IV.ÚS 1434/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Michalem Bartoněm o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jaroslava Licehamra, zastoupeného Mgr. Tomášem Kijasem, advokátem, sídlem Jiráskovo náměstí 121/8, Ostrava, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. března 2026 č. j. 7 Cmo 226/2025-1420, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. srpna 2025 č. j. 39 Cm 180/2020-1370, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a společnosti LARSON-JUHL UK LIMITED, sídlem Unit 5 Bedford Logistic park, Bell Farm Way, Kempston, Bedfordshire MK43 9SS, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Stěžovatel se v řízení o poskytnutí dorovnání akcionáři podle § 390 zákona o obchodních korporacích domáhal zaplacení dorovnání ve výši 4 026,82 Kč za jeden kus akcie společnosti Larson-Juhl, s. r. o., s příslušenstvím. Krajský soud v Českých Budějovicích žalobu zamítl. Odvolání stěžovatele odmítl Vrchní soud v Praze pro nepřípustnost, neboť předmětem řízení bylo plnění nepřevyšující 10 000 Kč.

2. Stěžovatel podává proti usnesení vrchního soudu, ve spojení s rozsudkem krajského soudu ústavní stížnost s tvrzením, že vrchní soud formalistickým výkladem kritéria bagatelní povahy sporu porušil jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, rovnost účastníků řízení, zákaz diskriminace a právo na ochranu vlastnictví.

3. Ústavní soud je nejprve povinen se zabývat splněním předpokladů projednání ústavní stížnosti podle zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně základních práv, který je možno zásadně využít až po vyčerpání všech procesních prostředků, jež zákon stěžovateli k ochraně práva poskytuje. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti připouští, že ústavní stížnost podal z procesní opatrnosti, neboť proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odvolání odmítnuto, je přípustná žaloba pro zmatečnost. Zároveň uvádí, že tuto žalobu podává "v těsné návaznosti na ústavní stížnost". Za dané procesní situace, kdy stěžovatel má k dispozici další opravný prostředek, kterým může být závěr odvolacího soudu přezkoumán, případně zvrácen, je ústavní stížnost nepřípustná (srov. stanovisko ze dne 16. 12. 2008 sp. zn. Pl. ÚS-st. 26/08, či usnesení ze dne 13. 6. 2023 sp. zn. III. ÚS 1493/23 nebo ze dne 27. 2. 2024 sp. zn. III. ÚS 87/24).

5. Vzhledem k tomu, že lhůta pro podání ústavní stížnosti bude stěžovateli zachována a bude se odvíjet od rozhodnutí v řízení o žalobě pro zmatečnost, není důvod pro přerušení řízení o ústavní stížnosti, jak navrhuje stěžovatel.

6. Zároveň Ústavní soud neshledal přesah vlastních zájmů stěžovatele ve smyslu § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Skutečnost, že jde o otázku zatím obecnými soudy neřešenou, naopak svědčí spíše pro závěr, že by se k výkladu podústavního (procesního) práva měly nejprve vyslovit obecné soudy při využití zákonem předvídaných a dostupných procesních prostředků nápravy.

7. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu ve spojení s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako nepřípustnou.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. června 2026 Michal Bartoň v. r. soudce zpravodaj