IV.ÚS 1406/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudců Michala Bartoně (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky Anny Brunclíkové, zastoupené Mgr. Patrikem Šorfem, advokátem, sídlem Polská 1282/16, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 25. března 2026 č. j. 10 Afs 29/2026-18, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Finančního úřadu pro Plzeňský kraj, sídlem Hálkova 2790/14, Plzeň, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a obsah napadeného rozhodnutí

1. Stěžovatelka se v řízení před Krajským soudem v Plzni domáhala rozhodnutí, že vedlejší účastník je povinen vydat rozhodnutí, jímž opraví zřejmé omyly a nesprávnosti při stanovení daně z převodu nemovitostí. Stěžovatelka tvrdila, že v roce 1995 došlo k převodu nemovitostí, přičemž stěžovatelka nebyla smluvní stranou kupní smlouvy. Přesto jí vedlejší účastník vyměřil daň z převodu nemovitostí, která byla posléze vymožena exekucí. Stěžovatelka tvrdila, že jí nikdy nebylo doručeno žádné rozhodnutí, nebo oznámení, jímž by jí finanční úřad daň vyměřil, vysvětlil jí skutková zjištění, na jejichž základě ji za poplatníka určil, a poučil ji o opravných prostředcích. Její opakovaná podání řešil vedlejší účastník jen vyrozuměním o odložení věci.

2. Žalobu stěžovatelky proti nečinnosti spočívající v nevydání rozhodnutí o opravě zřejmých omylů a nesprávností krajský soud usnesením ze dne 30. 1. 2026 č. j. 77 A 58/2025-18 odmítl. Navázal na své dřívější odmítnutí obdobné žaloby vedené pod sp. zn. 77 A 6/2024. Uvedl, že žalobou na ochranu proti nečinnosti se lze domáhat toliko vydání rozhodnutí ve věci samé, nikoli rozhodnutí určitého obsahu, jehož vydání soud správnímu orgánu uložit nemůže. Dále uvedl, že touto žalobou se nelze domáhat ani zahájení přezkumného řízení. Opravy zřejmých omylů a nesprávností neslouží k novému posouzení již dříve rozhodnuté věci, byť by snad byla rozhodnuta nesprávně. Slouží výhradně k nápravě drobných formálních či technických chyb (překlepy, početní omyly, data, rodná čísla), nikoliv k věcné revizi skutkových zjištění, právního hodnocení či hmotněprávní daňové povinnosti. Poukázal na to, že jeho závěry z předchozího rozhodnutí potvrdil Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 23. 5. 2025 č. j. 3 As 164/2024-23.

3. Kasační stížnost stěžovatelky proti usnesení krajského soudu Nejvyšší správní soud nyní napadeným usnesením odmítl pro nepřípustnost. Zdůraznil, že stěžovatel musí v kasační stížnosti zpochybňovat rozhodnutí krajského soudu, které napadá. Neobsahuje-li kasační stížnost takovou argumentaci, je podle § 104 odst. 4 s. ř. s. nepřípustná, neboť se míjí s kasačními důvody podle § 103 s. ř. s. Nejvyšší správní soud dovodil, že stěžovatelka s důvody rozhodnutí krajského soudu nijak nepolemizuje a pouze opakuje svůj právní názor, že nebyla povinna daň z převodu nemovitostí platit, protože nebyla smluvní stranou převodních smluv. Krajský soud však založil své rozhodnutí na zcela jiných důvodech. Nejvyšší správní soud dále uvedl, že žalobou na ochranu proti nečinnosti se lze domáhat jen vydání rozhodnutí ve věci samé, přičemž rozhodnutí o daňové povinnosti již bylo vydáno, a věc proto nelze po mnoha letech znovu otevírat, a to ani cestou opravy zřejmých omylů a nesprávností. S odkazem na svůj rozsudek č. j. 3 As 164/2024-23 (zejména jeho bod 16) Nejvyšší správní soud uzavřel, že stěžovatelkou formulované kasační námitky jsou nepřípustné, kasační stížnost proto odmítl.

II. Argumentace stěžovatelky

4. Stěžovatelka tvrdí, že Nejvyšší správní soud porušil její základní práva zaručená čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 5 a čl. 36 odst. 1 a odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Dále tvrdí porušení čl. 2 odst. 3 a čl. 90 Ústavy České republiky. Nejvyšší správní soud pominul rozdíl mezi žalobou na ochranu proti nečinnosti, jíž soud nemůže správnímu orgánu předepsat konkrétní obsah rozhodnutí, a požadavkem, aby soud správnímu orgánu toliko uložil ve věci samé vůbec rozhodnout. Vyšel nesprávně z toho, že rozhodnutí o její daňové povinnosti již bylo vydáno. Žádné takové rozhodnutí však podle stěžovatelky nebylo založeno do spisu ani jí nebylo doručeno. Stěžovatelka uvádí, že v kasační stížnosti výslovně upozornila, že se "domáhá jen a pouze toho, aby soud uložil správnímu orgánu povinnost vydat rozhodnutí ve věci samé ve smyslu § 65 s. ř. s., tj. aby žalovaný správní orgán na základě svých skutkových zjištění rozhodnul o případných opravách zřejmých omylů a nesprávností, pokud ve správním řízení stěžovatelkou tvrzené nesprávnosti vyjdou prokazatelně najevo". Považoval-li Nejvyšší správní soud kasační stížnost za neúplnou podle § 106 odst. 1 s. ř. s. pro absenci polemiky s rozhodnutím krajského soudu, byl povinen vyzvat stěžovatelku k jejímu doplnění. Krajský soud tím, že stěžovatelce zdůvodnil, proč její způsob obrany proti finančnímu úřadu nemůže být úspěšný, zasáhl do rozhodovací sféry žalovaného správního orgánu. Žalovaný správní orgán pochybil tím, že na podněty a žádosti stěžovatelky nepoužil institut oprav zřejmých omylů a nesprávností.

III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

5. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94). Pochybení ústavněprávního rozměru přitom v dané věci neshledal.

6. V posuzované věci je jádrem sporu procesní postup Nejvyššího správního soudu, který odmítl kasační stížnost stěžovatelky pro nepřípustnost. Ústavní soud si vyžádal od Nejvyššího správního soudu text kasační stížnosti. Z ní zjistil, že právní argumentace směřující proti důvodům rozhodnutí krajského soudu v podstatě absentuje, resp. stěžovatelka jen velmi stručně opakuje argumentaci o tom, že nebyla účastnicí převodních smluv a není tudíž povinna platit daň.

7. K námitce stěžovatelky, že ji Nejvyšší správní soud měl vyzvat k odstranění vad podání, pokud považoval její kasační stížnost za nedostatečně odůvodněnou (pro absenci polemiky s důvody krajského soudu), Ústavní soud uvádí, že takový postup Nejvyššího správního soudu nebyl nutný. Postup podle § 106 odst. 3 s. ř. s. se uplatní tehdy, "nemá-li kasační stížnost všechny náležitosti". V posuzovaném případě však kasační stížnost potřebné náležitosti formálně měla, pouze byla shledána jako nepřípustná, neboť se kasační námitky míjely s podstatou rozhodnutí krajského soudu. Takový postup je pouze důsledkem dispoziční zásady ovládající správní soudnictví.

8. Ústavní soud nepřehlíží argumenty stěžovatelky, kterými se snaží upozornil na možné vady někdejšího postupu daňových orgánů. Podstata nynějšího sporu před správními soudy je však odlišná. Týká se pouze toho, zda lze tvrzené vady napravit žalobou proti nečinnosti, jejímž cílem je přimět vedlejšího účastníka k revizi již dlouhou dobu ukončeného daňového řízení následovaného již provedenou exekucí. Ústavní soud se navíc nemůže k samotné podstatě sporu vyjadřovat, neboť k přezkumu byla v tomto řízení otevřena pouze otázka, zda kasační stížnost byla způsobilá k meritornímu projednání. Nejvyšší správní soud srozumitelně zdůvodnil, že tomu tak nebylo, a Ústavní soud po konfrontaci obsahu kasační stížnosti s napadeným rozhodnutím neshledal v postupu Nejvyššího správního soudu ústavně relevantní pochybení.

9. Ústavní soud proto uzavírá, že napadeným rozhodnutím nebyla porušena základní práva stěžovatelky, a proto byla její ústavní stížnost odmítnuta mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 5. srpna 2026 Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu