IV.ÚS 1364/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové (soudkyně zpravodajky) a soudců Michala Bartoně a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele I. F., t. č. ve Vazební věznici České Budějovice, zastoupeného JUDr. Matoušem Blažkem, advokátem, sídlem Říční 456/10, Praha 1 - Malá Strana, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. dubna 2026 č. j. 4 To 161/2026-119 a usnesení Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 27. března 2026 č. j. 0 Nt 237/2026-79, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českém Krumlově, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích a Okresního státního zastupitelství v Českém Krumlově, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Z ústavní stížnosti i z jejích příloh se podává, že Okresní soud v Českém Krumlově vzal stěžovatele a další stíhané nyní napadeným usnesením do vazby, a to v rámci stíhání pro - zkráceně řečeno - zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) a odst. 4 písm. c) trestního zákoníku, spáchaný ve spolupachatelství ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech a ve velkém rozsahu. Okresní soud shledal naplnění všech tří vazebních důvodů podle § 67 odst. 1 písm. a), b) a c) trestního řádu. Útěkovou vazbu [§ 67 odst. 1 písm. a) trestního řádu] odůvodnil hrozbou vysokého trestu v rozmezí 8 až 18 let; ve vztahu ke stěžovateli také poukázal na jeho rodinné vazby na Ukrajině a v Ruské federaci. Koluzní vazbu [§ 67 odst. 1 písm. b) trestního řádu] opřel o ranou fázi trestního stíhání a rozsáhlost dodavatelsko-odběratelské sítě, jež zakládá riziko ovlivňování dosud nevyslechnutých osob. Předstižnou vazbu [§ 67 odst. 1 písm. c) trestního řádu] u stěžovatele odůvodnil tím, že jeho role nebyla okrajová a že mu z trestné činnosti plynul významný majetkový prospěch. Návrh některých stíhaných na nahrazení vazby mírnějšími opatřeními okresní soud odmítl s odkazem na § 73 odst. 1 trestního řádu, neboť vazbu nelze nahradit, je-li dán koluzní vazební důvod.

2. Stížnost stěžovatele (i dalších stíhaných) proti usnesení okresního soudu Krajský soud v Českých Budějovicích nyní napadeným usnesením zamítl jako nedůvodnou. K námitkám stěžovatele, jimiž poukazoval na své více než třicetileté bydliště v České republice, české státní občanství, vlastnictví nemovitosti, podřízenou roli v rámci skupiny a pouze pětiměsíční dobu účasti na eventuálním páchání trestné činnosti, krajský soud uvedl, že ukrajinské občanství a majetek v zahraničí zakládají důvod útěkové vazby podle § 67 písm. a) trestního řádu, zatímco finanční prospěch z rozsáhlé výroby omamných látek odůvodňuje vazbu předstižnou podle § 67 písm. c) trestního řádu. U všech stíhaných krajský soud shledal rovněž důvod koluzní vazby podle § 67 písm. b) trestního řádu, neboť znají zdroje prekurzorů, finanční toky i kontakty na distributory a jejich pobyt na svobodě by mohl mařit objasňování věci. Krajský soud konstatoval dodržení procesních lhůt a uzavřel, že proti jeho rozhodnutí není přípustný řádný opravný prostředek.

II. Argumentace stěžovatele

3. Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení s tvrzením, že jimi byla porušena práva zaručená čl. 8 odst. 1, 2, 3 a 5, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Ve vztahu k útěkové vazbě v prvé řadě tvrdí, že jemu skutečně hrozící trest je nižší (5 až 12 let), neboť vykonával pouze roli řidiče, je netrestaný a jeho účast trvala přibližně pět měsíců. Odkazuje přitom na nález ze dne 28. 7. 2004 sp. zn. I. ÚS 566/03, podle něhož je nutno posuzovat konkrétní hrozbu trestu, nikoli pouze horní hranici zákonné sazby, a dále také na nález ze dne 10. 12. 2009 sp. zn. III. ÚS 1481/09. Stěžovatel vytýká soudům, že se s touto judikaturou náležitě nevypořádaly, ačkoli podle judikatury Ústavního soudu je řádné odůvodnění základním atributem spravedlivého procesu. Dále namítá, že soudy hodnotily pouze okolnosti svědčící pro vazební stíhání, ačkoli např. podle nálezu ze dne 8. 12. 2022 sp. zn. I. ÚS 2987/22 jsou povinny vyváženě posoudit všechny okolnosti pro i proti vzetí konkrétní osoby do vazby. V této souvislosti stěžovatel poukazuje na to, že má kromě ukrajinského i české občanství, v České republice žije a podniká od roku 1999, jeho nejbližší rodina žije v České republice a dům na Ukrajině patří jeho otci, zatímco v x vlastní byt (krajský soud podle stěžovatele vycházel z nesprávného zjištění ohledně vlastnictví tohoto majetku, aniž stěžovateli umožnil se k této otázce vyjádřit). Ve vztahu ke koluzní vazbě stěžovatel uvádí, že se měl setkat pouze se dvěma dalšími osobami, jejichž výslechy již proběhly, a vozidlo údajně užité k trestné činnosti bylo již zajištěno. Domněnku krajského soudu, že zná zdroj prekurzorů, označuje za nepodloženou, což je v rozporu s nálezem ze dne 6. 3. 1997 sp. zn. III. ÚS 271/96, podle něhož musí usnesení o vazbě obsahovat konkrétní skutková zjištění a důkazy. Ve vztahu k předstižné vazbě stěžovatel zdůrazňuje, že je netrestaný, od roku 1999 podniká v oboru zednictví s pravidelnými příjmy (v roce 2025 dosáhl téměř 2 mil. Kč), dobrovolně odevzdal řidičský průkaz s tím, že poslední jízdu kladenou mu za vinu měl vykonat dne 3. 1. 2026, ačkoli k jeho zadržení došlo až dne 25. 3. 2026; ze všech těchto důvodů je obava z opakování činnosti pouze hypotetická. Oba soudy vzaly stěžovatele do vazby na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu a na základě jednostranných závěrů namířených proti stěžovateli.

III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

4. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen. Do rozhodovací činnosti soudů nezasahuje vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94). Pochybení ústavněprávního rozměru Ústavní soud v posuzované věci neshledal.

5. Rozhodnutí o vzetí do vazby sice výrazně zasahují do základních práv obviněného, to ale samo o sobě není důvodem pro to, že by se Ústavní soud měl v těchto věcech nadměrně uchylovat k rušícím zásahům. Takový zásah bude namístě typicky tehdy, pokud vazební soudy neopřou svá rozhodnutí o zákonný vazební důvod, zvolí důvod, který je v příkrém rozporu se zjištěným skutkovým stavem, nebo je odůvodní bez opory v konkrétních skutečnostech. Zdrženlivost Ústavního soudu ve vazebních věcech je podmíněna pečlivým rozhodováním vazebních soudů (srov. nálezy ze dne 12. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 897/08, bod 19, či ze dne 18. 6. 2014 sp. zn. I. ÚS 980/14, body 37 a 38). Žádná z uvedených vad v posuzované věci nicméně nenastala. Soudy obou stupňů se detailně zabývaly všemi zákonnými důvody vazby a své závěry opřely o konkrétní skutková zjištění, čímž plně dostály ústavním požadavkům na odůvodnění takto závažného zásahu do osobní svobody.

6. Podmínky pro uložení útěkové vazby, včetně tvrzené absence hrozby vysokého trestu s odkazem na nálezy sp. zn. I. ÚS 566/03 a sp. zn. III. ÚS 1481/09 obecné soudy neposoudily pouze formálně a izolovaně. Okresní soud explicitně odůvodnil, že stěžovateli i ostatním stíhaným reálně hrozí trest v rozmezí 8 až 18 let odnětí svobody, a vysvětlil proč. Spáchání činu, jeho povaha ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech a ve velkém rozsahu nevykazuje znaky pouze marginální. Stěžovatel se v tomto směru dovolával rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 9. 2025 č. j. 11 To 35/2025-5674, v němž vrchní soud posuzoval přepravu kokainu ze Slovenské republiky do Prahy; dovodil marginální naplnění znaku organizované skupiny působící ve více státech. Vrchní soud tehdy svou úvahu opřel o skutečnost, že Česká republika a Slovenská republika jsou blízké země tvořící donedávna jeden stát a ani jedna ze zemí pro něj není typickou tranzitní zemí. Soudy ústavně souladným způsobem vysvětlily, že uvedené úvahy nejsou na nyní posuzovanou věc aplikovatelné už proto, že Česká republika a Polská republika netvořily v nedávné době jeden stát. Česká republika je navíc - jak bylo v řízení před obecnými soudy vysvětleno - v evropském srovnání významným producentem pervitinu, přičemž cílený dovoz prekurzoru efedrinu z Polské republiky je k této masivní výrobě častým průvodním jevem. Zapojení stěžovatele tudíž nemělo povahu nahodilého kurýra; do Polské republiky vyrážel opakovaně a byl plně obeznámen s povahou činnosti, na které se podílel. Materiální podmínka mimořádné společenské nebezpečnosti skutku spočívající ve spáchání činu ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech a ve velkém rozsahu, spojena navíc s reálnou obavou z útěku stěžovatele právě před hrozícím trestem, je tak plně dána bez ohledu na to, zda stěžovatel v zahraničí vlastní nebo nevlastní nemovitý majetek. Pro posouzení dané věci z ústavněprávního hlediska proto není podstatné, zda obecné soudy při řešení dílčí otázky vlastnictví nemovitosti stěžovatelem v zahraničí pochybily či nikoli.

7. Pokud stěžovatel s odkazem na nález sp. zn. I. ÚS 2987/22 namítá jednostranné posouzení jeho věci a ignorování jeho majetkových a rodinných vazeb v České republice, Ústavní soud připomíná, že obecné soudy zkoumaly i skutečnosti svědčící ve stěžovatelův prospěch. Okresní soud v odůvodnění zohlednil, že stěžovatel v České republice žije a pracuje jako živnostník, vlastní byt v x a splácí hypotéku. I přes tyto stabilizační faktory však soudy důvodně vyhodnotily, že stěžovatel disponuje silnými vazbami na zahraničí, konkrétně má původ na Ukrajině a udržuje rodinné vazby na blízké příbuzné žijící na Ukrajině a v Ruské federaci. Samotná reálná hrozba vysokého trestu ve spojení s těmito mezinárodními kontakty zakládá legitimní a podloženou obavu z útěku či skrývání se ze strany stěžovatele.

8. Ve vztahu k nařízení koluzní vazby se stěžovatel odvolává na nález sp. zn. III. ÚS 271/96 s tím, že rozhodnutí týkající se vazby musí obsahovat konkrétní skutková zjištění o riziku maření vyšetřování ze strany stíhaného. Z obsahu napadených usnesení nicméně zřetelně plyne, že organizovaná skupina, v rámci níž stěžovatel působil, měla vysoce koordinovanou strukturu, do níž spadali dodavatelé chemikálií, výrobci i síť distributorů působící na vícero místech. Trestní řízení se nachází ve své počáteční fázi a vzhledem k hrozícím trestům mají stíhaní - stěžovatele nevyjímaje - evidentní motivaci mařit vyšetřování a působit na dosud nevyslechnuté svědky. Závěr krajského soudu o tom, že stěžovatel zná konkrétní zdroje prekurzorů z Polské republiky i finanční toky napříč skupinou, není žádnou nepodloženou domněnkou, ale přímo vychází z jeho frekventovaného zapojení do trestné činnosti. Odůvodnění soudů tak plně odpovídá požadavkům na uvalování koluzní vazby.

9. Co se týče předstižné vazby, stěžovatel na podkladě řady nálezů Ústavního soudu dovozuje, že obava z opakování trestné činnosti je pouze hypotetická, neboť léta řádně podniká s doloženými vysokými příjmy, odevzdal řidičský průkaz a poslední jízdu v rámci trestné činnosti měl absolvovat počátkem ledna 2026. Soudy obou stupňů nicméně správně akcentovaly stabilní povahu dané trestné činnosti, jejímž výlučným a společným smyslem bylo dosahování obrovských finančních zisků. Tento motiv pak podle Ústavního soudu není překonán ani stěžovatelem tvrzenou nemožnost řídit motorové vozidlo, jelikož logistická a organizační podpora skupiny jistě není podmíněna výhradně vlastním držením řidičského oprávnění. Časová prodleva několika měsíců do březnového zadržení nadto objektivně nevylučuje riziko návratu k fungujícím mechanismům skupiny a obecné soudy tudíž důvody pro uvalení vazby podle § 67 odst. 1 písm. c) trestního řádu ústavně souladně vysvětlily.

10. Ústavní soud proto uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatele, a proto byla jeho ústavní stížnost odmítnuta mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. června 2026 Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu