IV.ÚS 1404/20

Rubrum

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem o ústavní stížnosti stěžovatelky České přístavy, a. s., sídlem Jankovcova 1057/6, Praha 7 - Holešovice, zastoupené Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem, sídlem Na Florenci 2116/15, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 5. května 2020 č. j. 31 C 127/2019-36, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníka řízení, a 1. Ing. Pavla Stránského, 2. Milana Tulacha, 3. Gabriely Váchové a 4. Tomáše Vítka, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení shora označeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces (sc. - právo na soudní ochranu) podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z ústavní stížnosti a napadeného usnesení se podává, že stěžovatelka podala dne 17. 5. 2017 žalobu, kterou byl mimo jiné uplatněn i nárok na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého v období od července 2016 do dubna 2017. Aby stěžovatelka předešla námitce promlčení, podala dne 20. 4. 2020 návrh na rozšíření žaloby o další dlužné částky za období od května 2017 do října 2017. Napadeným usnesením však obvodní soud rozšíření žaloby podle § 95 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") nepřipustil.

3. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná [§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], neboť stěžovatelka nevyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

4. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 téhož zákona); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 téhož zákona).

5. Pojmovým znakem ústavní stížnosti je tedy její subsidiarita. Jde o procesní prostředek ultimae rationis vyjadřující zvláštní postavení Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). To se po procesní stránce projevuje právě v požadavku předchozího marného vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho základního práva nebo svobody poskytuje.

6. Z uvedeného vyplývá, že je-li v určité procesní situaci k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud zásadně do jeho kompetence zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán. Princip právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy) takové souběžné rozhodování nepřipouští.

7. V nyní posuzované věci však tyto zákonné prostředky vyčerpány nebyly. Stěžovatelka sice poukazuje na několik nálezů Ústavního soudu, z nichž vyplývá, že rozhodnutí o nepřipuštění žaloby je v řízení o ústavní stížnosti přezkoumatelné. Ústavní soud je však vázán stanoviskem pléna ze dne 15. 11. 2016 sp. zn. Pl. ÚS-st. 43/16 (394/2016 Sb., ST 43/83 SbNU 933; srov. též http://nalus.usoud.cz), kterým byly právní názory obsažené v těchto nálezech postupem podle § 23 ve spojení s § 13 zákona o Ústavním soudu překonány. Ve výroku tohoto stanoviska vyslovil právní názor, podle kterého "nevylučuje-li [o. s. ř.] změnu návrhu, popřípadě napadení nepřipuštění takové změny návrhu cestou odvolání, je ústavní stížnost směřující proti usnesení, jímž se nepřipouští změna návrhu podle § 95 odst. 2 občanského soudního řádu, nepřípustná podle § 75 odst. 1 zákona [...] o Ústavním soudu [...]". Tento právní názor byl v uvedeném stanovisku Ústavního soudu podrobně odůvodněn a stěžovatelku lze na toto odůvodnění odkázat (viz zejména jeho body 18 a 19).

8. Z těchto důvodů Ústavní soud podle § 43 odst. l písm. e) ve spojení s § 75 odst. 1zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 26. května 2020 Jan Filip v. r. soudce zpravodaj 4. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 téhož zákona); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 téhož zákona).

5. Pojmovým znakem ústavní stížnosti je tedy její subsidiarita. Jde o procesní prostředek ultimae rationis vyjadřující zvláštní postavení Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). To se po procesní stránce projevuje právě v požadavku předchozího marného vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho základního práva nebo svobody poskytuje.

6. Z uvedeného vyplývá, že je-li v určité procesní situaci k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud zásadně do jeho kompetence zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán. Princip právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy) takové souběžné rozhodování nepřipouští.

7. V nyní posuzované věci však tyto zákonné prostředky vyčerpány nebyly. Stěžovatelka sice poukazuje na několik nálezů Ústavního soudu, z nichž vyplývá, že rozhodnutí o nepřipuštění žaloby je v řízení o ústavní stížnosti přezkoumatelné. Ústavní soud je však vázán stanoviskem pléna ze dne 15. 11. 2016 sp. zn. Pl. ÚS-st. 43/16 (394/2016 Sb., ST 43/83 SbNU 933; srov. též http://nalus.usoud.cz), kterým byly právní názory obsažené v těchto nálezech postupem podle § 23 ve spojení s § 13 zákona o Ústavním soudu překonány. Ve výroku tohoto stanoviska vyslovil právní názor, podle kterého "nevylučuje-li [o. s. ř.] změnu návrhu, popřípadě napadení nepřipuštění takové změny návrhu cestou odvolání, je ústavní stížnost směřující proti usnesení, jímž se nepřipouští změna návrhu podle § 95 odst. 2 občanského soudního řádu, nepřípustná podle § 75 odst. 1 zákona [...] o Ústavním soudu [...]". Tento právní názor byl v uvedeném stanovisku Ústavního soudu podrobně odůvodněn a stěžovatelku lze na toto odůvodnění odkázat (viz zejména jeho body 18 a 19).

8. Z těchto důvodů Ústavní soud podle § 43 odst. l písm. e) ve spojení s § 75 odst. 1zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 26. května 2020 Jan Filip v. r. soudce zpravodaj