IV.ÚS 1438/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudců Michala Bartoně a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Jarmily Otradovcové, zastoupené Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2026 č. j. 30 Cdo 2883/2025-184, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. března 2025 č. j. 35 Co 59/2025-147 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. října 2024 č. j. 10 C 142/2024-127, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Stěžovatelka se domáhala u Obvodního soudu pro Prahu 2 zaplacení 100 000 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla být způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce kompenzačního řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2, které probíhalo od 27. 3. 2019 do 8. 7. 2024. Jeho předmětem bylo zadostiučinění z titulu nepřiměřené délky řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1, ve kterém jako žalobci vystupovali stěžovatelka a její manžel.

2. Již dříve se stěžovatelka domohla zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě za období od 27. 3. 2019 do 6. 12. 2022. Nyní se domáhá náhrady újmy i za zbytek řízení. Vedlejší účastnice poskytla stěžovatelce písemnou omluvu a konstatovala porušení jejího práva na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě, nesouhlasila ovšem s poskytnutím finanční satisfakce.

3. Obvodní soud pro Prahu 2 stěžovatelčinu žalobu zamítl a Městský soud v Praze rozsudek obvodního soudu potvrdil. Oba civilní soudy vyšly z toho, že řízení sice bylo nepřiměřeně dlouhé, ale stěžovatelkou utrpěná újma, spočívající v nejistotě o výsledku řízení, nebyla natolik závažná, aby jí náleželo finanční odškodnění. Stěžovatelčina nejistota byla totiž limitována tím, že o obdobné žalobě jejího manžela bylo rozhodnuto již v červnu 2021 a stěžovatelka mohla očekávat, že její žaloba dopadne totožně. V období od 6. 12. 2022 nedošlo v řízení k žádným průtahům, řízení bylo právně složité a probíhalo plynule, navíc na více stupních, před soudem městským, Nejvyšším a Ústavním. Stěžovatelčina újma je nepatrná a význam řízení je pro ni zanedbatelný. Dostatečným zadostiučiněním je proto omluva a konstatování porušení práva, které vedlejší účastnice již poskytla. Stěžovatelčino dovolání odmítl Nejvyšší soud pro nepřípustnost, neboť se městský soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ani Evropského soudu pro lidská práva.

4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že napadená rozhodnutí jsou v rozporu s judikaturou, podle níž má být primární formou odškodnění finanční kompenzace, jiná forma kompenzace přichází v úvahu výjimečně.

5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti opakuje argumentaci, se kterou se již soudy vypořádaly ústavně souladně, navíc převážně jen předkládá doslovné citace z judikatury, aniž by bylo mnohdy zřejmé, jaké závěry mají z judikatury plynout a jak mají na nynější věc dopadat.

7. Obecně platí, že u náhrady újmy za nepřiměřenou délku řízení má zadostiučinění primárně peněžní formu, konstatování porušení práva postačí jen výjimečně, např. pokud je význam předmětu řízení pro poškozeného nepatrný (např. nález ze dne 1. 8. 2016 sp. zn. II. ÚS 19/16, bod 29, nebo i s přehledem další judikatury usnesení ze dne 8. 4. 2026 sp. zn. I. ÚS 2392/25, bod 5, podobně rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 29. 3. 2006 Apicella proti Itálii, č. 64890/01, § 93). Posouzení kritérií pro určení formy a výše zadostiučinění je především věcí civilních soudů; Ústavní soud přezkoumává, zda jsou jejich závěry řádně odůvodněny (nález ze dne 6. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 1572/11, body 36 až 40, usnesení ze dne 29. 4. 2026 sp. zn. III. ÚS 368/26, bod 10). Vedlejší účastnice i civilní soudy srozumitelně vysvětlily (i s užitím judikatury), proč nebyla stěžovatelce poskytnuta peněžní satisfakce, jejich úvahy nepovažuje Ústavní soud za nijak excesivní, iracionální či svévolné.

8. Ústavní soud proto odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. července 2026 Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu