IV.ÚS 14/95
V PLATNOSTI- MS Praha 12 Co 167/94
- ÚS IV.ÚS 14/95
Ústavní soud ČR odmítl ústavní stížnost, protože soudy nižších stupňů správně posoudily, že konfiskace nemovitostí podle dekretu č. 108/1945 Sb. byla provedena v souladu se zákonem. Soud se opřel o výměr komise ÚNV z 20. října 1947 a o doručení rozhodnutí veřejnou vyhláškou, které nabylo právní moci 3. ledna 1948. Zákon č. 87/1991 Sb. neumožňuje přezkum podmínek konfiskace, které byly splněny před 25. únorem 1948. Ústavní soud tedy považoval rozhodnutí nižších soudů za správní a nárok na restituci nebyl základem pro porušení ústavních práv.
Rubrum
IV. ÚS 14/95 ČESKÁ REPUBLIKA USNESENÍ Ústavního soudu České republiky Ústavní soud ČR rozhodl ve věci ústavní stížnosti J.T., zastoupené advokátem JUDr. A.V., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. října 1994, sp. zn. 12 Co 167/94, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, t a k t o Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
: Stěžovatelka ve své včas podané ústavní stížnosti, kterou se s odvoláním na porušení čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) domáhá zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19.10.1994, sp. zn. 12 Co 167/94, jímž byl potvrzen v zamítavém výroku ve věci samé rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21.12.1993, sp. zn. 15 C 8/92, dává najevo svůj nesouhlas s právním názorem, vysloveným oběma uvedenými soudy v jejich rozhodnutích. Městský soud v Praze, jak je patrno z odůvodnění jeho rozhodnutí, považoval za nepodstatnější pro posouzení nároku stěžovatelky, uplatněného podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, výměr Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 10.2.1948, čj. 2149/NS-47-Nem.Fa, kterým bylo rozhodnuto ve smyslu ustanovení § 1 odst. 4 dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a FNO, o tom, že majetek J.J. - od níž stěžovatelka svůj restituční nárok odvíjí - podléhá konfiskaci podle citovaného dekretu. V odůvodnění svého rozhodnutí dále uvedl, že následné rozhodnutí Osidlovacího úřadu a FNO ze dne 24.12.1949 již je rozhodnutím o odevzdání konfiskovaného majetku státem obci. Předchozí uvalení národní správy nebylo převodem ani přechodem věci na stát, a proto se touto okolností uvedený soud, stejně jako soud I. stupně, nezabýval. Vycházel pak ze závěru, že nemovitý majetek, k němuž stěžovatelka uplatnila restituční nárok podle zákona č. 87/1991 Sb., přešel do vlastnictví státu podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. již dnem jeho účinnosti, tj. 30.10.1945, a že tedy na takto konfiskovaný majetek se zákon č. 87/1991 Sb. nemůže vztahovat, neboť ke ztrátě majetku došlo mimo rozhodné období. Ve správním řízení vedeném podle § 1 dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. se rozhodovalo o splnění podmínek konfiskace a výnos správního orgánu měl pouze deklaratorní, nikoliv konstitutivní, charakter. Nárokovaný majetek tedy nepřešel na stát v rozhodném období způsoby uvedenými v § 6 odst. 1 a 2 zákona č. 87/1991 Sb. S tímto právním hodnocením stěžovatelka nesouhlasí, poukazuje na znění ustanovení § 1 odst. 1, 2 a 3 citovaného dekretu a v této souvislosti uvádí, že v řízení před soudy obou stupňů namítala nesprávnost a nedodržení podmínek konfiskace citovaného dekretu v případě její babičky J.J. proto, že její babička nebyla osobou německé národnosti. Těmito námitkami se soudy nezabývaly, vycházely pouze z výměru Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 10.2.1948 a výměru hospodářského referenta ÚNV ze dne 7.1.1953, přitom je otázkou, zda jde o rozhodnutí, která jsou pro soud závazná. Soud si podle ní měl jako předběžnou otázku vyřešit to, zda konfiskace majetku proběhla v souladu se zákonem a v tomto směru vést dokazování o tom, zda uvedená rozhodnutí jsou zákonná či nikoliv a zda vůbec ke konfiskaci došlo. Poukazuje dále na to, že výměr ze dne 10.2.1948 nelze posuzovat jako rozhodnutí správního orgánu, ale snad jako veřejnou listinu, přičemž veřejné listiny prokazují pravdivost toho, co je v nich osvědčeno nebo potvrzeno, není-li dokázán opak. Tento ona prokazovala potvrzeními jednotlivých archivů, z nichž podle ní plyne, že J.J. byla vždy československou státní občankou a hlásila se k české národnosti. Nemohlo tedy právní mocí rozhodnutí komise ÚNV, které je citováno ve výměru magistrátu ze dne 10.2.1948 a rovněž i ve výměru ze dne 7.1.1953, dojít k přechodu vlastnického práva k nemovitostem na stát. A stejně tak k tomu nemohlo dojít ani ke dni 30.10.1945, kdy nabyl účinnosti dekret prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. Dále pak stěžovatelka poukazuje také na to, že nebyl proveden zápis v pozemkové knize, čímž je také, podle ní, zpochybněna samotná existence konfiskačních výměrů, které nebyly nalezeny. Při nezákonnosti konfiskace nemohlo tedy platně přejít vlastnické právo ani na P., rozhodnutím o odevzdání konfiskovaného majetku obci OÚ a FNO v P., ze dne 24.12.1949, č. U III 182/49. Poukazuje dále na výměr ÚNV z 23.5.1954, zn. VIII/3-A 3183, s tím, že teprve na jeho podkladě bylo vloženo vlastnické právo pro československý stát, k čemuž došlo již v rozhodném období. Dovozuje pak, že v roce 1954 stát převzal nemovitosti bez právního důvodu, jak má na mysli § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., neboť konfiskační rozhodnutí bylo nezákonné, a proto byly neplatné i další převody . Uzavírá tedy, že tím, že soud nehodnotil počáteční konfiskaci, zda proběhla platně či nikoliv, porušil čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny. K výzvě Ústavního soudu ČR se Městský soud v Praze dne 4.5.1995 k ústavní stížnosti vyjádřil tak, že odkazuje na odůvodnění svého rozsudku, neboť na svých závěrech, vyslovených v rozsudku napadeném ústavní stížností, trvá a nemá, co by k nim dodal. Z těchto důvodů navrhuje vydání nálezu, jímž se ústavní stížnost jako neodůvodněná zamítá. OP., státní podnik, jako vedlejší účastník řízení, se tohoto svého postavení ve smyslu § 28 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. vzdal. Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem spisu Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 15 C 8/92, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná. Ústavní soud sice zastává názor, že splnění zákonných předpokladů přechodu věci na stát ve smyslu ustanovení § 6 odst. 2 a § 2 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb. může v případech konfiskace majetku podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. soud posuzovat, to však jen tehdy, jestliže o tom, jsou-li splněny podmínky podle citovaného dekretu, za nichž pak došlo ze zákona ke konfiskaci majetku, rozhodoval správní orgán až po 25.2.1948 (Rc 16/94). V této souzené věci však, jak je patrno z obsahu uvedeného spisu, byl konfiskační výměr vydán 20.10.1947. Z výměru Magistrátu hlavního města Prahy, čj. 2149-NS-47-Nem.Fa, ze dne 10.2.1948, totiž vyplývá, že komise ÚNV pro národní správu majetku na základě zmocnění, uděleného jí plenární schůzí ÚNV ze dne 2.6.1947 a schváleného výnosem ministerstva vnitra ze dne 8.7.1947, ve schůzi konané 20.10.1947 jednomyslně rozhodla podle § 1 odst. 4 dekretu č. - 108/1945 Sb. o tom, že J.J., v té době neznámého pobytu, je osobou spadající pod ustanovení § 1 odst. 1 č. 2 citovaného dekretu, a že u ní jsou splněny podmínky pro konfiskaci jejího majetku. Dále je z uvedeného výměru patrno, že rozhodnutí o konfiskaci majetku - nemovitostí, jejichž vydání se stěžovatelka domáhá - bylo doručeno veřejnou vyhláškou podle čl. 4 směrnic ministerstva vnitra č. 401 Ú. l. I, částka 24, z 9.2.1946, vyvěšením na úřední desce od 4.12. do 19.12.1947, nebylo proti němu podáno odvolání a nabylo právní moci dne 3.1.1948. V této souvislosti je třeba poukázat na ustanovení § 1 odst. 4 dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., který uvedený postup, týkající se doručování rozhodnutí o splnění podmínek pro konfiskaci podle uvedeného dekretu, výslovně připouštěl. Uvedený výměr je také, podle názoru Ústavního soudu, dostatečným důkazem o tom, že rozhodnutí o konfiskaci předmětného majetku bylo vydáno a jestliže nabylo právní moci dne 3.1.1948, nelze již dnes, pro účely restitučního řízení, s ohledem na zákonem č. 87/1991 Sb. stanovené rozhodné období, přezkoumávat jeho obsah a znovu hodnotit splnění zákonných předpokladů přechodu majetku na stát, znovu tedy posuzovat otázku, zda J.J. byla vždy české národnosti. Jestliže tedy obecné soudy nehodnotily důkazy stěžovatelkou v tomto směru předložené, nelze v tomto jejich postupu spatřovat ani porušení práva na soudní ochranu. V této souvislosti je třeba odkázat i na odůvodnění napadeného rozhodnutí Městského soudu v Praze, v němž se zdůrazňuje, že zákon č. 87/1991 Sb. již ve své preambuli deklaruje, že na tomto zákoně se usneslo Federální shromáždění bývalé ČSFR ve snaze zmírnit následky některých majetkových a jiných křivd, k nimž došlo v období let 1948 - 1989, vědomo si, že tyto křivdy, tím méně různé nespravedlnosti v období ještě vzdálenějším, včetně křivd na občanech německé a mad'arské národnosti, nelze nikdy zcela napravit. Pokud pak stěžovatelka v ústavní stížnosti poukazuje na další správní akt - výměr ÚNV, čj. VIII/3-A-193.1-24.12.1952, ze dne 7.1.1953, kterým byla potvrzena rozhodnutí ONV, ze dne 18.10.1952 a 20.11.1952, jimiž byla zamítnuta žádost J.J. o zrušení konfiskace a vrácení konfiskovaných nemovitostí, jakož i její žádost o povolení obnovy konfiskačního řízení, pak, i když tento správní akt byl již vydán v tzv. rozhodném období, nelze jej hodnotit jako akt politické perzekuce, a to s ohledem na to, že výnos ministerstva vnitra ze dne 12.6.1951, zn. 215-30/4-1951-IV/2, kterého se J.J. dovolávala, umožňoval zrušení pouze konfiskace rodinných domků, v němž původní vlastníci bydleli, přitom J.J. byly konfiskovány dva činžovní domy a důvodem zamítnutí jejího návrhu na obnovu řízení bylo to, že uplynuly zákonné lhůty, v nichž bylo možno podle § 87 vládního nařízení č. 8/1928 Sb. návrh na obnovu řízení vůbec podat. Vadnost postupu uvedeného správního orgánu ani nezákonnost tohoto jím vydaného výměru nebyla tedy prokázána, nehledě k tomu, že tyto správní akty již přímý vztah ke ztrátě majetku neměly. Konečně pak ani samotný fakt, že konfiskace majetku J.J. nebyla vyznačena v pozemkové knize, nemůže být důvodem naplňujícím ustanovení § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., když ke konfiskaci majetku podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. docházelo ex lege. Lze tedy uzavřít, že v dané věci Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, a to ani porušena čl. 1.1 odst. 1 a 4 Listiny stěžovatelkou výslovně namítané, když v tomto směru, s ohledem na to, že stěžovatelka svůj návrh na zahájení řazení před obecnými soudy odůvodňovala restitučním zákonem č. 87/1991 Sb., je třeba odkázat na názor, vyslovený Ústavním soudem v nálezu publikovaném pod č.5 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1. Z uvedených důvodů je proto třeba považovat ústavní stížnost za neopodstatněnou, a proto byla podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb. odmítnuta.
Poučení
Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 15. listopadu 1995 JUDr. Eva Zarembová soudce zpravodaj
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.