IV.ÚS 1435/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové (soudkyně zpravodajky) a soudců Michala Bartoně a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky S. M., zastoupené Mgr. Milošem Znojemským, advokátem, sídlem Velké náměstí 29/39, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. února 2026 č. j. 25 Cdo 954/2025-312 a výrokům III, IV a V rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 19. listopadu 2024 č. j. 23 Co 242/2024-282, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, jako účastníků řízení, a A. A. (jedná se o pseudonym), jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Z ústavní stížnosti i jejích příloh se podává, že vedlejší účastnice se po stěžovatelce domáhala zaplacení náhrady nemajetkové újmy na zdraví v celkové výši 1 080 261,40 Kč s příslušenstvím. Nárok opírala o to, že ji stěžovatelka dne 29. 12. 2018 v prostorách diskotéky napadla a sklenicí jí způsobila řezná poranění obličeje; za toto jednání kvalifikované jako zločin těžkého ublížení na zdraví ve stadiu pokusu a přečin výtržnictví již byla stěžovatelka pravomocně odsouzena. V trestním řízení byla vedlejší účastnici přiznána náhrada věcné škody ve výši 11 907 Kč a náhrada nemajetkové újmy ve výši 10 916,48 Kč, ve zbývajícím rozsahu byla odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. V civilním řízení uplatněná částka se sestávala z náhrady za ztížení společenského uplatnění (1 035 020 Kč), bolestného (30 706,40 Kč po odečtení náhrady přiznané v trestním řízení), nákladů na znalecký posudek (6 325 Kč) a nákladů léčení (8 210 Kč). Okresní soud v Ústí nad Orlicí rozsudkem ze dne 23. 4. 2024 č. j. 6 C 169/2021-222 stěžovatelce uložil zaplatit vedlejší účastnici částku 45 241,40 Kč s příslušenstvím (bolestné, náklady léčení a náklady na znalecký posudek), žalobu co do náhrady za ztížení společenského uplatnění ve výši 1 035 020 Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl o nákladech řízení a o soudním poplatku. Okresní soud vedlejší účastnici přiznal bolestné za psychické útrapy (posttraumatickou stresovou poruchu a poruchu adaptace vzniklé v roce 2020), avšak nárok na náhradu za ztížení společenského uplatnění zamítl s odůvodněním, že u vedlejší účastnice nenastala překážka lepší budoucnosti: její zdravotní stav se při odborné péči může zlepšit a vedlejší účastnice nebyla trvale vyřazena z běžného života.

2. V návaznosti na odvolání jak stěžovatelky, tak vedlejší účastnice Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích napadeným rozsudkem, potvrdil rozsudek okresního soudu co do částky 36 941,40 Kč, v níž byl napaden jeho vyhovující výrok, zamítavý výrok tohoto rozsudku pak co do částky 614 600 Kč s příslušenstvím potvrdil a co do částky 420 420 Kč s příslušenstvím změnil s tím, že v tomto rozsahu podané žalobě vyhověl. Vedlejší účastnici také uložil povinnost nahradit náklady řízení stěžovatelky i státu vzniklé před soudy obou stupňů včetně soudního poplatku. Na rozdíl od okresního soudu krajský soud uzavřel, že posttraumatická stresová porucha a porucha adaptace představují ustálené a trvalé zdravotní postižení zakládající překážku lepší budoucnosti, přičemž aktivní způsob života vedlejší účastnice hodnotil jako snahu o začlenění do běžného života přes přetrvávající obtíže. Míru ztížení společenského uplatnění stanovil procentuálním určením, čemuž odpovídala náhrada ve výši 630 630 Kč, kterou s ohledem na pasivitu vedlejší účastnice při vyhledávání další psychoterapie podle § 2918 občanského zákoníku zkrátil o jednu třetinu na částku 420 420 Kč. O náhradě nákladů řízení rozhodl mj. podle § 142 odst. 3 občanského soudního řádu, neboť v daném případě rozhodnutí soudu záleželo na znaleckém posudku a také úvaze soudu, proto vedlejší účastnici přiznal plnou náhradu nákladů řízení.

3. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatelky a uložil jí nahradit vedlejší účastnici náklady dovolacího řízení. Přípustnost dovolání stěžovatelka spatřovala v tom, že se krajský soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu i od výkladu § 2958 občanského zákoníku zastávaného Ústavním soudem, neboť otázku překážky lepší budoucnosti posoudil podle závěrů znalce namísto podle důkazů provedených před okresním soudem, přičemž ani nebyl s vedlejší účastnicí v osobním kontaktu (srov. nález ze dne 8. 3. 2023 sp. zn. I. ÚS 1010/22). Dále přípustnost dovolání stěžovatelka zakládala na tom, že krajský soud nezohlednil postoj vedlejší účastnice, která měla zmařit možnost snížení svých obtíží tím, že od konce roku 2020 nevyhledala odbornou pomoc. Nejvyšší soud konstatoval, že skutkové závěry odvolacího soudu dovolacímu přezkumu nepodléhají a že § 2958 občanského zákoníku je normou s relativně neurčitou hypotézou, takže úvahu o výši náhrady lze přezkoumat jen při zjevné nepřiměřenosti takové náhrady. V řízení bylo prokázáno, že u vedlejší účastnice ke ztížení společenského uplatnění došlo, o tom svědčí samotná existence trvalých jizev v obličeji vedlejší účastnice. Aktivní život vedlejší účastnice tomuto závěru neodporuje (snaží se tak překonat svůj handicap). Stanovenou náhradu tak nelze považovat za zjevně nepřiměřenou. Zkrácení náhrady o jednu třetinu v důsledku pasivity vedlejší účastnice rovněž za zjevně nepřiměřené nepovažoval, naopak jde o hodnocení ve prospěch stěžovatelky. Současně zdůraznil, že je snížení náhrady cestou moderačního práva podle § 2953 občanského zákoníku vyloučeno, neboť újma byla způsobena úmyslným jednáním stěžovatelky.

II. Argumentace stěžovatelky

4. Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu a v záhlaví uvedeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, a to v rozsahu jeho výroků III, IV a V s tvrzením, že jimi byla porušena její práva zaručená čl. 36 odst. 1, čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Tvrdí, že krajský soud změnil skutkové i právní závěry okresního soudu toliko na základě zopakování výslechu znalce MUDr. Vlastimila Tichého, aniž byl s vedlejší účastnicí v osobním kontaktu, zatímco okresní soud vedl několik jednání, jichž se vedlejší účastnice osobně účastnila, a mohl tak bezprostředně vyhodnotit její chování i její aktivní studijní a společenský život. Podle stěžovatelky nelze bez přímého pozorování věrohodně posoudit míru újmy a schopnost adaptace, což představuje porušení zásad přiměřeného hodnocení důkazů soudem; v této souvislosti stěžovatelka poukazuje na již uvedený nález sp. zn. I. ÚS 1010/22, podle něhož otázku překážky lepší budoucnosti spojenou s náhradou za ztížení společenského uplatnění ve smyslu § 2958 občanského zákoníku musí posoudit soudce na základě přímého hodnocení všech důkazů, a nikoli jen podle závěrů znalce. Dále stěžovatelka namítá, že jí byla uložena povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady řízení v plné výši (celkem 243 436 Kč) podle § 142 odst. 3 občanského soudního řádu, ačkoli měl být aplikován § 142 odst. 2 občanského soudního řádu a náklady měly být přiznány podle poměru úspěchu ve věci, neboť původně stanovená náhrada za ztížení společenského uplatnění (630 630 Kč) byla z důvodu spoluzavinění vedlejší účastnice zkrácena o třetinu. Uložení plné náhrady nákladů přes zjištěné spoluzavinění považuje za nespravedlivé.

III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

5. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a zasahuje do rozhodovací činnosti soudů jen dojde-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94). Pochybení ústavněprávního rozměru Ústavní soud v posuzované věci neshledal.

6. Stěžovatelka sice formálně napadá rovněž usnesení Nejvyššího soudu, avšak věcně svou stížnostní argumentaci staví na polemice se závěry krajského soudu. Stěžovatelka svou stížnostní argumentaci staví předně na tezi, že krajský soud v rozporu se zásadou ústnosti a přímosti nezhodnotil reálný život vedlejší účastnice, nezhodnotil překážku lepší budoucnosti (rozhodoval bez její přítomnosti u jednání), nýbrž pouze převzal závěry znalce, čímž měl porušit principy vytyčené v nálezu sp. zn. I. ÚS 1010/22. Druhá klíčová námitka zpochybňuje aplikaci § 142 odst. 3 občanského soudního řádu, na jehož základě byla vedlejší účastnici i přes částečný neúspěch ve věci přiznána plná náhrada nákladů řízení.

7. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl, jelikož nebylo přípustné. Jeho závěry stěžovatelka nijak nenapadá. Ústavní soud zároveň neshledal v postupu Nejvyššího soudu pochybení. Nejvyšší soud jasně a srozumitelně vysvětlil, z jakého důvodu stěžovatelčino dovolání nesplnilo předpoklady přípustnosti, a bylo proto odmítnuto.

8. Ústavní soud ani neshledal, že by krajský soud rezignoval na svou odpovědnost za právní posouzení věci a že by bez dalšího převzal hodnocení znalce, jak namítá stěžovatelka; naopak dostál požadavkům kladeným judikaturou Ústavního soudu na rozhodování odvolacího soudu. Z odůvodnění napadených rozhodnutí totiž vyplývá, že soud provedl syntézu znaleckých závěrů a na základě vlastního zhodnocení korigoval míru ztížení společenského uplatnění vedlejší účastnice na 4,62 %. Takto procentuálně určené omezení vedlejší účastnice krajský soud následně dosadil do odpovídajícího ekonomického kontextu, jímž byla v souzeném případě výchozí částka 13 650 000 Kč, představující čtyřnásobek průměrné hrubé měsíční mzdy za rok 2019. Z této základny vypočetl úvodní částku náhrady ve výši 630 630 Kč. Uvážení soudu se projevilo i v navazujícím kroku, kdy krajský soud zohlednil pasivitu vedlejší účastnice při vyhledání psychoterapie a s odkazem § 2918 občanského zákoníku zkrátil pro vedlejší účastnici vypočtenou náhradu o jednu třetinu na konečných 420 420 Kč. Uvedený postup svědčí podle Ústavního soudu o nezávislém právním hodnocení a vyvažování okolností daného případu.

9. V souladu s nálezem sp. zn. I. ÚS 1010/22 se krajský soud vypořádal se zjišťováním reálných dopadů zranění do každodenního života vedlejší účastnice. Prokázanou aktivitu vedlejší účastnice, projevující se pokračujícím náročným studiem na lékařské fakultě či jejím cestováním, krajský soud nehodnotil jako důkaz neexistence překážek v jejím životě. Krajský soud naopak tyto skutečnosti vyložil jako její snahu o začlenění do běžného života, pomocí které se vedlejší účastnice snaží vzdorovat a překonávat přetrvávající limitace plynoucí z prokázané posttraumatické stresové poruchy a poruchy adaptace. Z faktu, že krajský soud tyto úvahy učinil bez přímé účasti vedlejší účastnice na jednání, nelze bez dalšího dovozovat protiústavní deficit. Okresní soud totiž předtím provedl komplexní dokazování za osobní přítomnosti vedlejší účastnice, přičemž účast vedlejší účastnice na znaleckých zkoumáních a na soudním řízení u ní vyvolávala úzkosti. Rozhodnutí krajského soudu nevyžadovat další přímý výslech vedlejší účastnice v situaci, kdy byl skutkový stav z tohoto pohledu dostatečně objasněn řízením před okresním soudem, nepředstavuje ústavněprávní diskrepanci. Skutečnost, že vedlejší účastnice dělá všechno pro to, aby jí prožité trauma nebylo pro nezasvěcené okolí zřejmé, jednoznačně vyplynula již právě z předchozího dokazování.

10. Stran namítaného zásahu do majetkové sféry stěžovatelky v důsledku rozhodnutí o náhradě nákladů řízení Ústavní soud uvádí, že ani tento postup krajského soudu nevybočuje z mezí ústavnosti. Pravidlo obsažené v § 142 odst. 3 občanského soudního řádu dává soudům výslovnou možnost přiznat žalobci plnou náhradu nákladů i v případě jeho částečného procesního úspěchu, závisí-li určení výsledné částky na znaleckém posudku nebo na diskreci samotného soudu. Stanovení adekvátního finančního zadostiučinění u relativně neurčité hypotézy podle § 2958 občanského zákoníku je z povahy věci založeno na úvaze soudu, neboť plné vyvážení nemajetkové újmy nelze exaktně matematicky vyčíslit. Rozhodnutí o přiznání plné náhrady nákladů řízení tak není projevem libovůle, nýbrž aplikací procesního práva, jež nezasahuje do stěžovatelčina práva na ochranu vlastnictví.

11. Ústavní soud proto uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatelky, a proto byla její ústavní stížnost odmítnuta mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. července 2026 Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu