IV.ÚS 1378/19
V PLATNOSTIÚstavní soud odmítl ústavní stížnost, protože byla zjevně neopodstatněná. Soudy nižších stupňů pečlivě odůvodnily rozhodnutí, která chrání nejlepší zájem nezletilého dítěte. Bylo zjištěno, že dítě nemá emocionální připojení k žalobci a ani se po něm nestýská. Ústavní soud neprokázal porušení ústavních práv, protože rozhodnutí bylo v souladu s čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Filipa a Milady Tomkové o ústavní stížnosti M. V., zastoupeného Mgr. Tomášem Dvořáčkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 32/22, proti rozsudkům Městského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2019, č. j. 15 Co 492, 494/2018-188, a Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 5. 9. 2018, č. j. 0 P 98/2018-166, sp. zn. 21 P a Nc 114/2018, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8 jako účastníků řízení a a) J. H., b) nezletilé A. H. a c) V. F., jako vedlejších účastníků řízení takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále též "odvolací soud") ze dne 12. 2. 2019, č. j. 15 Co 492, 494/2018-188, bylo rozhodnuto o odvolání stěžovatele proti v záhlaví uvedenému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 (dále též "nalézací soud") tak, že se rozsudek soudu I. stupně potvrzuje. Dále bylo uvedeným rozsudkem potvrzeno usnesení nalézacího soudu ze dne 25. 4. 2018, č. j. 0 P 98/2018-166, sp. zn. 21 P a Nc 114/2018, o zamítnutí návrhu stěžovatele na předběžné opatření a bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů odvolacího řízení. Napadeným rozsudkem nalézacího soudu bylo rozhodnuto tak, že návrh na úpravu styku mezi nezletilou vedlejší účastnicí (dále též "nezletilá") a stěžovatelem se zamítá a žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Řádně zastoupený stěžovatel brojí proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím včasnou ústavní stížností, v níž uvádí, že byla porušena jeho základní práva, i práva nezletilé (zejm. tzv. právo na spravedlivý proces a ústavní práva určená na ochranu rodinného života a nezletilých dětí). Stěžovatel se domnívá, že negativní vztah matky nezletilé k jeho osobě nemusí znamenat, že pro nezletilou je lepší, nebude-li styk mezi ní a stěžovatelem upraven vůbec; podobná úvaha podle něj neguje práva zaručená na ústavní úrovni (zejména právo podle čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod). V důsledku jde totiž o nepřípustný výklad práva, který Ústavní soud kategoricky vyloučil např. ve svém nálezu ze dne 2. 11. 2010, sp. zn. I. ÚS 2661/10, v němž je uvedeno (byť v souvislosti se zneužitím postavení rodiče), že pokud by se připustil takový výklad práva, který by ponechával prakticky volné pole jeho zneužívání, hrozil by u druhé strany sporu vznik pocitu nespravedlnosti a bezmoci - v důsledku toho nedůvěry ve spravedlnost a v právní stát. Smyslem práva je spravedlivě regulovat společenské vztahy; umožněním zneužívat právo, tedy zakládáním nespravedlnosti, se samotný smysl práva popírá. Za excesivní je možné podle stěžovatele označit vyhodnocení zjištění z provedených důkazů tak, že soudy obou stupňů neseznaly, krom citového vztahu nezletilé ke stěžovateli (byť se mohl jevit jako oslabený plynutím času), ani způsobení újmy nezletilé v případě nedostatku (absence) styku se stěžovatelem; tj. měly za to, že není v nejlepším zájmu dítěte (viz čl. 5 odst. 1 Úmluvy o styku s dětmi), aby byl styk upraven. Stěžovatel považuje uvedený závěr za absurdní, neboť v důsledku zamítnutí návrhu je nezletilá ochuzena o pozitivní vztahy, lásku a náklonnost, které se jí od navrhovatele a ostatních členů jeho rodiny dostávalo, i řadu aktivit sociálního charakteru, které by jí v životě byly ku prospěchu a obohatily by ji. Ústavní soud se podrobně seznámil s obsahem ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že stížnost je zjevně neopodstatněná. Oba obecné soudy se věcí zabývaly pečlivě, svá rozhodnutí podrobně odůvodnily a Ústavní soud nenalezl jediný důvod, pro který by měl do jejich rozhodovací činnosti zasahovat. Odvolací soud dospěl (zejména) k závěru, že stěžovatel působil ve vztahu k nezletilé v roli otce přibližně dva roky, v období mezi jejími více než dvěma až čtyřmi a půl lety. Nešlo tedy o mnoholetý prakticky každodenní kontakt stěžovatele a nezletilé v době, kdy si dítě vytváří základní vědomé sociální vazby k okolí a blízkým osobám, v jehož důsledku by vznikl trvalý silný citový vztah otce a dcery. Dané období je v dětské psychologii označováno jako období, v němž je stále zvýrazněna intenzivní potřeba mateřského pečujícího vztahu, která do určité míry ustává až v pozdějších dětském věku, kdy naopak stoupá potřeba vztahu kamarádského, který je schopnější dítěti poskytnout otec a kdy právě dochází ke vzniku oněch silných vazeb dětí k otci s hlubokým pocitem ztráty, pokud k ní dojde. Pro odvolací soud (i pro Ústavní soud) je pochopitelné, že si stěžovatel vybudoval silný citový vztah k dítěti jeho partnerky po dobu prokázaných dvou let, kdy měl nezletilou v přímém výchovném působení v pozici otce, nicméně v řízení bylo vyloučeno, že by stejně silný (analogický) vztah vůči němu jako otci byl vytvořen i na straně nezletilé a ta že by strádala v důsledku zmizení stěžovatele z jejího života. Nezletilá má tu smůlu, že jí není dopřáno vyrůstat v harmonické rodině a s ohledem na negativní manipulativní vztah matky ke stěžovateli, který není biologickým otcem nezletilé a má tedy ve vztahu k ní daleko slabší postavení, než její biologický otec, jehož vůbec nezná, přinášela by úprava styku nezletilé se stěžovatelem více negativ než pozitiv, v jejichž důsledku by mohlo dojít v jejím vývoji k závažným deformacím. Ačkoliv stěžovatel vypočítává více svých základních práv, jež měla být porušena, vysvětlily obecné soudy přesvědčivě, že je to především nejlepší zájem nezletilé vedlejší účastnice, který je třeba chránit a zohledňovat při soudním rozhodování. Ústavní soud v této souvislosti (a pro stručnost) odkazuje na odůvodnění nalézacího soudu (zejm. odst. 16), podle něhož je mimo pochybnost, že pokud je nezletilé 6 let a v jejím životě je již třetí muž, který se podílí na její výchově a péči, nemá to kladný dopad na její celkový emocionální vývoj. Přesto by soudem stanovené styky stěžovatele s nezletilou její situaci nevyřešily, nezměnily, a je rovněž třeba vzít v úvahu, že nezletilá výslovně prohlásila, že ani po stěžovateli, ani po ostatních členech jeho rodiny, se jí nestýská. Tento závěr považuje Ústavní soud za rozumný a v potřebném rozsahu odůvodněný. Bude zejména na matce nezletilé, aby své dceři vytvořila stabilní prostředí, v němž by hrál roli i důležitý mužský výchovný prvek, což by především bylo v zájmu jejího dítěte. Ústavní soud dospěl s respektem k nejlepšímu zájmu nezletilé vedlejší účastnice k závěru, že obecné soudy postupovaly v řízení podle příslušných procesních pravidel, svá rozhodnutí důkladně odůvodnily a neporušily žádné ústavní právo stěžovatele, který ve své stížnosti v zásadě jen polemizuje s výsledkem řízení, pro něj nepříznivým. Podobná polemika však nemůže znamenat důvod pro kasační zásah Ústavního soudu. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. dubna 2019 Jaromír Jirsa v. r. předseda senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (1)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.