IV.ÚS 1452/11
V PLATNOSTI- OS Písek 12 C 34/2010-50
- ÚS IV.ÚS 1452/11
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože její podnět byl zjevně neopodstatněný. Soud upozornil, že jeho úlohou je ochrana ústavního pořádku, nikoli přezkum skutečností nebo výklad občanského práva. Závěr o statusu pozemku jako veřejné komunikace nebyl v předchozím řízení vyřešen, což způsobilo, že otázka cenového výměru neměla význam. Návrh na zrušení rozsudku byl zamítnut, protože by mohl zhoršit právní postavení stěžovatele.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele V. H., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Lacinou, advokátem se sídlem na adrese Strakonice, Bezděkovská 53, proti rozsudku Okresního soudu v Písku ze dne 24. března 2011 č. j. 12 C 34/2010-50, takto:
Výrok
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 19. května 2011, stěžovatel podle ustanovení § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že napadeným rozhodnutím byla porušena jeho ústavně zaručená práva garantovaná čl. 3 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel ústavní stížnost spojil s návrhem na odložení vykonatelnosti napadeného rozsudku, pokud je jím zavazován zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 9 298,- Kč. Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Písku sp. zn. 12 C 34/2010 bylo zjištěno, že stěžovatel se žalobou ze dne 15. února 2010 domáhal po žalované H. K. vydání bezdůvodného obohacení ve výši 6 266,- Kč s příslušenstvím z titulu užívání příjezdové cesty ke garáži, přičemž příjezdová cesta je situována na pozemku ve vlastnictví stěžovatele a žalovaná za jeho užívání neplatí žádnou náhradu. Okresní soud rozsudkem napadeným ústavní stížností uložil žalované zaplatit stěžovateli částku 760,- Kč a co do částky 5 506,- Kč žalobu zamítl. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že okresní soud se při výpočtu výše bezdůvodného obohacení řídil cenovým výměrem Ministerstva financí číslo 01/2009, který byl vydán dle jeho názoru v rozporu se zákonem č. 526/1990 Sb. Proto považuje napadený rozsudek za rozhodnutí vydané v rozporu s právem stěžovatele na spravedlivý proces. Okresní soud ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 7. července 2011 zcela odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Stěžovatel pak v podané replice ze dne 29. srpna 2011 uvedl, že z vyjádření okresního soudu je patrné, že tento soud nepovažuje za nutné posuzovat věc i z hlediska ústavněprávního a v rámci svého rozhodnutí posoudit, zda výměr Ministerstva financí, který chce pro své rozhodnutí použít, není v rozporu s ústavním pořádkem České republiky. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a konstatuje, že argumenty, které stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, nevedou k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní stížnost představuje specifický procesní prostředek, jehož účelem je poskytovat ochranu ústavním pořádkem zaručeným základním právům a svobodám. Nejde tedy o žádný řádný nebo mimořádný prostředek vztahující se k předmětu řízení vymezenému před obecnými soudy (srov. bod 19 nálezu Ústavního soudu ze dne 8. ledna 2009 sp. zn. II. ÚS 1009/08, N 6/52 SbNU 57). Z databáze vedené Ústavním soudem plyne, že stěžovatel podal ve věci, kterou se domáhal zaplacení bezdůvodného obohacení za užívání pozemku parc. č. 1560/14 v k. ú. Písek jako přístupu a příjezdu ke garážím, celkem čtyři ústavní stížnosti. Ústavní soud se v usnesení ze dne 26. ledna 2012 sp. zn. I. ÚS 1378/11 k celé věci podrobně vyjádřil a proto postačí na závěry uvedené v citovaném usnesení odkázat. Jen krátce lze z jeho odůvodnění uvést, že okresní soud pochybil v tom, že přehlédl otázku možné existence veřejně přístupné účelové komunikace v režimu tzv. obecného užívání a soustředil se pouze na otázku výše náhrady za přístup a příjezd žalovaných k jejich garáži. Z tohoto důvodu je také bezpředmětné řešit stěžovatelem vznesenou otázku přiměřenosti cenové regulace, jelikož zásadní otázka statusu předmětného pozemku (tj. zda se na něm nenachází veřejně přístupná účelová komunikace v režimu tzv. obecného užívání) nebyla v řízení před obecným soudem vůbec vyřešena. Návrhu stěžovatele na zrušení napadeného rozsudku tak Ústavní soud nevyhověl, neboť by v opačném případě mohl potencionálně přivodit zhoršení právního postavení stěžovatele. Z důvodu, že účelem ústavní stížnosti je výhradně ochrana subjektivních ústavně garantovaných práv stěžovatele proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný. V důsledku odmítnutí ústavní stížnosti nebylo vyhověno návrhu na odklad vykonatelnosti rozsudku, neboť ten má akcesorickou povahu a sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). V Brně dne 17. dubna 2012 Vlasta Formánková předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu