IV.ÚS 1424/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudců Michala Bartoně a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele D. B., t. č. ve Věznici Heřmanice, zastoupeného Mgr. Barbarou Wilczkovou, advokátkou, sídlem Masná 1324/1, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. února 2026 č. j. 8 Tdo 68/2026-1189, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. července 2025 č. j. 7 To 103/2025-1132 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 3. února 2025 č. j. 4 T 105/2024-1095, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně a Městského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Stěžovatel byl napadeným rozsudkem Městského soudu v Brně uznán vinným ze spáchání zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku (ve znění do 31. 12. 2025) a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl stěžovatel zavázán nahradit poškozeným způsobenou škodu.

2. Trestná činnost měla podle trestních soudů původ ve způsobu podnikání v projektu X. Stěžovatel na webových stránkách a na svém kanálu YouTube nabízel zprostředkování dovozu ojetých osobních automobilů. Jelikož vzhledem ke své trestní minulosti a několika probíhajícím exekucím nemohl vlastním jménem podnikat, přiměl svého spolupracovníka (odsouzeného za zločin legalizace výnosů z trestné činnosti), aby si založil související živnostenské oprávnění, zřídil bankovní účet určený k přijímání vylákaných finančních prostředků od zákazníků a formálně svým jménem zaštiťoval smluvní dokumentaci. Řídící osobou projektu X však byl vždy stěžovatel a spolupracovník plnil jen roli tzv. "bílého koně" - na pokyn stěžovatele vybíral z účtu statisícové částky, s nimiž stěžovatel dále nakládal zcela chaoticky a nesystematicky. Namísto pořízení vozidel, která si zákazníci aktuálně objednali a uhradili, používal peníze na nákup vozidel, s jejichž dodáním byl v prodlení. Stěžovatel poškozené uváděl v omyl nepravdami o dostupnosti vozidla a o průběhu a termínech jeho dodání, ačkoli si byl předem vědom toho, že objednaná vozidla nemá k dispozici a jejich případné zajištění závisí pouze na nejisté budoucí události. Navíc musel být srozuměn i s tím, že slíbená vozidla nebude schopen s největší pravděpodobností ani zakoupit, neboť finanční prostředky určené k jejich pořízení použil jiným způsobem. Poškození na určený bankovní účet uhradili za objednaná vozidla částky přes 3 mil. Kč. Žádné vozidlo jim však stěžovatel nedodal a nevrátil jim ani finanční prostředky, které od nich přijal. Podle městského soudu tak stěžovatel jednal s cílem neoprávněně se obohatit.

3. Krajský soud v Brně napadeným usnesením zamítl odvolání stěžovatele a Nejvyšší soud následně odmítl i jeho dovolání pro zjevnou neopodstatněnost [podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu]. Oba trestní soudy se ztotožnily se závěry městského soudu.

4. Stěžovatel nesouhlasí s tím, že jednal v podvodném úmyslu. V ústavní stížnosti napadá skutkové závěry trestních soudů i způsob hodnocení důkazů. Soudy vyšly jen ze zjištění o jeho údajném nadřízeném postavení v podniku, které navíc dovodily z rozporných svědeckých výpovědí. Ačkoli stěžovatel fakticky zařizoval většinu činností souvisejících s chodem podniku, soudy vůbec nevzaly v potaz skutečnost, že neomezený přístup k účtu měl pouze jeho spolupracovník, který jako jediný měl informace o jeho stavu a v roce 2022 z něj vybral pro vlastní potřebu téměř jeden milion korun. Navíc také další, soudy opomenutý důkaz (výpis z účtu za rok 2021) svědčí o tom, že si takto převáděl peníze z účtu již dříve. Právě toto jednání mělo být podle stěžovatele skutečnou příčinou finančních potíží podniku. Trestní soudy však uvěřily výpovědi jeho spolupracovníka, podle níž neměl o fungování podniku bližší povědomí a veškeré finance předával stěžovateli. Stěžovatel tuto verzi odmítá a uvádí, že jeho požadavky na výběr hotovosti souvisely jen s nákupem konkrétního vozidla a byly řádně evidovány v seznamu realizovaných nákupů, jímž se však soudy nezabývaly. Případné další výběry uskutečněné nad rámec těchto požadavků nelze klást k tíži stěžovatele, a to ani s poukazem na jeho trestní minulost, která sama o sobě není důkazem, že spáchal nový trestný čin. Soudy bez dalšího kriminalizovaly podnikatelský záměr, který léta fungoval ke spokojenosti zákazníků. Stěžovatel odmítá, že by záměrně uváděl zákazníky v omyl -nebylo prokázáno, kdo s nimi přes e-mail skutečně komunikoval. Za nepodložené považuje také závěry, že trestní jednání mělo být důsledkem jeho špatné finanční situace. Exekuce proti němu byly vedeny již více než dvacet let.

5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

6. Stěžovatelova argumentace se soustředí převážně na zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů. To však náleží primárně trestním soudům, do jejichž rozhodovací činnosti Ústavní soud zasahuje pouze ve výjimečných případech, kdy by hodnocení důkazů vykazovalo znaky libovůle nebo kdy by mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními existoval extrémní rozpor. Nic takového Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Stěžovatel jen znovu předkládá obhajobu uplatněnou již v trestním řízení, která je založena na jeho vlastní skutkové verzi a neodpovídá podrobným skutkovým zjištěním trestních soudů opřeným o řadu vzájemně provázaných důkazů.

7. Nelze souhlasit s tím, že by trestní soudy bez dalšího uvěřily výpovědi jeho spolupracovníka, který učinil prohlášení viny. Naopak ji hodnotily v souvislosti s výpověďmi dalších svědků i listinnými důkazy (výpisy z účtu a vzájemnou komunikací stěžovatele s jeho spolupracovníkem v rozhodném období), které ji v podstatných bodech potvrzovaly. Ani výpovědi klíčových svědků, které stěžovatel v ústavní stížnosti zpochybňuje, se nevymykají celkovému řetězci důkazů, z něhož trestní soudy vycházely. Není úkolem Ústavního soudu, aby toto hodnocení důkazů znovu podrobně přezkoumával.

8. Lze stručně shrnout, že stěžovatel byl odsouzen za spáchání trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1 a odst. 4 písm. d) trestního zákoníku (ve znění do 31. 12. 2025). Podstata spočívala v tom, že sebe nebo jiného obohatil tím, že někoho uvedl v omyl a způsobil takovým činem značnou škodu. Obohacením je i získání takového plnění, jímž nahradí chybějící majetkové hodnoty, za které odpovídá vůči třetí osobě. V posuzované věci bylo rozhodné, že stěžovatel, který vystupoval jako tvář projektu X, poškozené záměrně uváděl v omyl nepravdivými tvrzeními, že jim za uhrazenou kupní cenu a ve sjednaném termínu dodá objednané vozidlo. Nemohl se spoléhat ani na to, že bude schopen jeho pořízení financovat, neboť finanční prostředky přijaté od poškozených nepoužíval k zajištění jejich objednávek, ale k jiným účelům, zejména k nákupu vozidel, s jejichž dodáním byl již ve značném prodlení, případně vozidel, jejichž koupě se mu v danou chvíli jevila jako výhodná. To vše v době, kdy se sám nacházel v osobní tíživé finanční situaci. Přestože si tedy byl vědom, že není schopen dostát svým závazkům, nadále sliboval vozidla dalším zákazníkům (poškozeným) a přijímal od nich finanční prostředky. Trestní soudy vyvrátily obhajobu, podle níž se v projektu stěžovatel staral jen o praktické činnosti, zatímco finanční stránku měl na starosti jeho spolupracovník. Stěžovatel totiž fakticky řídil činnost projektu navenek i dovnitř, měl k dispozici platební kartu k účtu a udílel spolupracovníkovi pokyny k výběru hotovosti, s níž následně nakládal (viz body 37, 38 a 41 rozsudku městského soudu, bod 16 usnesení krajského soudu a body 21 až 24 usnesení Nejvyššího soudu).

9. Nešlo tedy o situaci, kterou stěžovatel vykresluje po celou dobu trestního řízení i v ústavní stížnosti, totiž že se k dodání vozidel zavázal v dobré víře a jejich nedodání bylo jen důsledkem jednání jeho spolupracovníka, který zpronevěřil podnikové finance. Není proto ani neústavní závěr, že pro posouzení trestní odpovědnosti stěžovatele nemá význam to, že spolupracovník v roce 2022 převedl část finančních prostředků z podnikatelského účtu na svůj osobní účet. Stěžovatel již v době přijímání dalších objednávek a finančních prostředků od poškozených zákazníků věděl o skutečném stavu svého podnikání, jehož financování a plnění závazků probíhalo nestandardním a rizikovým způsobem, a musel být přinejmenším srozuměn s tím, že nebude s to objednaná vozidla řádně dodat. Proto již nebylo třeba podrobněji objasňovat ani dřívější převody finančních prostředků uskutečněné jeho spolupracovníkem (srov. bod 18 usnesení krajského soudu).

10. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud dodává, že nemohl přihlédnout k vlastnoručně sepsanému podání stěžovatele, neboť tím nelze obcházet povinné zastoupení advokátem v řízení před Ústavním soudem (srov. např. usnesení ze dne 27. 2. 2024 sp. zn. IV. ÚS 32/24, bod 7 a tam uvedená judikatura).

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. července 2026 Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu