu o vině a trestu se spoluobviněnými stěžovatele a následně rozhodoval o jeho vině. Stěžovatel se v této souvislosti dovolává judikatury ESLP, konkrétně věci Mucha proti Slovensku, a namítá porušení presumpce neviny s tím, že soud jeho vinu předjímal. Jak však jednoznačně vyplývá z navazující judikatury, včetně rozsudku ESLP ve věci Bouša proti České republice ze dne 3. 6. 2025 (stížnost č. 34067/23), či z nálezu ze dne 30. 9. 2025 sp. zn. I. ÚS 1941/25, pouhá skutečnost, že soudce dříve rozhodoval o vině (původně) spoluobviněných v související věci, sama o sobě nezakládá pochybnosti o jeho nestrannosti. Klíčové pro zachování presumpce neviny je to, zda dřívější rozsudek nepředjímá vinu dosud nesouzené osoby. Krajský soud v posuzované věci tomuto požadavku dostál. V rozhodnutí o schválení dohody o vině a trestu sice musel popsat jednání stěžovatele pro účely nezbytné právní kvalifikace trestné činnosti hlavních pachatelů, avšak - v rámci odůvodnění rozhodnutí - zároveň neopomněl, že stěžovatel je stíhán odděleně a o jeho vině dosud nebylo zákonným způsobem rozhodnuto. Tím byla presumpce neviny stěžovatele šetřena a k žádnému nezákonnému utvrzení o vině stěžovatele před vynesením rozhodnutí v jeho věci nedošlo. Případ stěžovatele nelze srovnávat ani s jím odkazovanou věcí Tempel proti České republice. Zatímco ve věci Tempel odvolací soud nepřípustně a opakovaně (čtyřikrát) rušil zprošťující rozhodnutí, vnucoval nalézacímu soudu vlastní hodnocení důkazů a nakonec věc odňal zákonnému soudci, v nyní posuzované věci k ničemu takovému nedošlo. Postup soudů nevykazoval znaky libovůle ani snahy dosáhnout odsuzujícího rozsudku, a právo stěžovatele na spravedlivý proces soudy neporušily.

8. K námitce opomenutých důkazů a tvrzenému porušení principu rovnosti zbraní spočívajícímu v zamítnutí výslechů stěžovatelem navrhovaných svědků Ústavní soud uvádí, že obecné soudy nejsou povinny vyhovět všem důkazním návrhům obhajoby. Neakceptování důkazního návrhu je ústavně konformní v případě, kdy soud svůj postup logicky a přesvědčivě odůvodní, což se v posuzované věci stalo. Krajský soud transparentně vysvětlil, že navrhované výslechy a důkazy by byly nadbytečné, případně by zcela postrádaly vypovídací potenciál ve vztahu k prokazovaným fiktivním dodávkám materiálu a techniky. Závěr o fiktivnosti dodávek tvrzených stěžovatelem nadto jasně podpořila i zjištění o samotném stěžovateli a ekonomické neudržitelnosti jím tvrzených zakázek. Z dokazování mj. vyplynulo, že stěžovatel měl v rozhodném období pouze tři zaměstnance, což silně zpochybňuje jeho schopnost dodávat materiály a služby v řádech desítek milionů korun, jak je fakturoval. Fiktivní charakter činnosti stěžovatele dotváří i naprostá neidentifikovatelnost techniky - faktury neobsahovaly žádnou její specifikaci (typ, výrobní číslo, SPZ), což je u pronájmů v řádech milionů korun neobvyklé.

9. Neopodstatněná je rovněž argumentace stěžovatele o upření práva na přednesení závěrečné řeči tím, že hlavní líčení proběhlo v jeho nepřítomnosti. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že stěžovatel byl o konání hlavního líčení řádně vyrozuměn, přičemž počínaje prvním líčením žádal o jejich konání ve své nepřítomnosti. Pokud krajský soud za této situace dokončil dokazování a přistoupil k závěrečným řečem v nepřítomnosti stěžovatele, jednal v souladu s trestněprávními předpisy. Právo na spravedlivý proces nelze vykládat tak, že by soud musel vždy odročovat konání hlavního líčení, a rezignovat tak na zásadu rychlosti a ekonomie řízení; ostatně sám stěžovatel uznává, že krajský soud nevybočil z mezí ústavnosti, pokud konání hlavního líčení neodročil.

10. Pokud stěžovatel dovozuje nedostatek společenské škodlivosti jemu za vinu kladené trestné činnosti a namítá nutnost uplatnění zásady subsidiarity trestní represe i na základě toho, že společnost X daňové nedoplatky sama uhradila, pak k tomu Ústavní soud doplňuje, že podle formálního pojetí trestního práva platí, že každý čin naplňující zákonné znaky je trestným činem. Zásadu subsidiarity trestní represe, kdy se situace řeší mírněji mimo trestní právo (například pouze podle daňového řádu), lze využít jen ve zcela výjimečných případech s neobvykle nízkou společenskou škodlivostí. V případě stěžovatele však soudy dovodily jeho plnou trestní odpovědnost, protože žádné takové výjimečné okolnosti nezjistily. V posuzované věci stěžovatel po dobu téměř dvou let vysoce sofistikovaným způsobem systematicky vystavoval fiktivní doklady, jejichž pomocí byla krácena daň, a to ze ziskuchtivosti a po předchozím uvážení. Následek tohoto jednání znamenal, že způsobená škoda přesáhla 41,4 milionu Kč, čímž značně překročila zákonnou hranici škody velkého rozsahu. Následná dodatečná úhrada dlužné daně samotnou společností (nikoli stěžovatelem) má vliv pouze na výrok o náhradě škody, avšak trestnost dokonané účasti stěžovatele na činu to nijak nezmenšuje tím spíše, že institut účinné lítosti v dané věci nepřipadá v úvahu.

11. Konečně, k otázce namítané extrémní nepřiměřenosti stěžovateli uloženého trestu a tvrzené povinnosti soudu k mimořádnému snížení trestu pod dolní hranici zákonné sazby podle § 58 trestního zákoníku, Ústavní soud připomíná, že krajský soud na straně stěžovatele neshledal žádné okolnosti odůvodňující takový přístup k výměře trestu. Naopak poukázal na absenci jakékoli sebereflexe stěžovatele v průběhu celého řízení, pohnutku ziskuchtivosti a extrémní rozsah zkrácené daně. Stěžovatel sice kontextuálně odkazuje na nález sp. zn. I. ÚS 1305/09 s tím, že dlouhé řízení by mělo být kompenzováno mimořádným snížením trestu pod dolní hranici sazby, nicméně i právě podle stěžovatelem vzpomínaného usnesení III. ÚS 514/06, uložení trestu na samé spodní hranici zákonné sazby může samo o sobě představovat dostatečnou a adekvátní kompenzaci za nepřiměřenou délku řízení. Mimořádné snížení trestu pod dolní sazbu zůstává až krajní možností, k němuž se soudy nepřiklonily. Uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody v trvání 6 let, tedy při samotné spodní hranici zákonné trestní sazby stanovené v rozpětí 5 až 10 let, není projevem nepřiměřené a neústavní přísnosti, nýbrž je naopak výsledkem zohlednění jak věku stěžovatele, tak i časového odstupu od dokonání trestného činu a stěžovatelovy bezúhonnosti (k předchozím záznamům stěžovatele v rejstříku trestů krajský soud již nepřihlížel). Ústavní soud v této souvislosti nepřehlédl závěr obecných soudů, že nebýt těchto specifických faktorů a času uplynulého od spáchání trestného činu, enormní výše škody společně s absencí jakékoli lítosti by objektivně umožňovaly uložení i trestu přísnějšího. Zásah Ústavního soudu do výše uloženého trestu je přitom vyhrazen pouze pro případy zcela zjevného excesu či libovůle. K nim v napadených rozhodnutích nedošlo, postup soudů při ukládání trestu je zcela v mezích ústavnosti.

12. Ústavní soud proto uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatele, a proto byla jeho ústavní stížnost odmítnuta mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. června 2026 Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu